S láskou vzpomínám na paní Janu, kterou jsme s kamarádem chytli na spolubydlení v ČB. My dvě osmnáctiletá ucha, ona v kristova letech, po rozvodu a s labilní psychikou. První, seznamovací večer se nám nabídla, že vyzdobí byt, protože tak trochu kreslí, bude vařit pro všechny a prostě nám bude dohromady fajn. Inu, proč ne.
Za pár dní se na dveřích od hajzlu objevil kartonový čtverec 15x15cm, v němž byl rukou pečlivou vykroužen puntík R10cm. Dlouho jsem opatrně chodil okolo, co je to za šifru a záchod pro jistotu nepoužíval, než jsem nedopatřením nahlédl do jejího pokoje. Těmi puntíky byly vyzdobeny tři stěny ze čtyř! Další se prostě začaly vyskytovat random po bytě. Tuze nepochopený art.
Pak začala vařit. Přišel jsem ve dvě ráno s kamarádem co u mě měl přespat, kuchyň jak po výbuchu a na plotně pánev s třaslavou průhlednou homogenní hmotou ve tvaru pyramidy. Kamarád, jak byl v dobrém rozmaru to polil čajem z borůvkového listí (jejím). Hmota chytla brutální fialovošedý odstín a ráno byla pryč. Čtrnáct dní jsem se bál usnout s představou hmoty, která žije pod ledničkou a o půlnoci vyleze okusovat mi palce u nohou.
Celé to skončilo na jejích věčných nedoplatcích, návštěvách jejích dětí (vychovaných "volnou metodou") a když nám začala pokládat neslušné návrhy (jaro s námi mlátilo, ale tuhle paní snad ani s pytlem na hlavě), sebrali jsme se a utíkali bydlet na koleje...