Milton tedy celou otázku redukuje na věc víry,“ Coleridge se pomalu chystal k závěru přednášky, „a to na typ víry nezávislejší, autonomní — v podstatě mnohem silnější, než jakou opravdu hledali Puritáni. Víra, říká nám, není exotický květ, který musí být pracně udržován tím, že vyloučíme většinu aspektů každodenního světa, ani užitečný blud, který musí být podporován sofistikou a polopravdami jako dětská víra v Ježíška — není to, krátce řečeno, uváženě nepo-chopená příchylnost k jakémusi vykonstruovanému krédu; spíše to musí být, pakliže vůbec něco, průzračně jasné rozpoznání vzorů a tendencí, které mohou být nalezeny v každičkém kousku látky tohoto světa, jenž je obrysem Boha. Proto náboženství může být pouze radou a vysvětlením a nemůže nést žádné ostruhy donucení — neboť toliko víra a jednání, k němuž dospějeme nezávisle a posléze si je vybereme, smí být chválena nebo viněna. A právě v tomto případě lze na víru pohlížet jako na trestuhodné okleštění práv osobnosti, aby byla záměrně udržována v neznalosti o jakýchkoli faktech či názorech — žádná součást nemůže být posuzována jako nepřijatelná, ne-boť čím je více kamenů, jak světlých, tak tmavých, které jsou dodány k této mozaice, tím jasnější je náš obraz Boha.“
(Imaginarni prednaska Coleridge o Miltonovi; Brany Anubisovy, Tim Powels(