WOLFGAR: Kiezby to u mna boli len 2 dni. Som sa nejak zasekla na prestavbe bytu a vsade su teraz (hlavne) knihy a nie je si ani moc kam sadnut. Buduci mesiac snad konecne vyhodim stary nabytok a zavesi sa rozsirenie knihovny, tak by sa to mohlo konecne pohnut. Ale ono je to stejne jedno. Ti, co by som ich ku mne domov pustila, su zdaleka a ani sa tam teraz nedostanu.

Inac zase rozmyslam, ze sa vratim k vymene stvrtka a soboty. Jak nie som uplne zdrava, tak vo stvrtok vacsinou uz padam unavou na hubu a strasne sa zhorsuje vsetok chaos okolo mna a produktivita aj na piatok rapidne klesa. Vcelku dost v minulosti pomahalo robit ten stvrtok uplne ine veci a nesadat vobec za komp. Takto sa tie dva dni snazim nejak zvladnut, vysledok je mizivy a este potom na vikend uplne odpadnem.

VON_GILOTINE: Ja to tu uplne nemam ve stavu abych sem mohl nekoho pustit bez aspon dvou hodin uklidu pusit vetsinu casu nemam. Porad ale dost upgrade oproti starymu bytu kde to byly tak dva dny.

WOLFGAR: ja uplne automaticky bezděky uklizim behem pritomnosti navstevy zatimco si povidame. Klidne i nadobi umyju..

Rozvrhy, terapie a ruzne metody s komplikovanymi nazvy u me taky totalne narazi, nejspis na hranici meho vlastniho skepticismu. Treba tolik doporucovane rozdeleni prace na mensi kusy pro me moc nema ten efekt donutit me zacit. A jakmile zacnu tak neni problem se u toho zaseknout na nekolik hodin vetsinou. Ale ten odpor k tomu zacit vetsinou neni ovlivneny tim jestli je to cinnost na 5 minut nebo 3 hodiny. Jedine co to ovlivnuje je jestli to je neco co umim dostatecne dobre aby ten proces byl alespon castecne automatizovanej. K vecem kde dopredu netusim jak je budu delat definitivne je tezssi se dokopat nez k rutinni praci i kdyz v okamziku kdy to delam, tak ta kreativni vec kde musim neco vymyslet me bavi vic. Jen jen je tam proste vetsi odpor. Ale u cinosti co fakt nesnasim, treba uklid, to nefunguje :D Na uklid mi funguje vicemene jen zvat si domu kamarady. A pokud mam nejakou seslost naplanovanou za 14 dni tak je 95% sance ze budu surovat od peti rano v den akce.
Prijde mi, ze jediny progress jsem ucinil ve smireni s faktem, ze proste jsem takovej a nema cenu se kvuli tomu deptat. Ale je fakt, ze ten brutalni syndrom vyhoreni ktery pracovne mam uz celkem dlouhodobe jakekoli snahy o nejaky progress stejne zabiji naprosto spolehlive.

ALONSY: Já bych si zas řekla, že super! Udělala jsem něco, co má deadline AŽ v průběhu tohoto týdne a ne dnes :D občas uz se ani nesnazim něco zkoušet dřív. Naposled jsem na sebe byla hrdá, že jsem práci s deadline 23:59 odevzdala UŽ v 22:00 :D většinou je to 23:45 totiž.

TILIO: Jo, říkám tomu cíleně tříštěná pozornost - něco načítám, odpadám, jdu si pustit Elden Ring, dostanu na držku, jdu si zase číst atd.
Veškeré rozvrhy a podobné legrace u mě nemají šanci, vede to přesně jenom k poklesu efektivity někam pod mrazu, zato hodně rychle.

TILIO: Tak takový přeskakování jsem taky zkoušel. Celej den jsem něco dělal, ale nakonec jsem neudělal vůbec nic. Já potřebuju přesvědčit mozek, že neexistuje žádná možná činnost mimo aktuální práce, a pak se začne chytat.

Mezi nama, zkousela jsem pomodoro (mirne upraveny na 24/6 protoze fakturuju po 6min units) a bylo to hrozny. Vydrzela jsem to tak 3 cykly, kdyz to slo dobre, tak 4. Zbytek dne naprosty vycerpani, a uz ve stredu jsem nebyla schopna pokracovat do patku.

Co se mi celkem osvedcilo je delat nekolik veci naraz, ano blba rada, ale hear me out - zacnu jednu vec, nasere me, zacnu dalsi vec, nasere me, vratim se k prvni veci, nasere me, zacnu treti vec... a tak dokolecka jak u blbejch. Jakoby je to bordel, no, ale jsem takto schopna dokopat veci. Hodne tomu teda pomaha, ze v mym oboru prosvihnout deadline muze bejt chyba za nekolik milionu (dolaru nebo euro, as applicable).

Samozrejme netvrdim, ze tohle bude fungovat komukoli jinymu nez mne. Uprimne, ja to na plnej uvazek taky uz nedavam, uz mi neni 20...

ALONSY: 90 minut je pro cvičeného neurotypika, to tě imho musí odpálit. Mně poslední dobou relativně funguje povypínat všechny socky (mám to udělané tak, že musím zadat heslo a upravit soubor než můžu na nyx, jinak mám *.nyx.cz přesměrováno do nikam), pak pár minut dělat něco pracovního (ale ne téma bloku), a pak až se pustit do skutečné práce. Ten panický strach se pak tolik nespojuje s vypínáním socek a jde to snáz.

Když je mi hůř, dělám 20 minut + refocus + 20 minut + 10 minut pauza.

Refocus je kratičký cvičení, kdy nejdřív si dám ruce k obličeji (asi jako bych měl knížku) a chvilku (asi 10-20 sekund) soustředěně pozoruju prsty, pak natáhnu ruce a opět pozoruju prsty (podobnou dobu) a nakonec chvíli zkoumám nejvzdálenější barák, který je vidět z okna. (To je taky z Hubermana)

MARWIN: Já tohle přesně zkoušela. Ale jakmile to byl deadline na tu část ode mne pro mne, a ne od nějaké externí autority, tak to nemelo efekt a nedodržela jsem ho :(

Z_RYBY_KOST: jj - porucha exekutivní funkce :-D

ZUZKAOU: Jedni snadno začnou, ale neudrží pozornost. Druzí těžce začínají, ale pak už u toho spíš chvíli vydrží.

Obě víme, kde jsme :D

Z_RYBY_KOST: já radostně začínám, ale pak se v mozku objeví zjištění "problém je řešitelný, netřeba tomu věnovat pozornost, pojď dělat něco zábavnějšího" :-D

ALONSY: no rozhodně mě mile překvapilo, jak dobře to na mě zafungovalo :) Ale je otázka, jestli by po delší době tenhle efekt stejně nevyčpěl, jako všechno ostatní.

A pak na mě trochu funguje netlačit se do nějakého většího výkonu. Pro mě je obvykle nejhorší začít, i když tu samotnou aktivitu chci, tak dokopat se je občas nepřekonatelný. Takže třeba ohledně cvičení. Jasně mám nějakou sestavu, co bych měla cvičit, ale to je vopruz a na dlouho a blablabla, takže mám se sebou jen dohodu, že si každý den lehnu alespoň na chvíli na záda na zem. A většinou, když už fakt ležím, tak se mi i chce udělat ještě tenhle, a pak i tenhle nebo i ten další cvik, no nebo taky ne, ale aspoň si ty záda na zemi narovnám.
No nebo psaní posudků a hodnotících zpráv pro klienty. Píšu je fakt dobře. Ale totálně ten proces nesnáším. Celé dny na to myslím, tíží mě to, ale ne a ne začít. Takže pak zas udělám dohodu, že stačí jeden odstavec ani nemusí mít finální podobu, prostě jen začít. A většinou, když už začnu a nám na to trochu klid, tak už se zvládnu do toho zabrat a napsat toho víc, nebo ne, ale mám aspoň ten jeden odstavec napsaný.

Ale je to peklo, vymýšlet na sebe pořád nějaké tríčky.

ALONSY: Nechodím, nejsem svěřovací typ, odmítám o sobě před kýmkoli mluvit.
Jenže taky nejsem tak strašně nefunkční jako ty. Není to kritika, ale pokud nejsi schopná ani brát pravidelně léky, který víš, že ti pomáhají, něco je fakt moc špatně, a měla bys to _nějak_ řešit.