Já jsem zažila zvláštní efekt tohohle neříkání u sebe v práci. O ADHD jsem řekla akorát na našem malém oddělení šéfovi a kolegovi. Ani jeden o tom neřekl nikomu dalšímu. O rok později mi diagnostikovali ještě Aspergera. To jsem řekla jen šéfovi. Ten vážně pokýval hlavou a mlčí jako hrob. Žádné efekty to v podstatě nemělo, oba se ke mně chovají naprosto stejně jako předtím :-))

KOIRA: Tak zas já si říkám, že to od někoho máš. Třeba by to rodičům pomohlo. Navíc to můžou nediagnostikované různé děti, strýčci, neteře, dědečci a podobně... :-)

PAKOBYLKA_: Uuh, to je dobré, to ti přeju takový prostředí. V takovou chvíli se pracuje dost jinak :) když jsem to řekla v minulé práci, aby chápali, že se snažím ale okolností jsou trochu proti mě, tak mi řekli, že si mám rozhodnout, jestli tu práci chci dělat. Tak jsem pochopila že to fungovat nebude.

V rodině jsem se rozhodla to neříkat, pokud by to naši pochopili, tak bych jim jen způsobila pocit viny, že nic neudělali a pokud ne, tak bych jen prohloubila svůj pocit nepochopení. A se zbytkem příbuzenstva - Horší už to nebude, jen by z toho byli zmateni a já frustrovaná. Blízký kamarádi to ví, teď v praci o projevech mluvím, ale na plno jsem to neřekla.

DICK85: Nemam zadny postoj. Proste to za sebe nesirim. Kdyz i vlastni matka mi rekla, ze nic takovyho nemam, at nevymejslim (a to resila cetne dutky za zapominani, denne telefonaty rodicum spoluzaku, co ze je za ukoly a pod.). V okoli byly reakce az moc casto spis ala “to ma dneska kazdej”.
A treba dost prekerka je to na pohovorech: v my profesi radi davaj ukoly a ja kvuli svemu ADHD takhle pod casovym omezenim ocekavanim proste vypnu mozek a nedam ho. Overeno vicekrat. Totez mam pri dulezitych pisemkach, prijimackach apod. Ale rict to na pohovoru = temer jiste me nevezmou. Pritom v beznych pracovnich podminkach ve stresu zvladam pracovat. Doted nevim spravne reseni :)

MAJKA: Ahoj, jen mě zaskočil postoj, že se to nešíří. Mě je 35 let a to že mám ADHD, dyslexie a tak celkově jsem trochu kripl šířím kde to jde, práce kamarádi. V rodině to ví všichni a to jak v rodině mojí tak manželky. U spousty lidí mě překvapilo, že nikdo vlastně reálně netušil co to znamená a co to obnáší. Povídání o biofeedbacku a všech dalších tricích a "léčebných terapiích" všechny dost kolem mě zajímalo. O tom kdy to vypadalo na zvláštní školu a nakonec je ze mě "normální" člověk to také dost lidí překvapilo. Díky "osvětě" jsem spousty lidem vzal mraky špatných, nesmyslných a nepodložený předsudku.

KOIRA: Uplne v pohode. Prvni, kdo mi neodpovedel v duchu “to mame vsichni”. Ale podotykam, ze je to alterna zalozena mimo jine i na respektu jeden k druhemu + je tam X adhd deti a “problemovych” rodicu. Ve statni skole nebo v “normalni” praci bych s tim ven nesla. Ucitelky, i relativne mlady, mluvily o adhd detech jako o “tech hlupych”. Ten system je prave pro nas hrozne nepratelskej per se.

A kdyz jsem ucila soukrome (v jazykovkach) a nenapadne jsem to natukla, tak podle reakci jsem vzdy couvla, jelikoz to bylo spis smerem na velky spatny a vedel to jen jeden kolega, Brit, kterej se furt o me bal, ze specham a jestli jsem ok. :) A pak jeden student, kterej vykazoval priznaky adhd a ja to riskla a navrhla jsem jinej zpusob uceni. A dobry.

A treba, pro srovnani, v rodine to bere/chape vicemene jen mama a muj muz. Ale jeden az po přirovnani k fyzickemu neduhu dolozenemu v dospelosti (kdy mnohe zapadlo a dalo smysl) a druhy po predlozeni nejakych holych faktu a po shlednuti par vysvetlujicich videi.

POZITRON: Ja mam tendenci dorikavat veci za ne, dost problem v praci (ucim na zakladce aj). A pokud nekdo mluvi az moc zesiroka (coz paradoxne delam i ja), tak se vetsinou ztratim. Pomahaj mi fidget hracky, nebo aspon si malovat po papire, klasicky pri poradach. Doma i v praci mi to tolerujou, ale musela jsem jim to vysvetlit. A uz jsem se taky naucila dopredu (tridni schuzky treba) rict, hele tocim si se spinnerem ne proto, ze te neposloucham, ale prave proto, abych te vnimala.

POZITRON: ADHD nemam, ale dělám to samý u lidí, co mluví pomalu. Nějak nemám trpělivost :D

K4N3C: dobre, tak Zeman byl asi blbej priklad. :) proste kdyz nekdo mluvi pomalu, tak neudrzim soustredeni a myslim na neco jinyho, posloucham na pul ucha, obsah mi castecne unikne, pak kdyz si to uvedomim, tak se snazim zareagovat aspon na konec toho sdeleni, kdy jsem se snazila ze vsech sil vnimat, aby to vypadalo, ze jsem vnimala celou dobu, no nic prijemneho.
KOLLUCHA: jj, tak to je presny! nejlepe nejakou monotonni hru, kterou je mozne hrat na autopilota, treba 2048, ale to by pusobilo dost neslusne. i kdyz ja jsem si ted ve 36 letech priznala, ze nekdy v nekterych situacich vazne trpim socialni slepotou a bylo to docela osvobozujici. jakoze mnohokrat jsem se fakt uprimne snazila neurazit, napsat nebo rict neco taktne, vynalozila jsem na to dost energie a vysledek se zase po milionty uplne minul ucinkem a dostala jsem pojeb. tak ted stojim na rozcesti a rikam si, jestli se na to proste nevysrat, evidentne marna snaha, tak muzu zkusit vytahnout mobil, az bude nekdo mluvit pomalu a dam vedet, jaka byla reakce. :)

Mate nekdo problem vnimat, co rika nekdo, kdo mluvi pomalu? Zda se mi, ze se to zhorsuje, nedokazu se soustredit, myslenky utikaji jinam. Bohuzel z meho pohledu mluvi pomalu tak pulka lidi. :(

Manzel je imho akorat nediagnostikovanej asperger, sam to priznava, takze ho tim nijak nepomlouvam, ja adhd a mam podezreni, ze nejaky naznak pas by se taky nasel. :)