Vracim se od ledna do prace a budu mit moznost vyzkouset, co si myslim, ze by mi vyhovovalo, tak uvidime. Budu totiz delat kazdou chvili neco jineho a dokonce budu sedet ruzne, kde bude zrovna volne misto. Na reditelstvi, na klinice, zkratka kde bude zrovna co pro koho potreba. A jeste mam moznost volneho patku, tak to take hodne zvazuju i za tu cenu, ze na tom budu financne tratit, ale zas na smrtelny posteli lidi tezko litujou, ze padali v zivote malo na drzku a kupovali si za vydelane penize malo debilit, ze. :) To spis ze travili malo casu s rodinou.
V kancelarich jsou jak sardinky, to jsem videla vcera na vlastni oci, protoze tam treba jedna chodi 3 dny, jedna 4 dny, dalsi dela patky z domova, jina pondelky atd. Prehlidka zkracenejch uvazku a sdilenejch pracovnich mist. :)

CYBERWOLF: ono mně by pomohlo i poznat, kdy je to prostě nahovno a nevyhrabu se z toho. Takhle se mi xkrát stane, že sedím a čumím do počítače ve snaze se k něčemu produktivnímu přinutit - a nic. A kdybych si lehla a pustila si seriál, aspoň by to pomohlo moji duševní pohodě.

UNREALONE: super je, když to alespoň někdy přijde. Ono to taky může přestat chodit a pak je to teprve na hovno. Tyhle záchvaty je potřeba si užívat a mít z nich radost, ne si říkat "no jo, ale k čemu to je, když si to chodí jak chce a ne když chci zrovna zkoumat lék na rakovinu..." Zkrátka - je důležité si to nezkazit.

UNREALONE, UNREALONE: Jj. Nejvíce potřeba ve chvíli "tak do tohodle se mi fakt nechce" + nějaký přepínač na situace "tak tohle je super téma, co mě zajímá, na tom bych chtěl zamakat, jenže tahle super nudná otročina má být hotová do zítra, ale vůbec mě to neinteresuje..."

Nejhorší pro mě je se "dokopat" k rozdělané odložené práci, která nemá termín = něco rozdělaného jen tak pro sebe, protože mě to v tu chvíli bavilo. A docela byc hv tom pokračoval, ale mám v cestě překážku v podobě nějakého nepořádnku, který jsem si tam mezitím vytvořil. O víkendu jsem chtěl vyluxovat a ulkidit pracovnu ve sklepě, abychom se synem mohli opět tisknout a rozchodit nedodělanou tiskárnu. Nějakým hnutím mysli jsem se k tomu nedostal a přitom jsem to měl dlouhodobě naplánové a byla k tomu relativně fajn příležitost (rodina pryč). Teď mě to dost štve. Neflákal jsem se, dřevo jsem pořezat musel, abych uvolnil půjčenou káru, ale jako sakra na toho Kmotra jsem fakt nepotřeboval koukat. :,(

Jak říkal Kocour z Červeného Trpaslíka: "Je tady nějaké tlačítko, které to zařídí? A jestli ne, tak proč ne?" :⁠-⁠D

Občas mě popadne vlna takového toho nadšení, vzrušeného očekávání, záchvat činorodosti...prostě takový ten pocit, že ať už se pustím do čehokoliv, tak to bude super a už se nemůžu dočkat až něco začnu dělat vlastně je skoro jedno co. Může to být projekt, sport, hra, knížka nebo jen blbé uklízení doma kde něco vyhodím, uspořádám, zlepším...

Kdyby uměl člověk tohle vyvolat...třeba i když je v tom stavu kdy je všechno na hovno a nic nedává smysl...to by bylo super...

Hezký podcast6, dnes ADHD, ale většinou už vím a znám:
Výdech - Porucha soustředění se netýká jen dětí. U dospělých má ale jiné projevy
https://podcasts.google.com/feed/aHR0cHM6Ly9mZWVkcy50cmFuc2lzdG9yLmZtL3Z5ZGVjaA/episode/ZmU3Y2JmY2MtNDc0MS00Zjc0LWIxNzYtMjc2ODk1YjQ2YTBk?ep=14

TILIO: Nevím, jak to máte u vás v práci (kolektivu). Zkušenos se psaním do "pléna" je taková, že plénum není odpovědná osoba a neodpoví. Ideální je napsat konkrétní odpovědné osobě, případně oslovit (adresáti emailu, mentions ve slacku) více osob jmenovitě, které by k tomu mohlí mít co říci (ne 10, ale 3 až 5). U nás typicky víme, kdo co, takže je to jednodušší... někdy.

TILIO: Můžu, rád bych, ale jsem srab :) Rozhopádně chci nejdřín dořešit své 2 žádanky na vyšetření, které se mi na stole v práci válí už skoro 2 týdny :/ (snad se objednám už dnes).

KOIRA: Tak určitě. Já na sobě (myslím si) "pracuji" průběžně tak 7+ let. Nejvíc mě totiž ubíjí, že vlastně nedokážu moc poradit synovi a to mě tlačí k nějakému pozvolnému řešení.

Zkusim to jeste tady - mam dotaz na vase zkusenosti. Stava se mi takova vec. Lidi mi neodpovidaj. V praci myslim - na emaily, na slacku, proste neco nekam napisu s dotazem a stane se hovno. Racionalne to naprosto chapu, lidi nemaj cas “na kraviny” a/nebo doufaj ze odpovi nekdo jinej. Emocionalne me to nici - zaroven me to silene vytaci a uvrha do deprese. Je to muj ND mozek, mate nekdo neco podobnyho, znate? Nebo je to jinej problem?

PECA: Hm, Ja jsem navrhla psaní jako doplněk k diskusím, ale zatím se to moc nepotkalo. :D Já to mám taky, když mě triggeruje ještě něco jiného, tak nehledě na kvanta prášků a rozvojových knih je prostě znát regrese...a když je to na obou stranách, tak naše issues na sebe dost naráží. :D

Běž tam už jen kvůli sobě, ale tohle je zas vnímaný přes nějaký filtr. Zkus se zeptat, proč by to chtěla. Jinak kouzelná věta je "popřemýšlím o tom" ale v životě jsem ji nebyla schopná pronést :D


WRNQ: pohovor s psychiatričkou, EEG, pohovor s psycholožkou a léky. Před pěti lety procedura na půl roku.

Podpora okolí je jako pěkné počasí. Je to hezký když to vyjde, ale spoléhat na to není ideální strategie. Já považuju za úspěch, když mi okolí nehází klacky pod nohy... moc často

Hodně lidí v kriminále jsou to traumatizovaný hraničáři, ale s tímhle souhlasím...když není podpora okolí, funguje to blbě. Uvědomuju si to i teď sama.