POZITRON: Přidám se se svou edjukejšn story, ať máš lepší pocit! Lidi mě maj všeobecně, kdoví proč, za dost moudrou osobu.
Na ZŠ jsem byla nejchytřejší a styděla jsem se za to, protože mě šikanovali za to, že jsem byla divná. (Ano, byla, jsem taky PAS.) Bála jsem se hlásit, abych nedostala o přestávce nabančeno.
Ze ZŠ jsem utekla na gymnázium, kam jsem se dostala sice s nic moc výsledky z matiky, ale s aboslutně "nevídaně dobrými" z češtiny. Nic jiného než gramatika a biologie mi ale na gymplu nešlo a zase jsem byla šikanovaná za to, že jsem divná. Doma jsem žila ve snovém světě, zapomínala dělat domácí úkoly, nikdo mi doma nepomáhal se učit. Propadla jsem z matiky, udělala reparát, a když jsem další rok propadla z fyziky u učitelky, která mi vždy naznačovala, že jsem hloupá, odešla jsem (rok před maturitním ročníkem). Měla jsem hrozně zameškaných hodin, protože šikana - později jen psychická - mě naučila školu nenávidět.
Našla jsem si učňák, obor fotografie. Udělala jsem rozdílovky do druháku. Nikdo mě nešikanoval, že jsem divná (fotografové nebyli úplně standardní puberťáci), byla jsem nejchytřejší, ale kvůli dění v rodině jsem se propadla do depresí, sebepoškozování a alkoholu. Zameškané hodiny pokračovaly. Moc si z té doby nepamatuju, nakonec jsem se dostala k výučáku, kterej jsem zvládla na výbornou. Zkoušela jsem začít na nástavbě, abych měla maturitu, ale něco mě tehdy rozhodilo - byly povodně a já jsem chtěla dobrovolničit, zameškala jsem začátek školy a pak jsem s ní sekla. Nastal volný rok, který jsem strávila na pracáku a hledáním nové školy, pitím, ježděním za kamarády, příšerným prvním vztahem s klukem, kterej mě absolutně nechápal, operací nezhoubného nádoru v prsu (bylo mi 21).
Jediným řešením byla soukromá nástavba s maturitou, která byla hrozně daleko, vstávala jsem v půl pátý. Byla jsem nejchytřejší, samý jedničky, pokoušela jsem se zapadnout, ale nepovedlo se. Měla jsem druhý příšerný vztah, nevyznala se ve svých prioritách a škola ekonomického rázu mě začala šíleně srát, protože tam byl hodně marketing a podle mě je marketing lhaní lidem a přes mou autistickou hlavičku to neprošlo. Našla jsem si psycholožku (čtvrtou! hledala jsem si je vždycky sama, ani nevim jak - moje rodina mě vůbec nepodporovala), konečně dobrou. Díky ní jsem udělala maturitu ve 24 letech.
Dobře zamedikovaná antidepresivy jsem se dostala na FFUK obor pedagogika. Asi jsem si tehdy myslela, že chci učit dramaťák, ale mít pořádný pedagogický základ. Říkala jsem na přijímačkách věci, že to vypadlo, jako že mě to opravdu zajímá, ale ve skutečnosti jsem vůbec netušila, jestli mě to zajímá. Bydlení v Praze mě vycucávalo, nestíhala jsem seminární práce, v bytě bylo hrozné vedro, nemohla jsem spát, usínala jsem u knih, nezvládla jsem si je vypůjčovat, měla jsem pocit, že nezapadám, protože mám divné názory. Nedala jsem ani prvák.
Zůstala jsem bydlet v Praze, díky kamarádce jsem si našla práci asistentky ve firmě. Nešlo mi to, nedokázala jsem si opět nastavit priority, dělala jsem věci divně, ale aspoň jsem tam zapadla, protože to byla IT firma plná divných lidí, jako já. Tehdy jsem už chodila se svým současným manželem. Když dostal práci v zahraničí, dala jsem výpověď a odešla jsem s ním.
Od té doby jsem neměla žádnou práci a v každém smalltalku se mě někdo zeptá, kde pracuju. Přijdu si jako nejneschopnější osoba na světě. Posledních pár let ale bez uzardění odpovídám: Jsem korektorka. Protože ano, dělávám pravidelně něčemu korektury a díky hyperfocusu a tomu, že mi tak jde gramatika, jsem v tom dobrá.
Nikdy jsem za to nedostala zaplaceno.
Invaliďák dostanu za pár let na roztroušenou sklerózu, patrně. A pak mám mít nějakou sebehodnotu.

POZITRON: Na Buďánku chodila sestra, s Markem myslím chodila do třídy. A my bychom byly ve třídě spolu, kdyby nám to rodiče zaplatili.

KAIAFOX: jo, rezani, chlastani a huleni. huleni teda spis az na VS, zato 1. liga. jizvy na predlokti svitej doted. 🤦
ja bych mela kam se presunout. z verejneho sektoru do soukromeho. vim, ze nas berou radi, protoze zname tu problematiku z druhe strany a jsme zvykli na nizke mzdy, takze prostor pro karieru by jeste byl, ale ja na to nemam psychicky. bala bych se konkurencniho prostredi. i tady jsem ted ze zacatku po navratu chodila tajne brecet na schodiste nebo na zachod, protoze toho na me bylo moc - toho kontaktu s lidma. proste jak mi psala psychiatricka do zadanky, kompenzacni mechanismy mi zpusobuji emocni kolapsy. ted pracuju postupne na odmaskovani a prijde mi, ze to berou zatim v pohode. tak se asi na hrani komedie, ze jsem normalni, casem v praci vyseru. :)

POZITRON: Taky se stydím.. ta střední byla prostě hrozná ve všech ohledech. Taky jsem dost hulila, pila, zkoušela jiný věci, trochu se řezala do ruky.. byly to takový divoký roky, který teď už chápu, proč se to dělo. A je mi z toho smutno, jaký by to mohlo být, kdyby, využít svůj potenciál.. v době, kdy jsem měla ty nejhorší známky, se dělaly plošný IQ testy a já měla nejvyšší číslo z celý třídy. Všichni byli trochu v šoku, protože tomu ty známky neodpovídaly.
Špatný známky z chování jsem měla taky.
Synova psycholožka říkala, že tohle je u ND lidí běžný, jenom málokdo pak prolomí ten vstup na VŠ, kde už konečně může prospívat - úzce profilovaný obor, plus víš, kdy přijde zkouška, máš dost času se nachystat, individuálnější pristup atd.

S mámou jsem se na konci RD domluvila, jak to bude s mým návratem do práce - hlídat naše tři syny není úplně prdel pro každýho. Jsou hodně živí, perou se a taky jsou ND. Máma navíc chodí do práce, do toho pořád lítají kolem domu, zahrady, poslední roky kolem stavby střechy a bytů v ní.. Začala jsem na 0,4, teď mám 0,5 ale v modelu 2x10h, dva dny pracuju, tři jsem doma - když je školní rok, ty tři dopoledne trávím ve svý dílně a dělám se sklem, v poledne na trénink (mám tělocvičnu za rohem), vyzvednout děti, trávit s nimi odpoledne/domácnost/atd., dva dny jsem úplně mimo až do večera (mám ještě jazykovku, takže jeden den v týdnu chodím domu až v deset), takže chystám jídlo, vše, co je potřeba, aby to naši nedotovali ze svýho (někdy se stane, že jim můj táta uvaří, ale výjimečně, neberu to jako standard, nebo aspoň poskytnu suroviny, když nestíhám).
Já prostě nemám takovej mámvpíčismus jako moje švagrová, která oznámila, že jde ve dvou letech synovce na plnej úvazek do práce a čus - takže ho máma vyzvedává denně ze školky, tráví s ním odpoledne až do sedmi, než se brácha se švagrovou vrátí domů. Je mi z toho dvojího metru do breku, protože tím samozřejmě trpí moje manželství, ale vnímám, jak to mámu vysiluje a má toho dost i s tátou, činžákem, zahradou, prací..tak jí prostě nechci nakládat víc. Prostě jakmile to není pohotovost/něco výjimečného, nejdu prosit o pohlídání.

POZITRON: Jestli ti to pomůže… nebo teda… já jsem to podobně vlastně neměla, protože jsem nedodělala ani prvák na SŠ. Prostě to nešlo.

Snad to nebude znít blbě, ale vždycky mě těší, když vidím, že někdo, kdo na mě působí jako schopný a inteligentní člověk, to měla v něčem třeba podobně a připadám si pak na chvilku jako o něco míň neschopný debil. :) Nechci tím říct,, že ten člověk by byl debil, ale že se snažím na tom vidět, že školní neúspěchy vlastně nemusí nic moc znamenat.

EADENN: Hele, já bych se kvalifikoval do 'okolí'. Musím říct, že jsem nikdy neměl pocit ze své ADHD ženy, že by byla líná.
Kámen úrazu byl v mých "vlastně jednoduchých" požadavcích.
Namátkou:
"Dodržuj svá vlastní pravidla"
"Cti své vlastní plány"
"Neubližuj svému okolí tím, že jim neřekneš, že nastala nějaká změna"
"Dodržuj cos slíbila, nebo s předstihem řekni, že se to změní"
"nebuď nedochvilná, je to znak sebestřednosti, protože upřednostňuješ svůj čas před mým"

A ač jsme se, s její diagnozou, přes to nějak dostali. Pořád je to extrémně náročné.

PAKOBYLKA_: Taky dělám, co mě baví, ale sere mě fakt, že mě to neuživí, natož moje děti.. po deseti letech na RD jsem na polovičáku.. víc než dva dny v práci si dovolit nemůžu - jsem vděčná i za tohle, hlídací babička prostě víc nemůže. Dávám do práce hodně, učím se, jdu hodně přes komfortní zónu (veřejný výstupy, vedení projektu, psaní odborných textů), do toho se učím další cizí jazyk a nový řemeslo, kterým chci vydelat něco relevantního, ale jak nemám tu satisfakci v tý odměně za svou hlavní práci, připadám si jako člen společnosti a rodič úplně na hovno a jako lemra. Mám z toho už pár let pěkný deprese, protože nějakou záhadou v sobě vidím pořád ten potenciál, který kdyby mohl.. achjo!

KAIAFOX: Soucitim.
To vzdelani je teda i moje trinacta komnata. Sice jsem tu vejsku udelala, i kdyz stredni byla taky jak jizda na horsky draze a taky me vylili a nakonec jsem ji dodelavala dalkove a delam to, co jsem vzdycky chtela, ale citim se nevzdelana, zaostala. Mohlo to vypadat uplne jinak. Ten žal k tomu asi patri. Snazim se tomu nepodlehat a proste se prubezne vzdelavat v tom, co me bavi a zajima a prijimat, ze holt nemuzu mit vsechno.

Já vzdělání (nijak úžasný teda) mám, ale bylo to velmi velmi o fous. ZŠ jsem prolezla s utrpením, věčným stresem, že nebudu u tabule umět, přitom jsem grammar-nazi a ležela jsem v knihách a encyklopediích, zažila jsem šikanu od učitelů v několika předmětech..
Střední byla průser - z Hellichovky mě vyhodili v prváku kvůli chemii, pak jsem šla na učňák (kam jinam, když mě vyhodili ze studia na konci srpna). Tam jsem měla z půlky předmětů 3-5, bůra jsem měla i na výzo, z matiky - to se mi pak podařilo vytáhnout na jedna (díky tehdejšímu příteli, který mi do hlavy namlátil integrály). Nástavbu s maturitou jsem nějak zvládla. Pak rok na jazykovce, příprava na přijímačky do Litomyšle.. zezačátku to bylo peklo, spolužáci samý nabušený gympláci, nebo z uměleckých škol. Nějak jsem se chytla a měla i prospěchový stipendium, prostě mě to konečně bavilo a dávalo smysl. Státnice jsem dala, dostala se na magistra, ale z toho pak odešla (dostala jsem jedinečnou pracovní nabídku od současného zaměstnavatele). Možná si magistra někdy dodělám. Teď se spíš soustředím na získání licence od MKČR, ale ten pocit, že kdybych o svým autismu a adhd věděla dřív, všechno mohlo být jinak a méně bolestivý, už z hlavy nevymažu 😔

Taky bych chtěla mít vzdělání a možnosti :/ A teď se navíc ještě bojím o svoje děti, aby měly nějaké vzdělání a možnosti... No, příkladem jim jít moc nemůžu :/

PAKOBYLKA_: Moje máma už uznala, že ADHD s největší pravděpodobností má, ale nikam s tím nepůjde, protože se stydí

EADENN: ADHD je relativně řešitelný, když máš správnou podporu. Nedá se samozřejmě vyléčit, ale dá se pracovat s těma nepříjemnejma věcma okolo. Neztrácej naději!

Mně pomáhá ještě jedna věc. A je to hrozně smutný.
Moje máma má ADHD taky. Ale nepřipouští, že by to tak mohlo bejt a na žádný vyšetření nepůjde a neni žádnej blázen, aby šla k psychologovi.
(Na otázku, zda jsem blázen já, rázně řekne, že samozřejmě ne.)
Letos jsme s ní strávili 3 týdny.
Neustále něco mění. Časy odjezdu na výlet, plány, doktory…
V nějakým dodržení termínu je absolutně nespolehlivá - ruší ty schůzky na poslední chvíli, banality všeho druhu přesouvá, dělá random věci, zapomíná a nemá snahu to měnit.
“Já to tak mám.”
Je to náročný, člověk je furt ve střehu. Mám opravdu na skoro všechno záložní plán když jsem s ní, někdy dva a když jí to řeknu (proč proboha zase mění něco, co bylo domluvený), čertí se.
Když vidim, jak moc jsem cílenou prací dokázala změnit tohle chování u sebe a především, jakej dopad to mělo a má na syna (a jakej dopad to mělo v jeho věku na mě), nemůžu bejt na sebe zlá.
Jsem vděčná, že tenhle pattern jsem dokázala identifikovat a u sebe změnit.
A i když mám pochopení a rozumím, proč to tak má, je to na fungování hrozně náročný.

Na mě teda deprese přichází s myšlenkou, že to teda asi "nevyřeším" už nikdy. Že nepřijdu na nějaký ultimátní způsob jak se změnit, nějaký hack díky kterému ještě stihnu být tím kým bych chtěl být, že nejspíš mi do toho adhd bude házet vidle až do okamžiku, kdy se překlopit v alzheimera.
S minulostí jsem už jen trochu ukřivděnej, ale tu budoucnost nějak odmítám přijmout. To bych pak asi spadl do nedobrých kompenzací.