..hm, stavil jeden krátký rozhovor se ségrou o tom, že bez přísnosti a sebekázně se nikam nepohnu a muzu6 se jít ožrat. Tak dík, bez toho aby mi to pořád někdo říkal bych to asi nevěděl.

POZITRON: Jooo to byl ten článek o "osobní bublině", kvůli tomu jsme se Silvě smáli už tehdy před čtvrt stoletím (ano, je to 25 let) a samozřejmě to bylo překroucený, aby to vyznívalo jako že mensa mládež je namyšlená. Vidím, že to vyšlo :D Draky je hodná holka, na Buďánku šla z normálního gymplu, kde ji šikanovali (což zní jako onen dobytek) a se stálým zaměstnáním to má taky těžký. Furt prozkoumává nějaký appky, aby porazila svou prokrastinaci...

POZITRON: já mám obecně s lidma, kteří kladou důraz na příslušnost k Mense, špatné zkušenosti. Obvykle něco jako "Co je to za krávu / vola." (A to bych tam mohla.)

Já si vážně myslím že že to dneska úplně jedno. Já někdy naopak titul zatajuju, protože pak mají zaměstnavatele pocit, že budu chtít strašně moc peněz nebo obecně si mě nějak škatulkujou. Ale do tohohle radši nebudu zabrušovat, prootze bych se akorát zase nasral, že nikdo nemá zájem o moje superschopnosti (a jediné co za to žádám je nesedět 8 hodin na prdeli, žádný šílený peníze)

ALONSY: definuj "nějak to dali". Zaprvý většina z nás je tady nějak kolem 40 let (?) to je na bilancování dost brzo. A zadruhý, já sice a vypětím všech sil dodělal poměrně prestižní VŠ a víš k čemu mi je? Úplně k hovnu :D Teda jakoby ne, naučil jsem se tam toho dost a bylo to zajímavý, ale že bych měl díky tomu nějakou kariéru, to ne, protože ta se buduje úplně jinak než že něco vystuduješ...

To je masakr.
Stejně jste všichni hustý, protože jste to dali.
Nebo máte jinak velmi dobré výsledky a inteligenci (R_N).
Já jsem to propadlé dítě, co to nedalo a dnes se bojím, že jsem prosre jednoduše hloupá a i kdyby bylo kde (a dálkových SŠ pro lidi se základkou moc není), tak bych to nedala a i na 4. pokus
Taky jsem tam měla divoké zážitky v té době. Ale prostě nejsilnější bylo závislostní chování, lenost, nuda... Nevím. Asi bych to ani nechtěla tak rozepisovat, ale fakt čumím, jak velké téma to tu je.

Vždy jsem si myslela, že jsem menšina a ostatní to dali tak nějak... Normálně.
Cítím se teď možná trošku.. Ne, hůř ne. Jen je mi lito, že to neklaplo.
Ale furt zatím profesně funguju, i když se fakt hodně bojím, co bude...
Jsem nejen nevzdělaná, ale taky nezaměstnatelná. Jedním z důvodů, proč nemám školu, je moje hrozná neschopnost někam pravidelně chodit a ta se nezměnila.

Jo jinak moje skoro dvanáctiletá právě obdržela diagnózu ADD (tady ve Švajcu to rozlišujou, jestli s H nebo bez H) a 99% pravděpodobnost dyskalkulie. Teď se její AuDHD matka musí s děsivou sebekázní, podpořenou sertralinem a metylfenidátem, pokusit kontaktovat další úřad, aby dceři připíchl status dítěte s diagnózou. Vyžaduje to najít telefonní číslo a nezapomenout, že na něj musím zavolat. Thoughts and prayers, pls.

POZITRON: Přidám se se svou edjukejšn story, ať máš lepší pocit! Lidi mě maj všeobecně, kdoví proč, za dost moudrou osobu.
Na ZŠ jsem byla nejchytřejší a styděla jsem se za to, protože mě šikanovali za to, že jsem byla divná. (Ano, byla, jsem taky PAS.) Bála jsem se hlásit, abych nedostala o přestávce nabančeno.
Ze ZŠ jsem utekla na gymnázium, kam jsem se dostala sice s nic moc výsledky z matiky, ale s aboslutně "nevídaně dobrými" z češtiny. Nic jiného než gramatika a biologie mi ale na gymplu nešlo a zase jsem byla šikanovaná za to, že jsem divná. Doma jsem žila ve snovém světě, zapomínala dělat domácí úkoly, nikdo mi doma nepomáhal se učit. Propadla jsem z matiky, udělala reparát, a když jsem další rok propadla z fyziky u učitelky, která mi vždy naznačovala, že jsem hloupá, odešla jsem (rok před maturitním ročníkem). Měla jsem hrozně zameškaných hodin, protože šikana - později jen psychická - mě naučila školu nenávidět.
Našla jsem si učňák, obor fotografie. Udělala jsem rozdílovky do druháku. Nikdo mě nešikanoval, že jsem divná (fotografové nebyli úplně standardní puberťáci), byla jsem nejchytřejší, ale kvůli dění v rodině jsem se propadla do depresí, sebepoškozování a alkoholu. Zameškané hodiny pokračovaly. Moc si z té doby nepamatuju, nakonec jsem se dostala k výučáku, kterej jsem zvládla na výbornou. Zkoušela jsem začít na nástavbě, abych měla maturitu, ale něco mě tehdy rozhodilo - byly povodně a já jsem chtěla dobrovolničit, zameškala jsem začátek školy a pak jsem s ní sekla. Nastal volný rok, který jsem strávila na pracáku a hledáním nové školy, pitím, ježděním za kamarády, příšerným prvním vztahem s klukem, kterej mě absolutně nechápal, operací nezhoubného nádoru v prsu (bylo mi 21).
Jediným řešením byla soukromá nástavba s maturitou, která byla hrozně daleko, vstávala jsem v půl pátý. Byla jsem nejchytřejší, samý jedničky, pokoušela jsem se zapadnout, ale nepovedlo se. Měla jsem druhý příšerný vztah, nevyznala se ve svých prioritách a škola ekonomického rázu mě začala šíleně srát, protože tam byl hodně marketing a podle mě je marketing lhaní lidem a přes mou autistickou hlavičku to neprošlo. Našla jsem si psycholožku (čtvrtou! hledala jsem si je vždycky sama, ani nevim jak - moje rodina mě vůbec nepodporovala), konečně dobrou. Díky ní jsem udělala maturitu ve 24 letech.
Dobře zamedikovaná antidepresivy jsem se dostala na FFUK obor pedagogika. Asi jsem si tehdy myslela, že chci učit dramaťák, ale mít pořádný pedagogický základ. Říkala jsem na přijímačkách věci, že to vypadlo, jako že mě to opravdu zajímá, ale ve skutečnosti jsem vůbec netušila, jestli mě to zajímá. Bydlení v Praze mě vycucávalo, nestíhala jsem seminární práce, v bytě bylo hrozné vedro, nemohla jsem spát, usínala jsem u knih, nezvládla jsem si je vypůjčovat, měla jsem pocit, že nezapadám, protože mám divné názory. Nedala jsem ani prvák.
Zůstala jsem bydlet v Praze, díky kamarádce jsem si našla práci asistentky ve firmě. Nešlo mi to, nedokázala jsem si opět nastavit priority, dělala jsem věci divně, ale aspoň jsem tam zapadla, protože to byla IT firma plná divných lidí, jako já. Tehdy jsem už chodila se svým současným manželem. Když dostal práci v zahraničí, dala jsem výpověď a odešla jsem s ním.
Od té doby jsem neměla žádnou práci a v každém smalltalku se mě někdo zeptá, kde pracuju. Přijdu si jako nejneschopnější osoba na světě. Posledních pár let ale bez uzardění odpovídám: Jsem korektorka. Protože ano, dělávám pravidelně něčemu korektury a díky hyperfocusu a tomu, že mi tak jde gramatika, jsem v tom dobrá.
Nikdy jsem za to nedostala zaplaceno.
Invaliďák dostanu za pár let na roztroušenou sklerózu, patrně. A pak mám mít nějakou sebehodnotu.

POZITRON: Na Buďánku chodila sestra, s Markem myslím chodila do třídy. A my bychom byly ve třídě spolu, kdyby nám to rodiče zaplatili.

KAIAFOX: jo, rezani, chlastani a huleni. huleni teda spis az na VS, zato 1. liga. jizvy na predlokti svitej doted. 🤦
ja bych mela kam se presunout. z verejneho sektoru do soukromeho. vim, ze nas berou radi, protoze zname tu problematiku z druhe strany a jsme zvykli na nizke mzdy, takze prostor pro karieru by jeste byl, ale ja na to nemam psychicky. bala bych se konkurencniho prostredi. i tady jsem ted ze zacatku po navratu chodila tajne brecet na schodiste nebo na zachod, protoze toho na me bylo moc - toho kontaktu s lidma. proste jak mi psala psychiatricka do zadanky, kompenzacni mechanismy mi zpusobuji emocni kolapsy. ted pracuju postupne na odmaskovani a prijde mi, ze to berou zatim v pohode. tak se asi na hrani komedie, ze jsem normalni, casem v praci vyseru. :)

POZITRON: Taky se stydím.. ta střední byla prostě hrozná ve všech ohledech. Taky jsem dost hulila, pila, zkoušela jiný věci, trochu se řezala do ruky.. byly to takový divoký roky, který teď už chápu, proč se to dělo. A je mi z toho smutno, jaký by to mohlo být, kdyby, využít svůj potenciál.. v době, kdy jsem měla ty nejhorší známky, se dělaly plošný IQ testy a já měla nejvyšší číslo z celý třídy. Všichni byli trochu v šoku, protože tomu ty známky neodpovídaly.
Špatný známky z chování jsem měla taky.
Synova psycholožka říkala, že tohle je u ND lidí běžný, jenom málokdo pak prolomí ten vstup na VŠ, kde už konečně může prospívat - úzce profilovaný obor, plus víš, kdy přijde zkouška, máš dost času se nachystat, individuálnější pristup atd.

S mámou jsem se na konci RD domluvila, jak to bude s mým návratem do práce - hlídat naše tři syny není úplně prdel pro každýho. Jsou hodně živí, perou se a taky jsou ND. Máma navíc chodí do práce, do toho pořád lítají kolem domu, zahrady, poslední roky kolem stavby střechy a bytů v ní.. Začala jsem na 0,4, teď mám 0,5 ale v modelu 2x10h, dva dny pracuju, tři jsem doma - když je školní rok, ty tři dopoledne trávím ve svý dílně a dělám se sklem, v poledne na trénink (mám tělocvičnu za rohem), vyzvednout děti, trávit s nimi odpoledne/domácnost/atd., dva dny jsem úplně mimo až do večera (mám ještě jazykovku, takže jeden den v týdnu chodím domu až v deset), takže chystám jídlo, vše, co je potřeba, aby to naši nedotovali ze svýho (někdy se stane, že jim můj táta uvaří, ale výjimečně, neberu to jako standard, nebo aspoň poskytnu suroviny, když nestíhám).
Já prostě nemám takovej mámvpíčismus jako moje švagrová, která oznámila, že jde ve dvou letech synovce na plnej úvazek do práce a čus - takže ho máma vyzvedává denně ze školky, tráví s ním odpoledne až do sedmi, než se brácha se švagrovou vrátí domů. Je mi z toho dvojího metru do breku, protože tím samozřejmě trpí moje manželství, ale vnímám, jak to mámu vysiluje a má toho dost i s tátou, činžákem, zahradou, prací..tak jí prostě nechci nakládat víc. Prostě jakmile to není pohotovost/něco výjimečného, nejdu prosit o pohlídání.