„Zaklínači,“ obrátil se na něj po chvíli Tři kavky. „Chci ti položit jednu otázku.“
„Ptej se.“
„Proč se nevrátíš?“
Zaklínač váhal s odpovědí:
„Opravdu to chceš vědět?“
„Chci,“ potvrdil Tři kavky.
„Jedu s nimi, poněvadž jsem golem bez vlastní vůle.“
„Jsem věchet slámy hnaný větrem po cestě. Poraď mi, kam bych měl jet. A proč? Zde se alespoň sešli takoví, se kterými se mohu bavit. Takoví, kteří hned neukončí hovor, jen co se přiblížím. Takoví, kteří mi řeknou do očí, co si o mně myslí, místo aby po mně odněkud zpoza plotu házeli kamením. Jedu s nimi ze stejného důvodu jako s tebou do té plavecké hospody. Neznám místo, kam bych měl jet, neznám cíl, který se nalézá na konci mé cesty.“
Tři kavky si odkašlal:“
„Ten cíl je stejný na konci všech cest. Každý k němu nakonec dospěje. Dokonce i ty, třebaže se domníváš, jak hodně se lišíš od ostatních.“
„Teď ti položím otázku já.“
„Ptej se.“
„Ty znáš cíl na konci svojí cesty?“
„Znám.“
„Jsi šťastný člověk.“
„To není záležitost štěstí, Geralte. Záleží na tom, čemu věříš a co pokládáš za své poslání.“
Citace z knihy
Zaklínač II - Meč osudu
Andrzej Sapkowski
——
Vytrhavam to trosku z kontextu, pac dal se tam mluvi o ruznych poslanich ruznych postav, ktere, v dany moment, sesly se pri lovu na draka.
Sapkowski je ten typ spisovatele, jak rekl Shane v Pravem Poledni : “kdyz ma strilet hraje, kdyz ma hrat, strili”
Tak to je a me se libi zaklinac, ktery je jinotaj nas vsech, at se zname nebo ne, kdy si vymyslime strasidla, abychom si nepripadali tak odporni, kdyz tyrame zvirata, ci zapominame zajit na navstevu za babickou, zlo v nas, je proste lidstvi, nebo aspon jeho dil, snad je tam i nadeje... i kdyz je mozna blizko Hranici Moznosti.
Co uz.
Zaklinac jde cist i potreti, sice uz v nem nenachazim nic noveho, ale ten cynismus zahaneny ironii pri vypraveni bajky, porad to funguje.