stejne je to zvlastni, jak clovek starne.
vidim se v case. dik mie. dik sigurdovi.
pocitam hodiny, kdyz uz konecne budu moct jit z prace domu.
a zaroven vidim, ze pocitam hodiny, kdy uvidim umirat lidi a zvirata. kazdou hodinou, kterou v praci vnimam jakou countdown starnete. ja i kdokoliv z vas.
je mi smutno z toho, ze mozna tohle je jako ma prohra. zivot ve lzi.
nekdy si rikam NE, prosim NE. neumirejte kdyz vas neuvidim.... kdyz vas nezaziju. nedotknu se vas... tohle jsem mel trosku s tatou, kdyz umrel. ale zas jsem vedel, ze s nim jsem zazil moc.
tak hele, kdyz vas nekdy budu nutit proste zit, i kdyz trosku hrube. mozna to myslim takhle.
a ted uz vazne dost sdilnosti a sentimentu. nasrat. jdu se najist, mam vazne hlad a mam i nejaky prenize ;]