POZITRON: No, mne vyhovuje, ze muze kazdy pracovat svym tempem a je tam vetsi prostor pro individualni pristup. Jako dite bych byla asi spokojenejsi, protoze bych nemusela sedet na miste. Tim jsem trpela v kancelari. Sedet 8 hodin u stolu pro me bylo peklo. Zaroven ja fakt nedokazu davat pozor, kdyz me neco nebavi, ve skole jsem tak 80 % casu byla pritomna jen fyzicky. :) V Montes. jsou kratsi lekce + pomucky. Kratsi lekce - cili dite muze casteji stridat cinnost a je tam i prostor na to, delat si co ho bavi. Udelat tu rutinu a pak si pracovat na svym. Pomucky - je to uchopitelny. Kosit travu se taky nenaucis z navodu. A ja tam treba pred cca 3 mesici konecne pochopila fotosyntezu. Ale vzdy a vsude plati, ze zalezi i na lidech, ktery to delaj.
Ja driv myslela, ze to pro me neni, ale vyhovuje mi to. Prekvapilo me to. :) A z pohledu ucitelky - jsou tam jiny deti. Ve statni skole ni deti neverily, nebylo mozny navazat vztah, nebyla moznost individualni prace. Tady je to bezpecny. To je asi klicovy hele, ten pocit bezpeci. A napriklad po zkusenosti z romsky skoly jsem presvedcena, ze Monte by pro nektery skupiny Romu bylo to pravy orechovy.
Myslim, ze zalezi i na tom, jak je na tom dite samotny. U adhd ditka bych urcite zvazila odklad, pripravnej rocnik, nebo tak. Aby dozralo.

POZITRON: nejlip funguju, když mám několik těžkých pracovních úkolů před sebou. Jakmile mám skoro hotovo (což se stává zřídka, ale stává), dělá mi daleko větší potíže se k něčemu dokopat. Ale nakonec se dokopu, neb jsem zjevně velmi dobře medikovaná.

KOIRA: To je strasně individudální. Podle mě nejde dát univerzální doporučení. Já zas na základce proplouvala, proflákala jsem ji skoro celou, protože stačilo na většinu věcí mrknout o přestávce před písemkou, nebo si vyrobit fakt dokonalej tahák na počítači :D. Sice bych asi na nějaké vnímavější základce s indiivduálnějším přístupem asi neměla tolik šrámů - zažila jsem dost šikany jak od dětí, tak učitelů, páč jsem nerespektovala autority a pořád zapomínala pomůcky. Úspěch v daném předmětu byl jen o tom, jak mě dokázal učitel nadchnout. Na druhou stranu to, že jsem měla řád, rozvrh a systém mi pomáhalo se zorientovat v tom co a kdy se ode mě chce. Ta pravidelnost zmenšovala míru chaosu. Takže obojí má něco do sebe a je to podle mě dost o tom, co ta konkrétní osobnost prostě potřebuje víc. Jestli řád, ale daň je málo individuálního přístupu, nebo jestli ji naopak bude ubíjet to opakování a neporozumění.

Další věc je, že občas bývá na lokální standardní ZŠ osvícená třídní úča, se kterou se dá krásně domluvit a nemusíš vyhazovat 15k měs za montessori.

Jinak ještě když vezmu osobní zkušenost, tak mě v učení povětšinou scházel důvod. Třeba jako proč potřebuju vědět, kdy nějakej vašnosta vyhlásil válku sousednímu království, přičemž ani jedno už tisíc let neexistuje, jak se rozpoznává pohlaví u žížal, nebo že v támhletý tramtárii mají rostlinou výrobu, nerostné bohatství, podobně jako v dalších padesáti tramtáriích. Na to mi nikdy nikdo nedokázal dát uspokojivou odpověď a na výsledcích v daných předmětech to bylo znát. V kombinací s mojí neschopností pamatovat si jména a data byl dějepis vysloveně tragédie.

POZITRON: Je to všechno otázka správné míry. Když jsou nároky příliš nízké, tak je to nuda a když je to nuda, tak to nejde. Když jsou příliš vysoké, tak se dostaví buď rezignace (protože i když se přetrhnu, tak pořád budu někde na chvostu tak proč se snažit) nebo naopak to co píše KOIRA, což sice může vypadat jakože dobrý a užitečný, ale neni to úplně zdravý a člověka to může časem slušně semlít. Trefit fungující optimum je umění.

Já si třeba nejsem jistý, jestli je kombinace náročnější školy s tím, že nemusejí být dobré známky moc dobrá. Hra je nastavena tak, že je potřeba neklesnout pod nějaké minimum (tj. nepropadnout) a odměna za lapší výsledky je malá (jednička je super, ale trojika taky dobrá). Člověka to asi naučí tak jako proplouvat. Ale je proplouvání ten dobrý odrazový můstek do života?

Co mi přijde tak jako podstatnější není obtížnost, ale zájem. Jestli kluka zajímají jazyky, nebo třeba alespoň místa kde se těmi jazyky mluví, nebo něco takového, tak je to asi dobrý nápad. Jestli jde jenom o ty koleje a nalejvárnu, tak to myslím nejsou správná kritéria. Ale nechci ti kecat do toho, jak máš vychovávat svoje děti. Jen dodávám nějaké postřehy.

POZITRON: s tím opatrně - celé se to rozbije ve chvíli, kdy i ten nejlepší výkon přestane stačit

CYBERWOLF: Rigidni pravidla jsou kekel, proto treba ja nedokazu pracovat ve statni skole, nejsem “tabulkovy dite”. Ale kdyz je nejakej funkcni model + mam prostor se na jeho nastaveni podilet, tak to jde.
Mne osobne, mymu nastaveni, funguje treba Montesorri system. Protoze respektuje mimo jine individualni tempo a dava prostor kreativite. Navic je vsechno popsany! :)

Becko mi taky pomaha. A taky nesmim zapominat jist.

PAKOBYLKA_: s tím zobem to mám podobně. Mimo omega 3 mi celkem pomáhá ještě vitamin B (zřejmě věci, co normálně dost nejím). Akorát ten boost časem tak nějak vybledne, jak se smaže deficit. Nebo možná si jenom na to zvyknu, to se tak jako blbě měří.

Naopak ta pravidla mi vysloveně nesvědčí a v prostředí kde se na nich moc jede chřadnu a hynu. Na vojně bych chcípnul.

KOLLUCHA: že se divime, že nám to nejde, co? :D Už jsem si tak zvykla, že jsem perplexed, když někam náhodou dorazím jako první.....

MAJKA:
KOIRA: Vnímání času je součástí exekutivní funkce :-)

MAJKA: Jo, to mám taky, všechno je takové fluidní ve smyslu jestli se ty věci staly nebo nestaly a nebo se staly jinak. Co se týče času, teď už je to teda lepší, ale stejně nedokážu dorazit včas prakticky nikam. Buď je to +/- minuta s jazykem na vestě, nebo na ferovku pozdě. Takže jsem se naučila zavčasu hlásit, že nestiham, a nebo si vybírat práci, kde nestoji se stopkama v ruce. Přiznám se, že jsem se rozhodla některý věci, co mi nepřijdou zas tak stěžejní, s plným vědomím nechat plavat.