TMA: Žádné takové (to první) pravidlo není, spíš naopak. Neurodivergentní lidé často navazují vztahy s jinými neurodivergenty. Sama jsem AuDHD a manžel ADHD s nepřehlédnutelnými autistickými rysy a máme skvělý vztah. O tom druhém pochybuju taky.

TMA: Jinak, co se inteligence týká, tak mám dojem, že mít ji vysokou je spíš na škodu. Znamená to, že nemůžete mluvit s lidmi. Ne normálně, tak jak by bylo pro vás přirozené. Musíte se nenápadně překládat do jazyka, kterému rozumí. S důrazem na nenápadně, pokud vás odhalí, budou mít pocit, že se na ně vytahujete. A dají vám to příslušně sežrat.

Nikdy jsem se do Mensy nepřihlásil, nevím ani, jestli bych pro ně byl dost, ale nabyl jsem dojmu, že tam stejně nechci. Že by moje číslíčko, které definuje moji hodnotu jako člena Mensy, bylo určitě příliš nízké a byl bych tam stejně tak na okraji, jako všude jinde.

Myslím, že od doby, kdy jsem nad tím aspoň uvažoval už stejně IQ kleslo dost na to, abych tam nemohl jít. IQ testy totiž neměří jen schopnost řešit nějaké úlohy, ale i rychlost a přesnost, čili v zásadě částečně i soustředění. A to je u mne trochu problém.

Mám soustředění dost na to, abych dokázal vystudovat libovolný předmět, ale ne dost na to, abych dokázal dokončit studium/napsat závěrečnou práci. A zhoršuje se to. Nejen u žen po 40.

Je pravda, že jsem ještě nezkoušel studovat s medikací. Pro medikaci jsem si došel až v rámci marného pokusu udržet si vztah.

A ještě ke vztahům: jestli to správně chápu, tak obecné pravidlo je něco jako "ve vztahu může být maximálně jeden neurodivergent, jinak je to peklo." A pak je druhé pravidlo: "v harmonickém vztahu s neurotypikem může být jen neurotypik." Jako vždy, jsou možné výjimky, jako je možné vyhrát loterii, ale statisticky to platí.

..hm, stavil jeden krátký rozhovor se ségrou o tom, že bez přísnosti a sebekázně se nikam nepohnu a muzu6 se jít ožrat. Tak dík, bez toho aby mi to pořád někdo říkal bych to asi nevěděl.

POZITRON: Jooo to byl ten článek o "osobní bublině", kvůli tomu jsme se Silvě smáli už tehdy před čtvrt stoletím (ano, je to 25 let) a samozřejmě to bylo překroucený, aby to vyznívalo jako že mensa mládež je namyšlená. Vidím, že to vyšlo :D Draky je hodná holka, na Buďánku šla z normálního gymplu, kde ji šikanovali (což zní jako onen dobytek) a se stálým zaměstnáním to má taky těžký. Furt prozkoumává nějaký appky, aby porazila svou prokrastinaci...

POZITRON: já mám obecně s lidma, kteří kladou důraz na příslušnost k Mense, špatné zkušenosti. Obvykle něco jako "Co je to za krávu / vola." (A to bych tam mohla.)

Já si vážně myslím že že to dneska úplně jedno. Já někdy naopak titul zatajuju, protože pak mají zaměstnavatele pocit, že budu chtít strašně moc peněz nebo obecně si mě nějak škatulkujou. Ale do tohohle radši nebudu zabrušovat, prootze bych se akorát zase nasral, že nikdo nemá zájem o moje superschopnosti (a jediné co za to žádám je nesedět 8 hodin na prdeli, žádný šílený peníze)

ALONSY: definuj "nějak to dali". Zaprvý většina z nás je tady nějak kolem 40 let (?) to je na bilancování dost brzo. A zadruhý, já sice a vypětím všech sil dodělal poměrně prestižní VŠ a víš k čemu mi je? Úplně k hovnu :D Teda jakoby ne, naučil jsem se tam toho dost a bylo to zajímavý, ale že bych měl díky tomu nějakou kariéru, to ne, protože ta se buduje úplně jinak než že něco vystuduješ...

To je masakr.
Stejně jste všichni hustý, protože jste to dali.
Nebo máte jinak velmi dobré výsledky a inteligenci (R_N).
Já jsem to propadlé dítě, co to nedalo a dnes se bojím, že jsem prosre jednoduše hloupá a i kdyby bylo kde (a dálkových SŠ pro lidi se základkou moc není), tak bych to nedala a i na 4. pokus
Taky jsem tam měla divoké zážitky v té době. Ale prostě nejsilnější bylo závislostní chování, lenost, nuda... Nevím. Asi bych to ani nechtěla tak rozepisovat, ale fakt čumím, jak velké téma to tu je.

Vždy jsem si myslela, že jsem menšina a ostatní to dali tak nějak... Normálně.
Cítím se teď možná trošku.. Ne, hůř ne. Jen je mi lito, že to neklaplo.
Ale furt zatím profesně funguju, i když se fakt hodně bojím, co bude...
Jsem nejen nevzdělaná, ale taky nezaměstnatelná. Jedním z důvodů, proč nemám školu, je moje hrozná neschopnost někam pravidelně chodit a ta se nezměnila.

Jo jinak moje skoro dvanáctiletá právě obdržela diagnózu ADD (tady ve Švajcu to rozlišujou, jestli s H nebo bez H) a 99% pravděpodobnost dyskalkulie. Teď se její AuDHD matka musí s děsivou sebekázní, podpořenou sertralinem a metylfenidátem, pokusit kontaktovat další úřad, aby dceři připíchl status dítěte s diagnózou. Vyžaduje to najít telefonní číslo a nezapomenout, že na něj musím zavolat. Thoughts and prayers, pls.

POZITRON: Přidám se se svou edjukejšn story, ať máš lepší pocit! Lidi mě maj všeobecně, kdoví proč, za dost moudrou osobu.
Na ZŠ jsem byla nejchytřejší a styděla jsem se za to, protože mě šikanovali za to, že jsem byla divná. (Ano, byla, jsem taky PAS.) Bála jsem se hlásit, abych nedostala o přestávce nabančeno.
Ze ZŠ jsem utekla na gymnázium, kam jsem se dostala sice s nic moc výsledky z matiky, ale s aboslutně "nevídaně dobrými" z češtiny. Nic jiného než gramatika a biologie mi ale na gymplu nešlo a zase jsem byla šikanovaná za to, že jsem divná. Doma jsem žila ve snovém světě, zapomínala dělat domácí úkoly, nikdo mi doma nepomáhal se učit. Propadla jsem z matiky, udělala reparát, a když jsem další rok propadla z fyziky u učitelky, která mi vždy naznačovala, že jsem hloupá, odešla jsem (rok před maturitním ročníkem). Měla jsem hrozně zameškaných hodin, protože šikana - později jen psychická - mě naučila školu nenávidět.
Našla jsem si učňák, obor fotografie. Udělala jsem rozdílovky do druháku. Nikdo mě nešikanoval, že jsem divná (fotografové nebyli úplně standardní puberťáci), byla jsem nejchytřejší, ale kvůli dění v rodině jsem se propadla do depresí, sebepoškozování a alkoholu. Zameškané hodiny pokračovaly. Moc si z té doby nepamatuju, nakonec jsem se dostala k výučáku, kterej jsem zvládla na výbornou. Zkoušela jsem začít na nástavbě, abych měla maturitu, ale něco mě tehdy rozhodilo - byly povodně a já jsem chtěla dobrovolničit, zameškala jsem začátek školy a pak jsem s ní sekla. Nastal volný rok, který jsem strávila na pracáku a hledáním nové školy, pitím, ježděním za kamarády, příšerným prvním vztahem s klukem, kterej mě absolutně nechápal, operací nezhoubného nádoru v prsu (bylo mi 21).
Jediným řešením byla soukromá nástavba s maturitou, která byla hrozně daleko, vstávala jsem v půl pátý. Byla jsem nejchytřejší, samý jedničky, pokoušela jsem se zapadnout, ale nepovedlo se. Měla jsem druhý příšerný vztah, nevyznala se ve svých prioritách a škola ekonomického rázu mě začala šíleně srát, protože tam byl hodně marketing a podle mě je marketing lhaní lidem a přes mou autistickou hlavičku to neprošlo. Našla jsem si psycholožku (čtvrtou! hledala jsem si je vždycky sama, ani nevim jak - moje rodina mě vůbec nepodporovala), konečně dobrou. Díky ní jsem udělala maturitu ve 24 letech.
Dobře zamedikovaná antidepresivy jsem se dostala na FFUK obor pedagogika. Asi jsem si tehdy myslela, že chci učit dramaťák, ale mít pořádný pedagogický základ. Říkala jsem na přijímačkách věci, že to vypadlo, jako že mě to opravdu zajímá, ale ve skutečnosti jsem vůbec netušila, jestli mě to zajímá. Bydlení v Praze mě vycucávalo, nestíhala jsem seminární práce, v bytě bylo hrozné vedro, nemohla jsem spát, usínala jsem u knih, nezvládla jsem si je vypůjčovat, měla jsem pocit, že nezapadám, protože mám divné názory. Nedala jsem ani prvák.
Zůstala jsem bydlet v Praze, díky kamarádce jsem si našla práci asistentky ve firmě. Nešlo mi to, nedokázala jsem si opět nastavit priority, dělala jsem věci divně, ale aspoň jsem tam zapadla, protože to byla IT firma plná divných lidí, jako já. Tehdy jsem už chodila se svým současným manželem. Když dostal práci v zahraničí, dala jsem výpověď a odešla jsem s ním.
Od té doby jsem neměla žádnou práci a v každém smalltalku se mě někdo zeptá, kde pracuju. Přijdu si jako nejneschopnější osoba na světě. Posledních pár let ale bez uzardění odpovídám: Jsem korektorka. Protože ano, dělávám pravidelně něčemu korektury a díky hyperfocusu a tomu, že mi tak jde gramatika, jsem v tom dobrá.
Nikdy jsem za to nedostala zaplaceno.
Invaliďák dostanu za pár let na roztroušenou sklerózu, patrně. A pak mám mít nějakou sebehodnotu.