rozhodně pomůže vědět, že to jak se chovám a reaguju není protože jsem neschopnej magor (jak jsem si velkou část života myslela), ale že mám problém o kterém se ví že existuje a že jím trpí mnoho jiných lídí, že v tom nejsem sama...
Celou základku jsem byla "to blbý dítě" protože jsem se nebyla schopná soustředit, nenaučila jsem se látku, která mne nezaujala. Protože jsem byla dyslektik špatně jsem četla a diktát byl vždy za 5.
To jsem se dozvěděla od své mámy v cca 25 letech ... do té doby jsem si myslela že jsem prostě blbá, protože jsem si nepamatovala, že mne brala k psychologovi.
Takže v 25 jsem se dozvěděla že nejsem uplně blbá...
...ale pořád jsem si myslela že jsem magor ... proč nejsem schopná telefonovat? Proč si z toho hovoru nic nepamatuju. Proč když mi někdo (třeba šéf) zadává ukoly, já je odkejvám, ale jen se otočí já nevím co řikal ..
a takových situací je mnoho a já se trápila, že jsem na hlavu ...to jsem začla řešit někdy po třiceti (32?)
A už jen vědomost, že mám nějaký problém, který u mě v dětství ještě prohluboval otec a přístup učitelek na ZŠ mi hrozně pomohl. Myslím, že i zvládám víc situací už jen protože vím, že mám problém, že už nejsem nešťastná z toho že jsem divná

me to teda osobne nijak zivot nekomplikuje :), teda kdyz se treba neptam cloveka na cestu a je mi to opravdu dlouze vysvetlovano, to se musim opravdu snazit...

DO_IT: v te knizce co jsem cetl a asi i vsude jinde to pekne shrnuji tak, ze lidem casto dost pomuze jen to vedomi, ze existuje pojmenovani pro jejich problem a ze k tomu muzou pristupovat trochu jinak nez stylem "jsem lempl a mel bych se vic snazit"...

jak pises - urcovat sam sobe poruchu zni tak trochu jako "tohle se mi hodi do kramu a muzu na to svest svoje problemy"...coz urcite osobne delat nechci...na druhou stranu je fajn moct si rict - "tak proto jsem takovy jaky jsem" - musim rict, ze casto jsem se citil a citim zmateny tim, jak nekdy (ne)funguju v normalnich situacich...vlastne je jedno jestli mam poruchu nebo ne, ale urcite jsem ziskal dalsi uhel pohledu...

Taky se mi stava, ze ulitnu myslenkama nekam jinam. Ve skole bych to docela chapal :), ale behem koncertu, ktery me treba opravdu bavi, nebo klidne pri rozhovoru s kamarady, coz ovsem uz docela zamrzi. Urcovat ale sam sobe nejakou nemoc co poruchu, to si pripadam jako hypochondrik, a k lekari se mi s tim ani moc nechce :).
Zase v detstvi si zadne problemy nepamatuju, takze treba jsem jen moc zamysleny :). Ale libi se mi ze ve wikipedii pisou "Shrnutí ve vztahu ke školní praxi by pak bylo, že dítě s ADHD bývá často inteligentnější, než by odpovídalo jeho studijním výsledkům". :) to jsem presne ja.

docela pěkný přehled
http://add.about.com/

Abych to nebral úplně negativně, tak musím říct, že kromě problémů, co mi to způsobuje to vnímám docela pozitivně a jsem přesvědčený, že jsem díky tomu celkově lepší člověk a spoustu věcí, které bych tomu připsal na vrub vnímám jako výhodu...

V mnoha směrech mám ale pořád velké problémy a chtěl bych mj. touto cestou načerpat užitečné informace a samozřejmě i poskytnout vlastní zkušenosti.

Co jsem měl zatím možnost posoudit, tak informací v češtině je k dispozici velmi málo (mysím, že článek na wikipedii je asi to nejpodrobnější na co jsem v češtině narazil).
Většina článků v češtině se navíc zaobírá AD(H)D u dětí.

S žádným odborníkem jsem nemluvil, tak nevím jak na tom češi jsou.

Ne že by se tím pro mě něco zásadně změnilo - problémy mám pořád stejné a ještě než jsem věděl o ADD, tak jsem měl "už něco za sebou", a protože s tím funguju více či méně úspěšně celý život , tak jsem se stačil za tu dobu v mnoha směrech přizpůsobit. Na druhou stranu už jen možnost, že to co mě trápí není tak úplně jen moje chyba, že nejsem sám a můžu se o tom dozvědět něco užitečného co by mi pomohlo mě dodala odvahy...

Občas mám dost problémy se soustředit a vždycky jsem si myslel, že se málo snažím, málo jdu do sebe atd. až nedávno, když jsem měl zas jednou fakt velkou krizi, jsem zoufale zagooglil, jestli třeba neexistuje něco jako porucha soustředění a narazil jsem na ADD...do té doby jsem odmítal byť jen připustit myšlenku, že by mohlo být se mnou něco v nepořádku - nechtěl jsem "hledat výmluvy", ale krize byla zrovna tak velká, že jsem to přece jen zkusil a chvíli hledal na internetu a to co jsem našel mě překvapilo, protože čím víc jsem o tom četl, tím víc podobností jsem nacházel s tím svým stavem...dokonce jsem si koupil o tom knížku...mimochodem výbornou: Driven to distraction ( http://www.amazon.com/Driven-Distraction-Recognizing-Attention-Childhood/dp/0684801280 )