Zde pribeh na strankach zde propiraneho p. Dostala,pry real:D
(Příspěvek uveřejněn dne 6.3.2004)
Vendula Zajícová
Dobrý den, pane Dostále.
Moc se mi líbí Vaše stránky. Považuji je za jediný kvalitní zdroj objektivních kynologických informací v ČR. Proto bych se chtěla s Vámi podělit o jeden lidsko-psí příběh.
Člověk se v průběhu života velmi mění. Já prožila díky vlastní hlouposti zkušenost, která mě naučila přemýšlet o věcech, které mi byly dříve lhostejné. Před dvěma a půl roku jsem poznala inteligentního vysokoškoláka jménem Radek, který měl tehdy dvouletého labradora Lexe. Do Radka jsem se brzo zamilovala a Lexe jsem brala jako jeho kamaráda. Čím dál tím více času jsme trávili u Radka v jeho bytě, a tak jsem se za necelé čtyři měsíce odstěhovala z kolejí a začala bydlet tam. Tehdy jsem začala na Lexe tak nějak divně žárlit. Bylo mi v té době dvacet a spousta věcí pro mě měla jinou hodnotu než dnes. Dnes se stydím, když popravdě přiznávám, že mi tenkrát začalo vadit, jak hezký a pevný vztah měl Radek s Lexem. Připadalo mi, že má Lexe raději než mě, a vadilo mi, že Lex s naprostou samozřejmostí spí s Radka v posteli, díky čemuž jsem tam měla málo místa já. I když Radek koupil potom velmi široké „letiště“, nechtěla jsem se o Radka dělit se psem… Po dvou měsících soužití jsem Radka požádala o vážný rozhovor, v němž jsem mu navrhla, aby šel Lex bydlet do kotce. Vzpomínám si, že Radek se na mě tehdy velmi zvláštně zadíval a po chvilce mlčení mi řekl: „Dobrá, seženu kotec.“ Byla jsem ráda, že jsme to vyřešili tak rychle. Nenapadlo mě o tom dál přemýšlet a nějak to rozebírat. Za tři dny přišel Radek domu a řekl, že kotec už sehnal, ale že by byl rád, kdybychom se na něj jeli podívat spolu. Prý je to dva kilometry za městem, kousek za osadou garáží. Byl říjen. Vyjeli jsme autem tím směrem. Když jsme minuli garážovou osadu, zastavil Radek u malé oplocené parcely, na níž stála velká dřevěná bouda. Vystoupili jsme z auta a přišli jsme s Lexem až ke kotci. Radek odemkl klíčem branku v plotě, který kotec obklopoval. Navrhl mi, abych se šla podívat do kotce a řekla mu, jestli si myslím, že je dost prostorný. Chtěla jsem to mít za sebou, a tak jsem vešla za plot, nahlédla jsem dírou dovnitř a řekla Radkovi, že prostorný je určitě. K mému velkému překvapení za mnou Radek zavřel branku, zamkl a řekl, že je rád, že se v něm cítím dobře. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci, a řekla jsem mu, ať mi rychle otevře. Škodolibě se usmál a řekl mi větu, na kterou do smrti nezapomenu: „Chtěla jsi dát Lexe do kotce, tak si nejdřív vyzkoušej, jaký to je. Do kotce půjdeš nanejvýš ty.“ Pak s Lexem nastoupili do auta a odjeli. Když odpadl první šok, chtěla jsem přelézt plot, než se setmí. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nepodařilo se mi to – drátěná oka byla kluzká a plot se mi pod rukama kroutil a protivně prohýbal. Zula jsem si proto boty v naději, že se mi podaří přelézt bosky. Boty jsem přehodila přes plot, abych se v nich pak mohla vrátit. Jenže drát se zařezával do bosých prstů na nohou a jediným výsledkem bylo, že jsem sedřela kůži na chodidle. Čekala jsem dvě hodiny a doufala jsem, že Radek dostane rozum a vrátí se pro mě. Byla jsem si téměř jistá, že by mě tam přes noc nenechal. Napadlo mě, že bych mohla zavolat nějakému známému, aby přišel a pomohl mi ven, ale hrozně jsem se styděla. Nakonec jsem po mobilu přece jen sáhla. Další šok nastal v okamžiku, kdy jsem zjistila, že z mobila nejde volat. Nejdřív jsem nechápala, jak je to možné, ale pak mi došlo, že telefonuji z partnerské SIM karty, která patří Radkovi, a že ten zmetek ji nejspíš nechal zablokovat. Dala jsem se do pláče. Začala jsem mít strach, že mě tam nechá opravdu přes noc nebo i déle. Do toho začalo pršet. Syčela jsem sprosté nadávky, nad kterými jsem se předtím celý život pohoršovala. Pak jsem zoufale zalezla dírou do dřeveného kotce… Venku se setmělo a já se krčila v koutě kotce, bez bot a vyděšená. I uvnitř dřevěné budky bylo chladno, ale zatím se to dalo snést. Nebylo tam dost prostoru, abych si mohla úplně lehnout, a tak jsem tam celou noc střídavě seděla, ležela v polámaných polohách, vinula se „do klubíčka“ a drkotala zuby. Občas jsem vylezla z kotce a ječela o pomoc, ale akorát mě to vysilovalo. Párkrát se mi v kotci podařilo usnout, ale bolest v zádech z těch zkroucených poloh a hrozná zima mě pokaždé zas brzy probudily. Kolem čtvrté ráno jsem vylezla a začala zoufale poskakovat, abych se zahřála. Ale pršelo, takže jsem raději hned zalezla dovnitř, abych se nepromáčela a nedostala zápal plic. Slibovala jsem si, že na Radka podám trestní oznámení za omezování osobní svobody. Za chvíli jsem z nenávisti přešla do zoufalství. A ještě ke všemu jsem akutně potřebovala na toaletu… Podrobnosti nebudu rozepisovat. Počítala jsem vteřiny do rána. Snad přijede… Ale co když ne? Do sedmé ráno se moje psychika změnila natolik, že už mi bylo všechno jedno. Neměla jsem už sílu ani nenávidět Radka, ani bojovat, ani mít strach. Bylo mi všechno jedno, úplně jsem rezignovala. Až v devět onoho rána zastavilo poblíž Radkovo auto. Na Radkovi bylo vidět, že je bezvadně vyspalý, umytý, v čistých suchých teplých šatech. Já byla špinavá, ubrečená… vypadala jsem jako troska a rozhodně jsem nevoněla. Radek mi s velmi vážnou tváří otevřel. Neměla jsem sílu nic říct, ani ho nějak napadnout. Radek mi mlčky pokynul, abych si sedla do auta. Poslušně jsem šla – byla jsem mu vděčná za to, že přijel. V autě mě posadil na deku, druhou přehodil přese mě. Celou cestu jsme mlčeli. Doma mě čekala horká vana, konev horkého čaje, acylpyrin, vitamin C a teplá postel. Byla jsem poslušná jako beránek, vůbec mě nenapadlo protestovat. I když Radek za to všechno mohl, byl teď jediný, kdo mě z toho dokázal vyhrabat - z kolejí jsem se odhlásila a rodiče bydleli tři sta kilometrů daleko. Když jsem se odpoledne probudila, měla jsem kašel, rýmu a teplotu. Když jsem si na všechno rozpomněla a pomalu mi došlo, co všechno se stalo, rozhodla jsem se, že proti Radkovi sice žádnou pomstu nepodniknu (bylo by mi hrozně nepříjemné to rozmazávat a chtěla jsem na to co nejdříve zapomenout), ale že se s Radkem rozejdu. Vstala jsem a přešla z ložnice do obýváku. Radek seděl s Lexem seděli na pohovce. Předběhl mě: „Jestli se chceš rozejít, bude to tak nejlepší pro nás oba. Ale všechno to, co jsi prožila ty za možná nejhorší noc svého života, prožívají noc co noc tisíce pejsků.“ S rozchodem jsem souhlasila, protože jsem věděla, že s Radkem už nemohu být. Radek mi řekl, že je rád, protože bychom si stejně nerozuměli: Prý začal o rozchodu přemýšlet od té chvíle, kdy jsem poprvé navrhla, abychom umístili Lexe do kotce.
Od té doby uplynuly tři roky. S Radkem už jen občas prohodíme pár slov, když se potkáme. Za tu dobu se mi ale v hlavě urovnala spousta věcí. Předně jsem se naučila přiznat si, že ačkoliv byl Radek ke mně krutý, měl pravdu a byl vlastně spravedlivý. Nikdy předtím by mě nenapadlo, jak hrozné musí být pro psa být zavřený v kotci - přišlo mi to tehdy normální. Až ona příšerná zkušenost mě donutila přemýšlet o tom, kolik psů trpí. Dnes mám k pejskům úplně jiný vztah. Chtěla bych si pejska pořídit. Snažím se proto čerpat co nejvíce znalostí, abych se nikdy nedopustila nějaké hlouposti jen proto, že mi „připadá normální“. Proto bych ráda dnes vzkázala Vašim čtenářům: NIKDY prosím neumisťujte svého psa do kotce. Neumíte si představit, jak hrozné to pro něj je. Ani pes totiž neví jistě, že se pro něj pán vrátí – jen v to doufá, stejně jako jsem doufala já. A i když máte kotec na zahradě u svého domu, ani tak ho tam ho nenechávejte. V kotci je totiž zima a smutno.
S pozdravem
Vendula Zajícová
(Příspěvek uveřejněn dne 20.11.2005)