Me treba na psychicke zdravi nejlepe pomohlo odstehovat se z Prahy :D Tam jsem mel ten pocit, ze jsem odrizlej uplne protoze se nic nedelo, vsechno bylo daleko a s kamarady jsem se videl parkrat do roka. Co jsem se prestehoval je to takova nonstop party ze na nejaky depky neni ani cas :D

Coz mi pripomina vim, ze jste tu vetsina Prazaci, ale kdyby mel nekdo zajem od noveho roku budeme v Brne poradat kazde pondeli v mesici ADHD setkani - networking, rady a tak. Je omezena kapacita tak kdyby mel nekdo zajem dejte mi vedet do posty.

PATISLAV: gratuluju a preju ti to. uprimne. pro me byla takhle osvobozujici az ofiko dg. PAS. u ADHD jsem se pocitu, ze se asi stale malo snazim a jsem asi teda uplne neschopna, hlavne co se tyka socialnich dovednosti, ale i v jinych oblastech, bohuzel zbavit nedokazala.

PATISLAV: hele ale to je snad normální, že v pracovní době člověk nemá čas a kapacitu na chat s kamarády? To snad pochopí každý. Já mám ADD diagnostikovanou v mládí a evidentně se mě to nepustilo, viz časté mozkové errory, pocity druhých, že je nevnímám, když jsem zaujatá něčím jiným v debatě, jsem mistr v odkládání atd. V dospělosti jsem nikam nešla a ani nepůjdu. Mně se ulevilo jenom tím, co čtu tady. Je ale fakt, že já si vždycky ze svých "blbostí" dělala srandu a tak nějak mě s tím všichni přijali, prostě Markysha je svoje a hotovo. Hodně maskuju deprese, pokud to ještě jde, házím masku veselé nálady, a na to, abych maskovala ADD, už nemám kapacitu.

TMA: Ja bola na skole taky na okraji. Nasla som si par ludi, ktori ma tak nejak tolerovali a pre zbytok som bola proste len divna. Zivot mam taky kvalitne posrany z mnohych smerov, ale skor ma to asi naucilo to nebrat vsetko tak vazne a hladat na tom tie pozitiva, aj ked to vzyera, ze tam ziadne nie su.

Jo, byvala som nestastna a pesimista dost. A taky ma problemove zdravie skoro pripravilo o zivot. Ale nejak som sa tym prehryzla a teraz znasam vsetky dalsie nespravodlivosti uz vyrazne lepsie. Ostastne sa stejne deju dalej bez ohladu na to, ako sa k nim postavim. Takze sa zo mna skor stal ten optimista. Aj ked ma tak moc ludi nevidi, kedze tie "skarede" veci popisujem presne jak su, co okolie nejak nedava a furt ma nalepkuje tym pesimistom. Ale to je ich problem, no. :)

DOUCE:
DRABICZ:

Do velké míry mě to posunulo ke štěstí. Jasně, mám teď funkční AD, ale ta na mě nikdy nefungovala tak, že bych přehodnotil životní priority. Od diagnózy postupně vypínám skoro veškeré maskování a to i v práci. I na callu všechny poctivě informuju, že jsem úplně zapomněl, o čem mluvím, ať mi to připomenou, nebo že jsem neposlouchal, protože mi přišla zajímavá zpráva. Prostě sorry. Člověk na vozíku si taky nebude stoupat, aby vám potřásl rukou.

A donutil jsem se kupodivu neodsouvat lehké pracovní úkoly. Zjistil jsem, že přísun dopaminu z čistého pracovního stolu je celkem signifikantní a spolu s AD to stačí. A že kolegům je jedno, když napíšu později, hlavně že jsem se ozval. Vedlejší efekt je, že v pracovní době už nezvládám chat a komunikaci s kamarády, což taky vede k problémům. Protože tam mám pocit studu a selhání, protože kolegy snadno vyměním, kamarády ne, a mám strach, že to nepochopí.

KROPUCHA: Ja taky a z vice duvodu nez jen adhd... ale asi me to nejak netrapi? Kdybych nebyl tridni sasek tak jsem z te spolecnosti vylouceny uplne takhle jsem byl divnej, ale byl jsem takovej maskot a spoluzaci me meli celkem radi. Coz nejspis pak vedlo k tomu ze jsem se chytl toho ze byt divnej je vyhoda a vlastne v zadnem pripade nechci byt basic bitch a patrit do nejake vetsinove spolecnosti. To me nejspis psychicky hrozne pomohlo, takze misto abych z toho, ze jsem jinej mel depky a rikal si, ze za to muzu ja tak jsem byl v pozici, ze kdyz maj normies se mnou nejakej problem tak me je to uplne sumak, stejne jako jsem nemel problem jet metrem s cirem v kanadach a pyzamku s jednorozcema a mit hroznou prdel z toho jak to normici nedavaj.

Podle me mnohem zdravejsi pristrup nez se celej zivot nutit maskovat a nebo si otloukat o hlavu takovej adhd masochismus jako treba Tma.

Kdyby nekdo mohl mavnutim hulky to moje adhd zrusit tak ho poslu nekam, protoze jo hromada veci by byla mnohem mnohem jednodussi, nejakej beznej provoz by byl mnohem mnohem jednodussi, prace by byla jednodussi... ale uz bych to nebyl ja, nemel bych kolem sebe tu ohromou skvelou grupu z vetsiny stejne postizenych kamaradu kterou kolem sebe mam a to radeji budu dokola resit ty samy problemy nez byt basic bitch. Funkcni mozek je nuda.

TMA: Ako co a ako kto.

Mam velku vybodu v tom, ze mam vadne ucho a tak nosim sluchatka na kost a mozem si hudbu pustit kedykolvek potrebujem, aj v spolocnosti. A ludia, ktorym by to mega vadilo, si prave myslia, ze tie sluchatka mam kvoli blbemu uchu a neriesia ich. Jako sluchadlo mam taky, ale to je tak mini, ze ho nikto nevidi. Vlastne take stastie v nestasti a kvalitu zivota mi toto dvihlo asi najviac. Aj na sustredenie, aj na obmedzenie shutdownov. :)

Tiez nejak vobec ludia neriesia, ked so sebou vsade taham rozne zraloky. Nikdy som na to neprisla, jak je to mozne, ze zrovna toto mi spolocnost nielen toleruje, ale aj sama podporuje. Niekolkych som dostala v praci a jedneho dokonca aj od zakaznika. Takze ked si potrebujem zamestant ruky, tak sa s jednym pohyblivym z 3D tiskarny "hram" a vsetci su s tym ok. Vyrazne viac, ako ked som takto sebou tahala korkovy spunt zo sana. Pripadne som v praci nechavala v kuchynke plysoveho zraloka ako pripomienku, aby som zas nezabudla na caj/kafe. To tiez nikomu nepride divne. Alebo mi to aspon nehovoria. :)

Zas ale s kopou veci ten problem maju a to mi dokazu vytknut teraz o to viac, jak menej maskujem. Minule ma kolega varoval, ze si mam davat pozor, ze zacinam vyzerat jak autista. Comu som sa teda v duchu dost zasmiala. Kazdopadne ich problem, ja uz sa dalej obmedzovat po vyse 40 rokoch nehodlam. :)

SUK: no tady jsou dospělí, ale mojí dvanáctileté dceři to, že je pravděpodobně ADHD, zvedlo sebevědomí. Prostě se snažím se na ní nezlobit, nevyčítat a hledat způsoby, jak jí to ulehčit.

QUANTI: ADHD synovi říkám, že průser je, když chirurg zapomene v pacientovi nůžky nebo pilot vytáhnout při startu klapky, bo tam jde opravdu o život(y) - ne zapomenutej úkol, z toho je přinejhorším pětka :-)

QUANTI: tak jsou věci, kde si jde vybrat jinou cestu (kreativní profese), a jsou věci, kde bohužel cíl je stejný, jen ta cesta k němu těžší (zaplatit včas dítěti školní obědy).
no a u těch obědů, ADHD se může radost z toho, že 3x to zvládl, a holt počtvrté se nezadařilo, ale tak kdyby nic horšího...

a teď koukám, že v původním příspěvku jsem zaměnila NT za ND. filozofické úvahy před tím, než zabere první kafe, nejsou dobrý nápad pro nikoho :-)

TRISSIE: Právě že jiný závod, kde ale místy může být člověk i úspěšnější než ND (různý kreativní profese atd.).

Diagnóza umožňuje si uvědomit, že snaha o proražení zdi hlavou bývá zbytečná, a snažit se to vzít jinudy a vybírat cesty pro ADHD přijatelnější, aby měl co největší šanci na úspěch.

Syn má potvrzenou poruchu pozornosti a spoustu plánů do života. Co jsem si tady za poslední den přečetla, nad tím si můžu ukroutit hlavu.

TMA: ovšem ono to jde taky brát jako

"Protože mám ADHD, tak je pro mě daleko těžší než pro ND lidi nechovat se jako _____. Stojí mě to víc energie a asi se mi to nikdy nebude dařit na 100%. Protože mám ADHD, tak i věci, které jsou pro ND lidi jednoduché, jsou pro mě úspěch a můžu z nich mít radost, a nebudu na sebe až tak tvrdý ve dnech, kdy to nevyjde. Já běžím jiný závod a jinou rychlostí."

Ty jo, kolik dětí s ADHD vlastně automaticky skončí v roli třídních šašků?
Já byla taky, ale teď je mi tý malý holky, co jí nic jinýho nezbývalo, najednou líto

SHARKIE: A to já zase jo (i když můj preferovaný termín je "zasraný debil/dement"). K čemu to pomůže? Zvýší to stres a s dostatečnou úrovní stresu jsem někdy schopen akce, kterou provést potřebuji, ale jinak se k ní nedokopu. A furt je lepší si nadávat (a nadávat lidem kolem, kteří mi za to nadávají, neboť se domnívají, že na to mají monopol) než se poškozovat nějak jinak.

Diagnóza mi nijak nepomohla (jen zpřístupnila léky, u nichž je výsledek tak 50:50), ale přečíst si o tom pomohlo pochopit, která má selhání mají jako příčinu tohle a která jsou nezávislá.

Kvalitu života diagnóza nijak neovlivňuje. Ti, kdo nás mají rádi, nás akceptují s diagnózou i bez diagnózy, ti ostatní nás neakceptují. Ti, co mají rádi svou idealizovanou představu o nás nás přestanou mít rádi, nebo tedy spíš zjistí, že neodpovídáme jejich představě, která je pro ně důležitější, než my. (Pak se nás chvíli snaží změnit: "TMo, dělej se sebou něco." Nakonec nám "dají svobodu," tj. odkopnou.)

"ipsa scientia potestas est" ('knowledge itself is power')

in Bacon, sir Francis -- Meditationes

To lze platně namítnout, že vědět o tom, by mělo pomáhat. Ale bohůmžel se znalost diagnózy podobá znalosti toho, jak funguje úraz elektrickým proudem. Pro prevenci je to poměrně užitečné ("nestaňte se součástí elektrického obvodu"/"zkuste se nenarodit s příslušnými genetickými disposicemi" -- tj. nemějte děti, pokud máte ADHD), ale pro léčbu úrazu elektrickým proudem i pro fungování v NT společnosti s ADHD je to zcela neužitečné.