Charles Baudelaire
Tanec kostlivců
Má, skvělá postavou, jak živá přes svou lenost,
s tím párem rukavic, kytkou a šátkem svým,
nedbalost v chování a jistou nenucenost
hubené kokety, nápadné vzezřením.
Kdo viděl na plese kdy tenčí život v kole?
Královsky volný háv, přepjatý na pohled,
spadává na nohu, již svírá, suchou dole,
rozkošný střevíček, půvabný jako květ.
Ryš, naléhající na okraj klíčních kostí,
jak vilný pramínek, jenž o skálu se tře,
zadání rozechvěn, pln směšné stydlivosti,
truchlivé pÚvaby, jež světu ukrýt chce.
Ze tmy a prázdnoty jsou její hrozné oči
a lebka, s kvítečky na vrchu tcmene,
na křehkých obratlích se kymacivě točí.
Ó kouzlo nicoty, tak hrůzně zdobené!
Ti, kteří nechápou, jen tělem opájeni,
nesmírnou nádheru lidského kování,
tě karikaturou snad nazvou v rozhořčení.
Mně vyhovuješ však, jsi, Kostro, drahá mi!
Přicházíš pokazit svou mocnou šklebivostí
snad Slavnost Života, jež trvá na světě?
Či štve snad starý chtíč dál ty tvé živé kosti,
k sabatu Rozkoší, bláhovou, pudě tě?
Chceš zahnat v zpěvu strun a v jasném světle sálu
výsměšnou můru snů, tvé noci mučící?
Či žádáš, aby snad orgie za přívalu
zchladily strašný žár v tvém srdci zuřící?
Bezedná studnice vší hlouposti a viny!
Ty věčná retorto, jež překapuješ žal!
Já vidím mřížovím tvých žeber plných hlíny
tu stále hladovou zlou zmiji bloudit dál.
Po pravdě mám však strach, že tvoje krása nyvá
nedojde odměny, jež patřila by jí.
Kdo ze smrtelníků kdy smysl pro šprým mívá?
Příšerná rozkošnost jen silné opíjí.
Přízraků plná hloub tvých očí závrať budí
a moudrý tanečník k tvým věčným úsměvům,
v nichž v řadách třicet dva tvé bílé zuby studí,
vždy vzhlédne znechucen, hnus dtě stoupat k rtům.
A přec, kdo kostlivce již netisk' k srdci v citu
a kdo se neživil již věcí hrobovou?
Co jenom na šatech a vůni záleží tu?
Zhnusení zjevují, že věří v krásu svou.
Kouzelná svůdnice, beznosá tanečnice,
rci jen těm štítivcům: "Ó hloupí pyšnivci,
byť máte ličidel a pudrů plné líce,
páchnete smrtí již! Ó čpaví kostlivci,
odkvetlí krasavci, šviháci hololící,
natřené mrtvoly, svůdníci lysých čel,
rej tance kostlivců, vše rozhoupávající,
vás nese v končiny, jež nikdo neviděl!
Od seinských nábřeží k břehům, jež Ganges vroubí,
smrtelný dav se štve a skáče zmdlévaje,
nevida na nebi té Andělovy trouby,
jež zeje výstražně jak tromblon do kraje.
Smrt se ti kdekoli v tvém slunci obdivuje,
věz, směšná Lidskosti, v tvých chtěných posuncích,
a často jako ty se myrhou navoňuje
a ve tvou ztřeštěnost pak mísí svůj zlý smích!"