KOIRA: Docházkový systém nebo trackování čehokoliv je moje noční můra. Pořád se s tím setkávám. Naštěstí to ve většině firem moc neprožívají takže tam něco naklikám a nikdo to zatím neřešil. Já to trackování v mé branži (programátor) vnímám jako nesmysl. Pořád říkám, že buď člověk tvoří hodnotu nebo netvoří. Tak jednoduché to je. Když stojí víc než vydělá firmě a jeho pozice není potřeba z jiných důvodů, tak to nezachrání ani milion tabulek.

MART1NKA: tohle podepisuju. V bývalý práci jsme měli systém, že každý den jsem si měla kliknout, že jsem prisla a že jsem odešla. A že náhodně případné errory mi opraví seniornejsi kolegyně. Po dvou měsících zjistili, že buď ostatní znicim svýma pozadavkama, vyhodí mě proto, že si neumím zapsat docházku nebo mi dají přístupy tak, že si to budu moct naklikat sama na konci měsíce. A od ty doby jsme byli kamarádi. A už na vyberku si teď overuju, jestli firma řeší dobu příchodu do práce a docházku. Mám dost starostí i bez toho, abych si zanasela hlavu timhle mental loadem, co mi přijde zbytečný.

Co je taky zajímavé. Nesnáším soutěživost. Jsem absolutně anti-soutěživý typ. Jsou lidi co to motivuje, ale pro mě je jakákoliv kompetice vyp. tlačítko. Mám to tak už od dětství a ve škole to byl docela masakr. Naopak miluju dělat věci které nedělá moc jiných lidí, protože se necítím být pod tlakem a mám z toho čirou radost.

Já měl dřív docela velký problém číst delší odborné texty. Beletrii ne, s těmi jsem problém neměl, ale učebnice apod. Asi cokoliv co vyžadovalo hodně soustředění. S tím už ale v posledních letech problém nemám. Nevím jestli se může s věkem měnit síla jednotlivých příznaků, ale může mít vliv i to, že jsem začal mnohem lépe jíst. Býval jsem fakt vychrtlina a rodiče vařili jen českou klasiku, hodně používali polotovary, a jedli malé porce. Školní jídelny nebývali o moc lepší. Ta strava nebyla vůbec vybalancovaná. Oproti tomu poslední roky jím hodně pestře a převážně z kvalitních surovin.

S čím mám opravdu problém je udělat něco co považuji za zbytečné byť za to dostanu zaplaceno. Trvá mi než se k tomu dokopu. Obecně, cokoliv co je mi předhozeno aniž bych to chtěl. Třeba teď mi přišlo od pojišťovny že mi mění smlouvu a zvednou mi taxu. Už měsíc mi to leží na stole a vím, že tu smlouvu potřebuju vypovědět. Nějak se k tomu neumím dostat. Podle mě to spadá do té kategorie impulzů, které nešli z mé vůle a vnímám to spíš jako oser než jako něco užitečného. Pak nějak dávám přednost tomu co jde z mé vůle a tyhle věci se mi hromadí do doby než se nějak zázračně seberu nebo to začne smrdět průšvihem.

MART1NKA: Toggl je jedna z mála věcí, kde jsem disciplinovaná, protože vím, že to jinak nedám dohromady.

Teda, disciplinovaná na svoje poměry. Mockrát se mi stává, že si buď nevzpomenu to odstartovat, nebo vypnout, nebo to zapnu a okamžitě začnu prokrastinovat, nebo pracuju a nezapomínám to, protože vím, že bych pak okamžitě začala prokrastinovat... ale řeším to prostě max do jednoho dne, jinak by to byl průšvih.

PECA: Pre mňa je teda Jira úplné peklo. Ja bohužiaľ už moc neprogramujem, ale čas do nej logovať musím. Rekonštruujem to z outlooku ale v medzerách medzi meetingami fakt neviem, čo som robila.

TILIO: No ja mam evil plan sa dostat pracovne na uroven, kde tieto veci uz nebudem musiet robit.
Pamatam si jak som v byvalej praci nebola schopna niekolko mesiacov vykazat sluzobnu cestu a sefova uz zo mna kvitla. Poslala ma na skolenie time managementu (lol), kde som im vymenovala dopredu celu teoriu, nic nove mi tam nepovedali. Hele dik, ale toto je iny problem nez to, ze ja neviem, ze si ten cestak mam vykazat. Alebo ze si mam drzat niekde plan toho co musim urobit. Ja i mam system v hlave (fungujem hodne na logickych strukturach, inak by som sa z toho zvencla a mohla si rovno pobalit batuzek do Bohnic) kde mam tasky rozlozene podla narocnosti, urgence, dolezitosti a “otravnosti” a snazim sa mat na top priecke nadavkovane tie tazke otravne v malom mnozstve, lebo keby som to tam vylila vsetko, tak sa tu kolembam v rohu a musela by ma prist zachranit kamaratka, ktora ma kluce od mojho bytu.
A extremne tazky otravny ukol je pre mna vykaz, alebo momentalne zajet do Hornbachu po tyce a priviazat rajcata ci vyriesit to, preco mi obcas nesvieti lave predne svetlo na aute, alebo zajet do optiky nechat si zosrobovat bryle. Nikoliv rizeni 14 AI projektov v praci, to je pohodicka :). Obcas i to vesanie pradla je uplne nadludsky vykon.

MART1NKA: Tohle mam presne taky. Zapisovat cas je silenej boj, a mam z toho anxiety ze az nemuzu dejchat, pomalu se smiruju s tim, ze uz to bude navzdy takovy, proste budu pracovat a u toho lapat po dechu kvuli vykazum prace. :(( A nikdo to neni schopen pochopit. "Proste to udelej." Tvl kdyby to bylo takhle jednoduchy!
"Proste se nestresuj."
"Proste nemej depresi."
"Proste tu zlomenou nohu rozchod."
🤦🏻‍♀️

PECA: mě celkem vyhovuje si psát úplně všechno
To propaguje už třeba to GTD, že klíčové je ty "todo" věci někam napsat, aby člověka už nezatěžovaly a měl klid že je o ně nějak postaráno.
Takhle si sepisuju i užitečné informace co nechci zapomenout (Google docs).

Jako inbox používám Google Keep a je to fakt super. Z toho se to snažím odbavit nebo přepsat do dokumentů "na potom".

U toho papíru je výhoda/nevýhoda, že to nefunguje pokud člověk nemá návyk papír pravidelně kontrolovat. Když na to člověk má ten vyhrazený diář, tak je to asi nejlepší.

Mne pomáha si kúpiť fakt hezký zápisník a vláčiť ho so sebou. Všetko elektronické končí neorganizovaným chaosom. Jednotlivé papierky by boli po celom byte, až by sa stali jeho súčasťou.
Ale je pravda, že tie sračky “veď to je práca na 2 minuty” čo pred sebou človek tlačí pol roka a je mu z nich nevoľno, tie by asi stálo za to mať nonstop pred očami niekde na tabuli.
Inak teraz strašne bojujem s výkazmi práce v robote. Práca ma baví, ale nie som schopná si zapisovať čo mi koľko trvalo. Už mi z toho začína byť psychicky nevoľno. Toggl mám, ale 2 týždne som bola v stave, v ktorom som nebola schopná to tam vyklikávať a absolútne sa desím konca mesiaca. Neviem čo som robila a neviem ako to vykážem a bude z toho scéna, už to vidím. Mávala som z týchto vecí kedysi i stavy, že to bolo na Neurol.
Občas si človek hovorí, aké by to bolo byť normálny.

PAKOBYLKA_: Svačiny se přeceňují, zapomínáme je všichni, to si neber osobně. Zato si nějaký holce asi sakra usnadnila život, to si klidně osobně ber.

PAKOBYLKA_: Ja som si od malička myslela, že som dyslektik, mala som problemy s čítaním nahlas (čisté jednotky som mala cca do 6-7 triedy. Pamätám si ako to naši riešili s učiteľkou. A vieš čo to bolo? Moja hlava si domýšla koniec slova miesto toho aby ho naozaj prečítala, pretože to skutočné čítanie je pomalšia a náročnejšia činnosť, takže mi predikčnou funkciou vygeneruje zbytok a keď sa netrafí, tak smolík. Jak by si zaradila toto? :D

Ja se jdu pochvalit. Drzi me to od snidane a uz to odezniva, protoze vim, ze zase neco podelam, ALE! odhalila jsem dalsi dyslektickou zakyni a jeji maminka mi velmi dekovala, tak jsem rada, ze jsem se nenechala odbyt kolegynema, protoze holcina je jednickarka. A taky jsem svymu mozku obcas vdecna, ze se do neceho vrhne a tim se dostane na mista, kam se bezny smrtelnici nedostanou. I metaforicky. No ale nechala jsem si doma svacinu, takze jak rikam, dlouho mi ten mod “jo, jsem dobra” nevydrzi! Peace

PECA: kdyz ono fyzicky neco skrtnout je mnohem uspokojivejsi nez odkliknout. Ja ma post-it notes nalepene na zdi. A pak kus papundeklu s hrebikem na ktery nabodavam zprocesovane. Dneska jsem slavnostne zrusil ukol nechat si v praci proplatit telefon za 2022. (Odkladal jsem to jenom pul roku!)