Nikdo mi nevěřil. "Jsi máma, nejsi objektivní," říkali. I vzala jsem syna k psychologovi. Vyšlo nadání s oslabenou emoční a sociální stránkou. Makali jsme. Všichni - tedy já a muž. Na podzim jsem (možná trochu nekolegiálně) rozbouřila vody v synově škole (šikana). Vše se v dobré obrátilo, nicméně doporučili vyšetření v ppp. Nadání až mimořádné nadání. ADHD možná ano, protože pozornost je slabší, ale je pravděpodobně velmi kompenzovaný, tudíž to není zcela jednoznačné. Doporučují gymnázium (nepůjde, není zralý emočně + nechce). Tolik kontext. Otázka: Od chvíle, kdy psycholog řekl, že syn má obrovský potenciál, jsem zavalena smutkem. Mísí se to s naštváním. Když jsem vyplňovala papíry pro něj, zjistila jsem opětovně, jak moc toho má po mně. Já dostala diag. dvojí výjimečnosti v dospělosti. Odmala jsem vyrůstala v neúspěchu a v nepřijetí, o to víc se snažím, aby tohle moje dítě nezažívalo. Aby jeho potenciál nebyl promarněn. A cítím se hloupě, že nemám radost (vím, jak těžké to vztahově může v životě mít a už má). Nebo... samozřejme že mám radost z něj, milujeme ho, podporujeme. Netěší mě ta diagnóza. Dělám já sama jako máma dost, když si dovolím být smutná z toho, že naši to projebali? Jsem lepší než oni ve smyslu: "Mám vůbec právo na ně být naštvaná?" Nestačí nepředávat rodinný traumata dál? Stejně to nezměním. Trápí mě to, nechci být špatný člověk a vinit druhé, ale jejich "s tebou to jinak nešlo, tys byla hrozná, to tvůj brácha..." dostává na prdel, když syn je stejný jako já a s ním to jde. Protože já a můj muž makáme na tom, aby to šlo. Až do minulého týdne jsem si myslela, že když mě máma nechala být, zlomila nade mnou hůl, udělala pro mě to nejlepší. Ale najednou se to celé sesypalo. (Ano, je to do terapie, ale odešla mi terapeutka do jiného města a po 3 odmítnutích - nebereme, máme plno - nemám teď sílu obvolávat další. Online ter. mi nesedí, vyzkoušeno.)