ALONSY: Já bych si zas řekla, že super! Udělala jsem něco, co má deadline AŽ v průběhu tohoto týdne a ne dnes :D občas uz se ani nesnazim něco zkoušet dřív. Naposled jsem na sebe byla hrdá, že jsem práci s deadline 23:59 odevzdala UŽ v 22:00 :D většinou je to 23:45 totiž.

ALONSY: 90 minut je pro cvičeného neurotypika, to tě imho musí odpálit. Mně poslední dobou relativně funguje povypínat všechny socky (mám to udělané tak, že musím zadat heslo a upravit soubor než můžu na nyx, jinak mám *.nyx.cz přesměrováno do nikam), pak pár minut dělat něco pracovního (ale ne téma bloku), a pak až se pustit do skutečné práce. Ten panický strach se pak tolik nespojuje s vypínáním socek a jde to snáz.

Když je mi hůř, dělám 20 minut + refocus + 20 minut + 10 minut pauza.

Refocus je kratičký cvičení, kdy nejdřív si dám ruce k obličeji (asi jako bych měl knížku) a chvilku (asi 10-20 sekund) soustředěně pozoruju prsty, pak natáhnu ruce a opět pozoruju prsty (podobnou dobu) a nakonec chvíli zkoumám nejvzdálenější barák, který je vidět z okna. (To je taky z Hubermana)

MARWIN: Já tohle přesně zkoušela. Ale jakmile to byl deadline na tu část ode mne pro mne, a ne od nějaké externí autority, tak to nemelo efekt a nedodržela jsem ho :(

Z_RYBY_KOST: jj - porucha exekutivní funkce :-D

ZUZKAOU: Jedni snadno začnou, ale neudrží pozornost. Druzí těžce začínají, ale pak už u toho spíš chvíli vydrží.

Obě víme, kde jsme :D

Z_RYBY_KOST: já radostně začínám, ale pak se v mozku objeví zjištění "problém je řešitelný, netřeba tomu věnovat pozornost, pojď dělat něco zábavnějšího" :-D

ALONSY: no rozhodně mě mile překvapilo, jak dobře to na mě zafungovalo :) Ale je otázka, jestli by po delší době tenhle efekt stejně nevyčpěl, jako všechno ostatní.

A pak na mě trochu funguje netlačit se do nějakého většího výkonu. Pro mě je obvykle nejhorší začít, i když tu samotnou aktivitu chci, tak dokopat se je občas nepřekonatelný. Takže třeba ohledně cvičení. Jasně mám nějakou sestavu, co bych měla cvičit, ale to je vopruz a na dlouho a blablabla, takže mám se sebou jen dohodu, že si každý den lehnu alespoň na chvíli na záda na zem. A většinou, když už fakt ležím, tak se mi i chce udělat ještě tenhle, a pak i tenhle nebo i ten další cvik, no nebo taky ne, ale aspoň si ty záda na zemi narovnám.
No nebo psaní posudků a hodnotících zpráv pro klienty. Píšu je fakt dobře. Ale totálně ten proces nesnáším. Celé dny na to myslím, tíží mě to, ale ne a ne začít. Takže pak zas udělám dohodu, že stačí jeden odstavec ani nemusí mít finální podobu, prostě jen začít. A většinou, když už začnu a nám na to trochu klid, tak už se zvládnu do toho zabrat a napsat toho víc, nebo ne, ale mám aspoň ten jeden odstavec napsaný.

Ale je to peklo, vymýšlet na sebe pořád nějaké tríčky.

ALONSY: Nechodím, nejsem svěřovací typ, odmítám o sobě před kýmkoli mluvit.
Jenže taky nejsem tak strašně nefunkční jako ty. Není to kritika, ale pokud nejsi schopná ani brát pravidelně léky, který víš, že ti pomáhají, něco je fakt moc špatně, a měla bys to _nějak_ řešit.

ALONSY: u me celkem funguje delat tolik aktivit, prace, veci, ze mam pocit, ze ty terminy skutecne tlaci, takze jsem schopny ty veci realizovat fakt efektivne a je to skvely den, pracovat pod tlakem proste umime a dokonce bych rekl, ze me to bavi, kdyz to neni moc. horsi jsou dny, kdy tomu tak neni, to mam takovy ten stav "nic moc nedelam = jsem k nicemu", takze to take neni uplna vyhra. .) zaroven si ale po tech narocnych dnech dokazu uzit neco normalniho, at uz hrani her, cteni, koukani na serial nebo film.. ale musi to byt zaslouzene, jinak to muj mozek neprijima a mam pocit, ze bych mel neco delat z todo listu.

ALONSY: bohužel na mě taky platí jen hořící termíny a podobný tlak. Když jsem si chtěla udělat webovky, které tak trochu potřebuji, ale ne zas tak nutně, tak jsem to pořád jen odsouvala. Ale když jsem zjistila, že kamarádka je v obdobné situaci, tak mě napadlo toho využít a domluvit se, že si vždycky v domluvený den večer napíšeme, co jsme zvládly udělat a jaký další kroky plánujeme dál. To bylo super! Párkrát jsem se dokopala něco udělat těsně před naším kontaktem, jen abych ji nemusela říct, že jsem to zazdila :D

ZUZKAOU: a necílit na perfektní výsledek, kdy to čast dopadá -když to nebude perfektní, tak se na to raději vykašlu. Ale na nepodkročitelné minimum, případně v dalším kroku good enough.

ALONSY: může zafungvat nakouskovat si tu práci na malinkaté kroky, co nejmenší to jde. Vybrat si ten první a zkusit ho udělat. Ne víc. Jen ten jeden. Slíbit si za to nějakou dměnu, kteru si dáš až ten jeden první kousek zvládneš. No a další den dašlší kousek. Až zvládneš tři dny za sebou jeden kousek, tak přidat na dva kousky denně. A pokaždé se za to odměnit. Případně k tomu přidat trik s budíkem - tedy ten kousek bude tak max na 20-30 minut práce a ty si na těch 30 minut nastavíš budíka a vypneš všechno co by tě mohlo rušit. Pokud i tak budeš dělat něco jiéh, tak žádná tragédie, to se stává, nemá smysl se pak několik hodin mučit výčitkama. Prostě po zazvonění budíku se zdvihneš a jdeš dělat něco jiného a znovu t zkusíš nejdřív za dalších 30 minut.

Klíčem je netýrat sebe samu, protože to vede jen k dalšímu vyhýbání se nepříjemnému, namísto toho aby se člověk změnil v úderníka.

ALONSY: Co nějaká terapie?

VON_GILOTINE: Rozvrh hodin, jako ve škole. Teď máš hodinu na práci A, pak hodinu na práci B, pak hodinu na oběd, pak hodinu na Nyx a porno, pak zas hodinu na práci A a tak podobně. Během těch pracovních bloků máš vypnutý telefon, pokud to při práci je možné i offline počítač.