Ten moment, kdy se ze sf stane noirova existencialni detektivka. Neni to nic noveho, ono Expansion neni zadne prevratne sf, ale konvenuje to. Je to v tom, kde clovek ztratil to, cim byl rad, a promenil se v serii ruzne dravych instinktu, vah, protizavazi vztahu, v ozubena kolecka, ktera mozna zapadnou obcas trosku jinak. Uvazuju uz roky, jak moc je tenhle stav mimo knizky, vyraznou poruchou osubnosti, respektive nauceniu reakci utok-unik-stuhnuti. Vcera jsem se znovu pokousel vyndat hrebik, ze ktereho se vzdycky odroli rez, ale jen proto, aby v rane zacal zas rezavet. Neverte tomu, ze potrebujete tolik zeleza. Ale to je fuck. Radio je naladeny na country a starodavny rokenrolly, a nikde okolo nestoji flaska. To je dobre.
—-
Analytická část jeho mysli, ten slabý, klidný hlas, který si léta pěstoval, ho celou dobu sledovala a teď mu přehrávala všechna rozhodnutí. Vše, co udělal, se v dané chvíli zdálo zcela smysluplné a rozumné. Střelit Koa. Zastřelit ty další tři. Opustit bezpečí úkrytu posádky a zjistit, jak probíhá evakuace. Emocionálně to tehdy vnímal jako potřebnou věc. Až když na to pohlížel zvenčí, došlo mu, jak nebezpečné to bylo. Kdyby něco podobného viděl u někoho jiného – u Mussové,“
„Havelocka, Sematimby do minuty by pochopil, že dotyčný pěkně vykolejil. Jelikož šlo o něj, trvalo mu to pochopení déle. Ale Holden měl pravdu. Kdesi během akce sám sebe ztratil.
Rád by si myslel, že za to může nalezení Julie, to, co se stalo s jejím tělem, i vědomí, že ji nemohl zachránit, ale jen proto, že v tom okamžiku šlo o takovou emocionální situaci. Pravda byla, že už jeho předchozí rozhodnutí – opustit Cereru a vydat se na divoký hon za Julií, propít vlastní kariéru, zůstat u policie byť jediný den po tom prvním zabití před lety – teď nějak nedávala smysl, když na ně nahlížel objektivně. Zničil si manželství se ženou, kterou kdysi miloval. Žil až po krk v nejhorším svinstvu, jaké může lidstvo nabídnout. Na vlastní kůži se poučil, že je schopen zabít jinou lidskou bytost. A za celou tu dobu si“
„nemohl říct, že teď, v tuhle chvíli, byl příčetný, a potom, v další chvíli, už nebyl.
Možná se jednalo o kumulativní proces, jako kouření cigaret. Jedna nijak neuškodí. Pět pořád nic moc. Každý cit, který potlačil, každý lidský dotek, který odmítl, každá láska, přátelství nebo chvíle souznění, od nichž se odvrátil, ho o stupínek vzdálily od sebe samého. Až dosud mohl zabíjet lidi beztrestně. Čelit vlastní blížící se smrti s popřením, jež mu umožnilo plánovat a jednat.
Julie v jeho představě naklonila hlavu a naslouchala jeho úvahám. V jeho představě ho objímala a tiskla se tělem k němu, ale víc útěšně než eroticky. Způsobem, který měl spíš uklidňovat. Odpouštět.
Proto po ní tak usilovně pátral. Julie se stala jeho součástí, schopnou lid“
„lidských citů. Symbolem všeho, čím mohl být, kdyby se z něj nestalo tohle. Neměl důvod myslet si, že jeho imaginární Julie má vůbec něco společného se skutečnou ženou. Setkání s ní by znamenalo zklamání pro ně oba.
Musel tomu věřit, právě tak jako všemu, co ho už dříve odřízlo od lásky.“
Citace z knihy
01: Leviatan se probouzí
James S. A. Corey