Já to teď nemůžu dohledat, jak se to odborně jmenuje, ale někde jsem četla, že u lidí s ADHD dochází k tomu, že jaksi vývojově ustrnou. To píše teda i ten Maté s té knize, že lidi s ADHD nemají dovyvinutý nějakou tu prefrontální část mozku, která je zodpovědná za úsudek, sebekontrolu a pnánování. Na tom se asi všichni shodneme, že to jsou fakt velké kameny úrazu, ze kterých pak plynou ty problémy "po nás potopa", teď je teď a who cares about tomorrow. Ale ta další věc souvisí s tím, že malé dítě si myslí, že když maminku nevidí, tak prostě neexistuje. Pak pochopí, že i když ji právě nevidí, tak pořád je. Už jsem to tady jednou myslím psala. A lidem s poruchou pozornosti tahle konexe jaksi donešla zralosti. Aniž bych tušila něco o diagnóze ADHD, tak jsem vždycky měla stůl a poličky zajebaný bordelem, všechny věci kolem sebe a šuplíky a skříně prázdný, neorientuju se ve word dokumentech, protože jsou moc "placatý a abstraktní" oproti knihám. Vždycky jsem říkala, že co nevidim, to neexistuje.
Takže to syslení věcí kolem, abychom uznali, že existujou a že je potřebujeme, s tím může taky souviset.
Souhlasíte?