ECLECTICA: jj mam kamosku dizajnerku co rada uklizi, pretoze ma rada ten pocit toho, ze sa z niecoho spinaveho stane nieco ciste, hezke...
to ja fakt nemam teda :)

ECLECTICA: skusim si vypitat nabuduce ked u nej budem... ale je to trochu narocne s tou mojou citlivostou. ja po kazdom pokuse musim naberat odvahu na dalsi. moje telo uz sa tomu i fyzicky dost brani.

poznate to, ked ma clovek dobry den a hovori si, ze takto keby to bolo stale :)

IOM_NUKSO: Procházky si lidi povětšinou fakt užívají a u úklidu funguje jako motivace ten očekávaný výsledek (a satisfakce z toho, že mám splněno a uklizeno).

ja vam tie fungujuce AD fakt zavidim. zasa som sa dostala do momentu, kde som toho robila tolik, ze som sa z toho zosypala. proste som sa zbortila do vlastnej intenzity. mam tu kapicky Cipralexu, co mi dala doktorka na tieto ataky... tak som si ich dala, ale zas mi najeli take vedlajsie ucinky, ze to musim prestat brat. a to to bola 1/10 normalnej davky.
ale vzali ma do psyonu, idem na jar na KAT.
inak ja doma cvicit nezvladam. pomaha mi chodit do fitka s trenerom, alebo teraz nove liezt na stenu s kamoskou (btw to je super pohyb pre niekoho komu jede hyper mozog od rana do vecera ako mne a potrebuje nieco, u coho sa fyzicky vysili a zaroven bude musiet premyslat co robi (takze sa mu vytesni ten kolotoc), len jedno z toho mi nestaci).
mne je behanie na pase a k tomu podcast proste malo vnemov sucasne... :(

WOLFGAR: My ženy na spektru a s ADHD víc napodobujeme ostatní a necháme si víc vnutit, abychom se tvářily jako "normální"... Plus teda nejsem aromantik, zamilovaná umím bejt pořádně. Neumím si to představit z druhý strany, kdy od tebe jako chlapa se čeká, že budeš mít tu iniciativu :/
S tím sportem, já to mám spojený s výjimečně šťastnýma vzpomínkama. Moje máma byla skvělá, když jsme mohly být venku. Doma pila. Takže jsme jezdily na kole, lyžovaly, lezly po skalách, jezdily veslovat na Mácháč. Tam byla hodná a nesrala jsem ji.

ECLECTICA: Tvl, o tom bych mohla povídat! Bez antidepresiv jsem měla PMDD, že bych to skoro označila za psychózu, normálně dismorfie na max, úplně jsem se nenáviděla, svět taky, krom toho jsem měla i různé silné bolesti všude možně, a ne dva dny, ale týden. S antidepresivy lepší, se současnou kombinací najednou nechci ani jeden den nikoho zabít 🤷‍♀️ Antidepresiva beru půl měsíce nižší a půl měsíce vyšší dávku...

WOLFGAR: Asi jsem, no, jen bohužel můj manžel je opak. Ale v ostatních věcech jsme kompatibilní, tak co, holt. On si myslí, že je to medikací, já si myslím, že jsem se dřív jen víc přetvařovala. Ve všem.
Cvičím ráda, ale jen na strojích 😆 Mám doma veslovací, na tom jedu a můžu u toho koukat na videa, ehm. Jen tak cvičit a u toho nemít další činnost, to mě nervuje.

Ještě mě tak napadá, pro ženy je docela velké téma ADHD a hormony.

Jak jste vlastně na tom vy? Za sebe můžu říct, že mi tak dva dny před menstruací mnohem hůř zabírá medikace (strattera třeba skoro vůbec). Na tohle téma jsem našla zajímavý článek:
The Best Medication for PMDD and ADHD May Be Cycle Dosing a Stimulant
https://www.additudemag.com/best-medication-for-pmdd-adhd/

ECLECTICA: Když čtu tohle a tu následnou diskusi, tak mám poprvé pocit, že nechat se diagnostikovat má nějaký smysl. Protože tohle je přesně můj život - většinu svojí energie spotřebuju na to, abych se donutil k běžným činnostem, a největší odměna je úleva, že už toho neni tolik.

ELLIE: Taky muzes byt normalne ace, jenom kdyz se podivam treba na ace discord kde jsem tak tam stejne jako u hromady dalsich souvisejich veci urcite nejaka souvislost take bude protoze neurodivergentu je tam dobra polovina a kdyz rekneme ze treba jen kazdy druhy je diagnostilovany tak to mas porad prumer mnohonasobne prevysujici beznou populaci.

Co se tyce toho lyzovani ja to mam podobne treba s jezdenim na motorce (samotne dobre, v kombinaci s ritalinem jeste lepsi)

U veci jako je uklid, vareni atd. to delim na dve skupiny, prvni jsou aktivity do kterych se musim dokopat, ale kdyz k tomu mam nejaky lepsi duvod (nakrmit sebe pro muj mozem neni duvod) tak me to bavi i si pri tom odpocinu. Nekteri kamaradi nechapou jak se muzu zivit cinskejma polivkama a pak jet na tyden varit na tabor, ale byt je to teoreticky stejna cinnost mozek to vyhodnocuje uplne jinak.

A pak jsou cinnosti, ktery hlava proste nenavidi a donutit se k nim je naproste utrpeni, pokusy o pravidelnost jsou utrpeni a vycitky svedomi z nedelani te cinnosti jsou utrpeni. Jsou to cinnosti ze kterych velka cast lidi nejak dopamin vyzdimat dokaze ale u me ani kapka. Uklid a cviceni jsou u me dva hlavni pilire teto skupiny.

ECLECTICA: Ano, než jsem začala brát Concertu ke svým antidepresivům, takhle jsem přežívala každý den. Myslela jsem si ale, že je to vyhoření. Když si vzpomenu na svoje mládí, musela jsem se beztak vždycky do všeho nutit a i když jsem třeba byla sama venku (což mám ráda), měla jsem neustále pocit úzkosti, že ten pobyt venku dělám blbě a už bych měla asi přestat. V dospělosti jsem si začala užívat v podstatě jen samostatný sporty, kde je trochu adrenalin, třeba lyžování, u toho dokážu totálně vypnout a jen být spokojená.
Teď s Concertou (beru to asi měsíc) jsem zjistila, že se najednou upřímně směju věcem a úplně opadla paralýza z rozhodování a ta úzkost, jestli něco nedělám náhodou blbě a jestli jsem nezapomněla na nějakou důležitější činnost. Přesně jak říkáš, jestli takhle lidi žijou normálně, tak... Wow.

Jinak si takhle celej život, a stále, neužívám sex. Když je to dlouhý, nudí mě to a jako to přetrpím, ty fyziologický pocity vzrušení mě v podstatě otravujou, ale to bude asi jinej druh problému. Naučila jsem se užívat si tu blízkost, protože svého partnera miluju, víc se do toho položit nedokážu.

ECLECTICA: já teda nemám adhd ale věci jako úklid a nějaké ty povinnosti nedělám kvůli dobrému pocitu, dělám to kvůli intenzivnímu špatnému pocitu z toho, že to neudělám. Dokud to neudělám leží to na mě jako šutr a musím na to myslet. Pokud to udělám, dostaví se krásný pocit úlevy, že to mám vyřešený. Zrovna teď jsem pod tlakem jednoho šutru, který mám šanci odvalit až v pátek. To bude krásný.

QUANTI: vůbec jsem třeba doteď nechápala, jak si někdo může užívat procházky. Pro mě to bylo vždycky nutné zlo (kvůli pohybu, kvůli tomu, že to baví psy). Stejně tak třeba vaření. Úklid. V podstatě cokoli, i to, co se třeba z koníčku stane povinností.

Tak mě napadá, potkáte se tu někdo s tím, že nedokážete pociťovat radost při činnostech, kdy ostatní ano, zatímco vy je berete jako povinnost, kterou je třeba přečkat?

Jestli lidí běžné fungují tak, jako já poslední týden, tak to narušení dopaminergních drah snižuje kvalitu života daleko víc, než jsem si myslela.