LAUNCHER: robotické vysavače ovšem vyžadují, aby byla viditelná podlaha, a aby za nima člověk nemusel běhat a tahat jim z tlamy různé nepatřičnosti, které nechce mít namotané kolem čepů :-)

plus teda, bordel v okolí na hodně ADHD osob, a těch malých extra, působí rušivě. Rozdíl mezi tím, když má mládě dělat úkol na uklizeném a zabordeleném jídelním stole, je velmi bolestivě vidět (vyzkoušeli jsme obojí a jenom jedno šetří nervy všem zúčastněným). Takže je to takový složitý, když to, co takový ádéhádě dělá nejmíň rádo, mu zajistí prostředí, ve kterým nejlíp prosperuje.

WRNQ: This.

Chapu stesky ADHD maminek, ze to doma neni vylestene jako u kamaradek, ale:

1) Zere to cas.
2) Uklidem unavena mama neni stastna mama. Pritom happy wife, happy life.
3) Roboticke vysavace a pani na uklid existuji.
4) Pripadna ADHD maminka at radsi vyuzije "H" z ADHD na naucene deti, praci, nebo co jen uzna za vhodne. Ne na sebetrizneni.
5) Verte nebo ne, ale chlapy co znam a deti co znam to nedoceni. "Co by tomu rekla kamaradka je irelevantni", jaky priklad to da dospivajici dceri taktez - jestli ji to vadi, at se sama realizuje (a nic proti tomu).

Preji vsem krasny ADHD ctvrtek.

COCOBRYCE: Zrovna to čtu a je to super.
Jinak já jsem měla štěstí, že jsem kvůli jiným věcem oslovila psychoterapeutku, ke který jsem chodila a když jsem se jí zeptala, jak se ADHD stanovuje u dospělých, velmi bystře zareagovala, dala mi nějaký samohodnotící test a druhé sezení mi neprofesionálně přiznala, že to má diagnostikované taky, takže i tom věděla hodně. KdZ jsem byla u psychiatra, ten byl fakt nastavený jen na to, aby mi napsal nějakou léčbu a to nechci. Mně vlastně baví si s tím hrát a zkoumat se.
Teď jsem natrefila na nového psychiatra, co si tu otevřel praxi, tak jsem se k němu objednala a směřuju to na to, jestli by mi byl schopen vystavit žádanku na neurologii, aby mi udělali aspoň EEG a případně jestli by bylo možné ,,předepsat" psychoterapie v rámci léčby.

Jinak s tím úklidem: nejhůř to nese moje máma. Měla vždycky tendence u mě něco uklízet. Často si neodpustila poznámku, že jsem bordelář.
Vždycky jsem razila heslo: Clean house is a sign of wasted life.

COCOBRYCE: Odborníci tomu myslím vytýkají nevědecký/populární přístup, ale mně osobně to přijde skvělý. Bylo to jako číst si knihu o sobě. Dost jsem se nasmál a zažíval momenty smíření.

UNREALONE: Jojo, tiež som si už vypočula vtipný názor za samodiagnózu, ale je mi to jedno. Pre mňa je dôležitejšie, že to pomohlo mne s tým lepšie pracovať a posunúť sa niekam ďalej, keď už viem, kde je "problém". Čo si o tom myslí okolie, mi je ukradnuté.

AMSTERDAM: popovídat si můžeš třeba i tady :⁠-⁠) ale třeba někdo něco ještě doporučí
Jinak mě hodně pomohlo když jsem si přečetl knížku Driven to Distraction. Snažím se nevyčítat si, že jsem blbej, pomalej nebo tak. Dost se mi ulevilo jen tím jak jsem si přečetl, že existují lidi se stejnými problémy.
O návštěvě nějakého odborníka jsem taky uvažoval a nakonec nikam zatím nešel. Někdo občas hejtuje lidi za "samodiagnózu", ale tím se nějak nenechám otrávit. Vlastně mi nezáleží až tolik na tom kterou diagnózu/nálepku bych oficiálně dostal a jakž takž se mi daří existovat a snažit se minimalizovat dopady svoji divnosti.

COCOBRYCE: Vítej v klubu lidí, kteří nemůžou sehnat Concertu 18mg. *high five* 😅

když ti konečně po čtyřicítce začne život dávat větší smysl, vítej ADHD, prej tě mám oslavit!:)

Do mne reje, že uklizená domácnost je moje vizitka.... a tak je u nás doma holt Itálie, protože já mu tvrdím, že byť pracuji doma, tak taky pracuji a o domácnost se máme starat všichni...

Od nás žen se nějak obecněji předpokládá, že se umíme o domácnost starat jakoby samy od sebe. Ahahaha. Muž do mě taky rád reje, že "ženy přece rády nakupují!". Tak určitě, ráda chodím do vjemy a lidmi přecpaného bludiště, kde jede nonstop rádio a každá chodbička má jinou teplotu. :D

Co mám říkat já jako muž/hospodyňka s ADHD? :D

TRISSIE: to je jak u mě doma, uklízení vygeneruje ještě větší bordel a spousta plánů a kde nic tu nic🤣

To teda nebude! :D

PAKOBYLKA_: jak já ti rozumím, řešila jsem něco podobného v pokročilých rodičích, ale jak nad tím čím dál tím víc přemýšlím, tak nic lepšího než podporovat je stejně neuděláme. Když budou mít zdravý sebevědomí, ten potenciál využijí, i když třeba jinak než si myslíme.

MORKANT: Díky. Nechala jsem se tím úplně prostoupit, odbrečela to a asi ok. Nechci se v tom babrat. Nechci tu dělat Bravo poradnu, ale potřebovala jsem to nějak ze sebe dostat i jinam, než k nejbližším. Ideálně k někomu s odstupem, nadhledem.
WOLFGAR: To je mi líto.

PAKOBYLKA_: Z moji zkusenosti i ze zkusenosti hromady lidi kolem me nejzarucenejsi zpusob jak promarnit neci potencial je snazit se za kazdou cenu nepromarnit jejich potencial. Chtel jsem delat remeslo podle rodinne tradice, ale byl jsem prece nadane dite, rodice vysokoskolaci takze naprosto neexistovalo. Vysledek o 20 let pozdeji je sest nedodelanych vejsek, prace kterou nenavidim a jsem roky vyhorelej a extremne narocna snaha ted kdyz mi tahne na ctyrictku rozjet remeslo. Ani nechci premyslet o tom, kde jsem mohl byt kdyby tech 20 let zkusenosti nevyletelo oknem na neco co muj mozek proste odmita delat. A to vubec neresim, ze bych na tom na 99% byl vyrazne lepe i financne.

PAKOBYLKA_: Není snad nic důležitějšího, než nepředávat rodinný trauma dál (teda podle mě). Máš naprosto právo bejt smutná nebo naštvaná, a pokud to budeš potlačovat, ublížíš leda sobě, a tím pak i svýmu dítětí.

Nikdo mi nevěřil. "Jsi máma, nejsi objektivní," říkali. I vzala jsem syna k psychologovi. Vyšlo nadání s oslabenou emoční a sociální stránkou. Makali jsme. Všichni - tedy já a muž. Na podzim jsem (možná trochu nekolegiálně) rozbouřila vody v synově škole (šikana). Vše se v dobré obrátilo, nicméně doporučili vyšetření v ppp. Nadání až mimořádné nadání. ADHD možná ano, protože pozornost je slabší, ale je pravděpodobně velmi kompenzovaný, tudíž to není zcela jednoznačné. Doporučují gymnázium (nepůjde, není zralý emočně + nechce). Tolik kontext. Otázka: Od chvíle, kdy psycholog řekl, že syn má obrovský potenciál, jsem zavalena smutkem. Mísí se to s naštváním. Když jsem vyplňovala papíry pro něj, zjistila jsem opětovně, jak moc toho má po mně. Já dostala diag. dvojí výjimečnosti v dospělosti. Odmala jsem vyrůstala v neúspěchu a v nepřijetí, o to víc se snažím, aby tohle moje dítě nezažívalo. Aby jeho potenciál nebyl promarněn. A cítím se hloupě, že nemám radost (vím, jak těžké to vztahově může v životě mít a už má). Nebo... samozřejme že mám radost z něj, milujeme ho, podporujeme. Netěší mě ta diagnóza. Dělám já sama jako máma dost, když si dovolím být smutná z toho, že naši to projebali? Jsem lepší než oni ve smyslu: "Mám vůbec právo na ně být naštvaná?" Nestačí nepředávat rodinný traumata dál? Stejně to nezměním. Trápí mě to, nechci být špatný člověk a vinit druhé, ale jejich "s tebou to jinak nešlo, tys byla hrozná, to tvůj brácha..." dostává na prdel, když syn je stejný jako já a s ním to jde. Protože já a můj muž makáme na tom, aby to šlo. Až do minulého týdne jsem si myslela, že když mě máma nechala být, zlomila nade mnou hůl, udělala pro mě to nejlepší. Ale najednou se to celé sesypalo. (Ano, je to do terapie, ale odešla mi terapeutka do jiného města a po 3 odmítnutích - nebereme, máme plno - nemám teď sílu obvolávat další. Online ter. mi nesedí, vyzkoušeno.)