DRAKY: blbě! u mimina příznaky jako "nemluví, nechodí a neudrží nic v jedné ruce" nikoho nezarazí, že!
u části dětí se projeví neurologické patologie hned po narození nebo v šestinedělí (vysoká dráždivost, apatie, ztráta reflexů, poruchy vědomí, epileptické záchvaty v rozsahu od petit mal až po grand mal), a pokud tohle doktor odchytí, je to indikace k další diagnostice - EEG (to vyjde vždycky patologické), sono (tam se po několika dnech začne objevovat stín v místě poškozené nervové tkáně), a nejpřesnější je magnetická rezonance.
U dětí, u kterých se to neodchytí na začátku, se pak projeví patologie v psychomotorickém vývoji - budou preferovat zdravou stranu, na postižené mívají křečovitě sevřené ruce/nohy, neberou věci do postižené ruky, no a pak v závislosti na laxnosti pediatra a/nebo zkušenosti rodiče to jde dál, do fixace patologických pohybových vzorců. Ale v tu chvíli, i když dítě skončí u neurologa, se už neřeší příčina, ale projevy, a i kdyby se někdy v budoucnosti z nějakého důvodu MRI dělala, tak přesná datace už není možná (jen se přijde na to, že pacient CMP v minulosti prodělal).
neonatální CMP je ve skutečnosti docela častá - něco jako 1: 4.000 živě narozených dětí (některé zdroje uvádějí až 1: 2.000), a je to nejčastější příčina dětské mozkové obrny. Ale časný záchyt je velmi raritní, v řádech jednotek případů ročně v rámci celé ČR (k nám při kontrolním sonu mozku v Motole volal šéflékař všechny sloužící sonografisty, aby se podívali, jak to v reálu vypadá - prý sám už to párkrát viděl, ale nikdo z ostatních ne).
Dcera měla štěstí, vyfikla ukázkový grandmal ještě v porodnici, takže se okamžitě dostala do diagnostického kolečka, léková terapie a intenzivní rehabilitace included. Ono totiž s Vojtovkou se musí začít nejpozději ve třech měsících, aby byla opravdu účinná, pak jednak všechno daleko víc trvá (zafixované patologie se vždycky řeší hůř, než když to člověk susměrňuje v průběhu fixace) a druhak alternativní nervové dráhy už nejde tak dobře nebo vůbec aktivovat.
Bylo na tom strašně moc práce, padlo na to docela dost peněz (platili jsme soukromou fyzioterapii, kde se jí věnovali víc a častěji, než na pojišťovnu), ale ve dvou a půl je ve stavu, kdy už ani neurolog nic nevidí. Samozřejmě ale pořád je ve hře ta ADHD (což ale vzhledem k rodinné zátěži může být úplně normální dědičnost a měla by ji tak jako tak), pocit deja-vu proti synovi ve stejném věku je velmi silný. Ale zas s tím už víme, co dělat :-) No a ještě může mít poruchy učení a výhledově migrény, ale i kdyby se splnily všechny tři tyhle věci, tak je to daleko za tím, co doktoři považovali za nejlepší možnou prognózu (nejhorší byla "mentálně retardovaný ležák").
jsem se zase rozepsala... ale ono to sem patří, protože samozřejmě ADHD je u lidí po CMP vcelku častá, a třeba se někdo v těch příznacích pozná (mojí kamarádce zjistili lehkou formu dětské mozkové obrny až ve třiceti v lázních po úraze - do té doby prostě myslela, že je holt levá na sporty a že to, že při únavě hůř koordinuje levou stranu, je normální).