Šmarjá, co je to tady za amatérskou toxikologii?
Kovové olovo je nebezpečné zejména v podobě olověné trubky, když jí člověk dostane přes kebuli, a to platí i pro většinu těžkých kovů v elementární podobě, pokud nejsou vytvořené podmínky pro snadnou vstřebatelnost nebo zvýšenou reaktivitu obecně - u rtuti jsou to například páry, vzhledem k nízkému bodu varu se rtuť nezanedbatelně vypařuje i za pokojové teploty. Leckteré jsou ale při běžném kontaktu zcela inertní.
Sloučeniny pak jsou kapitola sama pro sebe, s toxicitou často extrémně odlišnou podle oxidačního stavu, reaktivity, možností vstupu do organismu. U toho olova byly spíš než s glazurami problémy s olovnatou bělobou, která se používala jako barva, ve slévárenství samozřejmě výpary, nebo potom jemný prach oxidů (googlit horečka slévačů).
Jsou pak teda ještě kovy, které sice jsou ušlechtilé a málo reaktivní, ale jsou na ně alergie - známá je třeba kontaktní alergie na nikl, a velmi nepříjemná umí být v tomhle ohledu platina.
U Pb, Hg atp je obecně velký problém chronické otravy, ty se nemusejí projevit nijak dramaticky, ale pomalým nástupem neurologických obtíží a celkovým duševním (i fyzickým) úpadkem - takže i když se někdo při práci s olovem dožil vyššího věku, spokojené stáří to nejspíš nebylo. U chemiků minulosti jsou popsané chronické otravy rtutí, protože ta se v minulosti naveliko používala k mnoha různým účelům a často s hladinou zcela volně - například skleněné kohouty pro vysoké vakuum měly takovou mističku, kam se nalila rtuť jako těsnění jádra kohoutu.