POZITRON: Je to všechno otázka správné míry. Když jsou nároky příliš nízké, tak je to nuda a když je to nuda, tak to nejde. Když jsou příliš vysoké, tak se dostaví buď rezignace (protože i když se přetrhnu, tak pořád budu někde na chvostu tak proč se snažit) nebo naopak to co píše KOIRA, což sice může vypadat jakože dobrý a užitečný, ale neni to úplně zdravý a člověka to může časem slušně semlít. Trefit fungující optimum je umění.

Já si třeba nejsem jistý, jestli je kombinace náročnější školy s tím, že nemusejí být dobré známky moc dobrá. Hra je nastavena tak, že je potřeba neklesnout pod nějaké minimum (tj. nepropadnout) a odměna za lapší výsledky je malá (jednička je super, ale trojika taky dobrá). Člověka to asi naučí tak jako proplouvat. Ale je proplouvání ten dobrý odrazový můstek do života?

Co mi přijde tak jako podstatnější není obtížnost, ale zájem. Jestli kluka zajímají jazyky, nebo třeba alespoň místa kde se těmi jazyky mluví, nebo něco takového, tak je to asi dobrý nápad. Jestli jde jenom o ty koleje a nalejvárnu, tak to myslím nejsou správná kritéria. Ale nechci ti kecat do toho, jak máš vychovávat svoje děti. Jen dodávám nějaké postřehy.

POZITRON: s tím opatrně - celé se to rozbije ve chvíli, kdy i ten nejlepší výkon přestane stačit

CYBERWOLF: Rigidni pravidla jsou kekel, proto treba ja nedokazu pracovat ve statni skole, nejsem “tabulkovy dite”. Ale kdyz je nejakej funkcni model + mam prostor se na jeho nastaveni podilet, tak to jde.
Mne osobne, mymu nastaveni, funguje treba Montesorri system. Protoze respektuje mimo jine individualni tempo a dava prostor kreativite. Navic je vsechno popsany! :)

Becko mi taky pomaha. A taky nesmim zapominat jist.

PAKOBYLKA_: s tím zobem to mám podobně. Mimo omega 3 mi celkem pomáhá ještě vitamin B (zřejmě věci, co normálně dost nejím). Akorát ten boost časem tak nějak vybledne, jak se smaže deficit. Nebo možná si jenom na to zvyknu, to se tak jako blbě měří.

Naopak ta pravidla mi vysloveně nesvědčí a v prostředí kde se na nich moc jede chřadnu a hynu. Na vojně bych chcípnul.

KOLLUCHA: že se divime, že nám to nejde, co? :D Už jsem si tak zvykla, že jsem perplexed, když někam náhodou dorazím jako první.....

MAJKA:
KOIRA: Vnímání času je součástí exekutivní funkce :-)

MAJKA: Jo, to mám taky, všechno je takové fluidní ve smyslu jestli se ty věci staly nebo nestaly a nebo se staly jinak. Co se týče času, teď už je to teda lepší, ale stejně nedokážu dorazit včas prakticky nikam. Buď je to +/- minuta s jazykem na vestě, nebo na ferovku pozdě. Takže jsem se naučila zavčasu hlásit, že nestiham, a nebo si vybírat práci, kde nestoji se stopkama v ruce. Přiznám se, že jsem se rozhodla některý věci, co mi nepřijdou zas tak stěžejní, s plným vědomím nechat plavat.

PAKOBYLKA_: To s tím časem je fakt zajímavý. Dost vidím, že ho lidí vnímají jinak. Já ho vlastně spis prostě nevnímám. U srazu jsem se naučila prostě si nahodnotit 2x tak dlouhou dobu kdy se musím začít vykopávat a to většinou funguje. U těch důležitých věcí typu pohovory jsem se donutila jezdit o dost driv. Ale časová kontinuita jde dost mimo mě. Co bylo kdy v minulosti..je to v takovým chumlu a vůbec nevnímám minulost na základě časové posloupnosti

JANOCKA: Mne se ted (je mi 38, podle tabulky mnohem min ;), diagnozu mam asi 3 roky) osvedcilo hlidat si spanek, planovat a hlidat si co jim. A doplnky stravy, abych mela hodne omega 3, je to poznat. Neverila jsem, ale pomohlo mi to. Jako decko i jako teenager bych urcite ocenila, kdybych mela jasny pravidla (mama neni a nebyla dusledna a ja a pravidla jaksi moc nejdeme dohromady) a kdyby me nekdo naucil planovat. Rozumne, prakticky.

Duslednost se mi osvedcuje i u deti ve skole, blby je, ze me casto neco rozptyli a decka toho rychle zneuzijou. A ja sama to mam doted - jakmile je autorita nejista nebo fejkova, hned na me prestane platit.

A k te duslednosti bych pridala i chvaleni. Dodneska mam problem s tim, kdyz me nekdo pochvali. Neverim tomu a hledam, co za tim je. Ty chyby jsou fakt silene videt a tech negativnich komentaru je a bylo tolik... A co mi pomohlo snad nejvic bylo, kdyz mi doslo, ze i kdyz se snazim sebevic, nemusi se to, o co se snazim, povest. Protoze to jednoduse nedokazu. A ze to neznamena, ze jsem spatna. To je jako s detma. Dvoulety dite taky (pokud neni genius) nenaucis neco, co bezne zvladaj sestileti.

No a pokud je kreativni, nechat tomu pruchod, podporit to.

A cas - mam fakt podivny pojeti casu. Nasi me v tomhle hodne vycepovali, takze nechodim pozde, jen kdyz byl syn miminko. A to je teda casto lifesaver.

KOIRA: jako co si budeme povídat, furt je to do velké míry "voják se stará, voják má" (tedy spíše vojákův rodič se stará a voják má). Bez toho v tom dítě zůstane samo a utopí se, a vyběhat a vyargumentovat to všechno nebyla trivka ani pro mě jako vysokoškolačku znalou práva a základů psychologie.

Ale starající se voják má daleko větší možnosti, to bezesporu.

JANOCKA: to mi zní, že to máte dobře pod kontrolou...
zvažte pak třeba ještě odklad formou nultého ročníku, což je nácvik na školní prostředí, školní fungování, ale zase bez tlaku na výkon.

jo a ještě jedna věc, jak mám krom toho potvrzeného ádéháděte ještě jedno suspektní (navíc s kombinovanou diagnózou) a vlastně to mám možnost korigovat hned od začátku a srovnávat - nefixuj se na kalendářní věk dítěte (ve smyslu co by mělo umět/zvládat), ale najdi "baseline", na co v danou dobu reálně má, a stav na tom, a oceňuj pokroky od baseline, i když to v reálu pak je tak, že vlastně chválíš dítě za něco, co v jeho věku všichni ostatní zvládají bez problémů. Jenže pro něj prostě tohle JE úspěch a potřebuje vědět, že to někdo jiný taky vidí.

Protože mimo rodinu tohle ocení jen málokdo - kdybych dala reálný příklad, ve druhé třídě si syn zapomněl pracovní sešit a před hodinou šel za učitelkou, aby mu potřebnou stránku okopírovala. To je normální, že jo? No, u mého dítěte je normální, že se v situaci, která vybočuje z normálu, rozbrečí, zasekne a trvá mu klidně hodinu, než se zase chytne. Takže ano, tohle normální a jednoduché řešení pro něj byl velký výkon, který jsme probrali, ocenili a "pochválili před nastoupenou jednotkou", čímž se posílila jeho sebedůvěra a ochota něco řešit příště.

JANOCKA: jo a překvapivě dobře funguje skaut. Oni jedou dost těžce inkluzi, mají na to speciální školení i centrálně zpracovávané materiály, jak zacházet s jakým druhem dětí se specifickými požadavky (krom ADHD mají materiály třeba pro diabetiky, nebo děti ze sociálně slabšího prostředí - prostě jak udělat skauting přístupný pro opravdu všechny děti bez výjimky).

V tomhle věku extrémně pomáhá, aby ta "osobní židle" měla co nejvíc nohou - pokud je problém v jednom prostředí (škol(k)a), potřebuje dítě dostat šanci i jinde. A skauting je takový dobrý mix sportovního vyžití (bez tlaku na výkonnost) a klidnější zábavy, plus se tam lépe navazují přátelství než v běžném kroužku, kde je to jednou za týden a šlus.

"Náš" skautský oddíl je pro děti od pěti let, třeba je u vás něco podobného, není to úplně standard, ale jsou. Ale volila bych spíš počkat na místní oddíl (kvůli místním vazbám) než to nutně tlačit hned od těch pěti.

JANOCKA: vás to teprve čeká, ale jako matce ádéháděte se mi osvědčilo hned od začátku velmi otevřeně komunikovat se školou, a celou dobu to podávat jako "naši společnou výzvu".

Mít v pořádku papíry - vyběhat lejstro na asistenta pedagoga trvalo bez tří týdnů rok (i když je pravda, že jsme mezičasem měnili spádovou poradnu, takže část věcí se dělala nadvakrát) - kdybych to začala řešit teprve ve chvíli, kdy ve škole začaly problémy, tak by to celé bylo o něčem jiném, takhle to celou dobu bylo o tom, že ano, víme, řešíme, čekáme na to a to, což i z pohledu školy působilo jinak.

Ve finále i naše malá vesnická spádová škola byla schopná vyštrachat v rozpočtu peníze na asistenta pedagoga navíc (standardně je mají v prvních třídách, ale v naší byli do začátku dva) a nějakou dobu ho platili "ze svého", než jsme ho dostali přiklepnutého. Pravidelně jsem s třídní i s oběma asistentkami řešila, co jim funguje, kde jsou problémy, a jak "jet jednotnou frontu", abychom si ani na jedné straně nesabotovali úsilí.

Začátky byl drsné a náročné, ovšem už nějakou dobu "sklízíme, co jsme zaseli" v podobě dítěte, které se zklidňuje, patří k nejlepším studentům a už se lépe zapojuje do kolektivu.

MAJKA: Přesně!! jako ta tabulka je geniální, v podstatě nemůžeme zestárnout :D Dorian Gray nám může tiše závidět :D