IOM_NUKSO: Myslim ze to pochazi z nekolika aspektu, to zpochybnovani:
- my vime, ze je neco spatne, nekam jdeme, snazime se resit, ale na zaklade nejakyho testu nam reknou "nic vam neni" a tim to konci - zadna dalsi pomoc, zadnej dalsi engagement, zadny hledani alternativni diagnozy, i kdyz je fakt neco obektivne spatne
- testy jsou zhusta vysoce pochybny, napr. kdyz ti predlozi test v podstate pro chlapy, ale ty jsi zenska, neubranis se jisty neduvere, ze vedi, co delaj
- ne kazdej doktor se vzdelava - nektery si furt myslej, co slyseli na skole pred xx lety, napr. ze autismus maj jen chlapci - ach jo
- dokrorskej pocit ze vedi vsecko nejlip, i kdyz te znaj 5 min a ty sama se sebou zijes 24/7
- nekdy totalne zkratkovity uvazovani a pochybna logika, takze jim treba reknes "na testy mam hyperfokus, ale na nic jinyho to nefunguje" a oni reknou ze to je jasny, pritom z toho neplyne nic - kdyz mam 99 problemu, ale 1 umim vyresit, neznamena to, ze tech 99 problemu se muze ignorovat
Atd., atp. Spousta z nas tohle zna i z normalniho sveta (napr. job interview... reknes jednu vec a zamestnavatel hned usoudi neco co ty vis, ze je uplne mimo, ale proste prilezitost uz je pryc) a jsme na to ponekud precitliveli.
A jasne, jsou doktori, co znaj svoji praci excelentne. Ale kde jsou kdyz je potrebujeme? 😭