Celý krachující byznys finančních produktů je v poslední instanci pokusem vydělávat na ochotě riskovat vlastní budoucnost, která je smyslem moderní existence.
(...)
Měli bychom asi mluvit učeněji o finančním systému, ale spokojme se se starým slovem lichvář. Označme jím instituci, která se specializuje na financování rizik, spjatých s bojem lidí o jejich budoucnost. Lichvář někdy vydělává, jindy prodělává, jeho zájmem ale musí být, aby ti, kdo riskovali a prohráli, nezůstali bez pomoci, jinak by celou společnost ovládl strach z rizika.
(...)
Lichváři uzavřeli se společností hojnosti smlouvu o vzájemné podpoře, půjčovali lidem na budoucnost a ta přicházela rychle a jistě, mezi lichváři a společností vládlo porozumění. Lichva a moderní společnosti k sobě ostatně nerozlučně patří, lichváři jsou porodníci budoucnosti a moderním lidem přítomnost nestačí.
(...)
Globalizace přinesla třetí typ kapitalismu, nazvěme ho postdemokratický. Znaky postdemokratické situace jsou jasně viditelné – rostoucí moc nadnárodních koncernů, stát zredukovaný na pouhého vykonavatele jejich zájmů, extrémní fragmentace společnosti, omezená a neefektivní reprezentace kolektivních zájmů, privatizace veřejných statků, formují se vzájemně nekomunikující „sociální světy“. Bavičský průmysl si podřizuje veřejný prostor („Nic nevyvolává takový pocit stability jako zábava,“ tvrdil Joseph Goebbels).
Václav Bělohradský: Ukliďte to lejno! – Novinky.cz
http://www.novinky.cz/kultura/salon/258951-vaclav-belohradsky-uklidte-to-lejno.html
Rozhodujícím politickým znakem postdemokracie je, zdá se mi, konec liberálnědemokratické interpretace politických krizí jako pouhého důsledku nedostatečné reprezentativnosti institucí – stačí ji prohloubit a krize je vyřešena. Reprezentativnost institucí je „zboží snadno se kazící“, zástupci lidu postupně přestávají prosazovat „skutečné zájmy lidu“, musíme proto vracet slovo umlčeným či vyloučeným a čas od času je nutné obnovit reprezentativnost institucí pomocí nejen voleb, ale i radikálních reforem třeba volebního systému či občanských svobod a přístupnosti veřejných statků. Lid je vnějškem politiky, před ním se musí politické rozhodování vykazovat jako legitimní.
V postdemokratickém globalizovaném kapitalismu problémem už není reprezentativnost institucí, ale reprezentovatelnost lidu. Kde a jak se formuje demos, kde je jeho vlastní místo, kde je slyšet jeho hlas? Jak sejmout z hlasu lidu nálepku populismu, která jej znevažuje?
Náměstí našich měst jsou sice obsazena Rozhořčenými, kteří tam přespávají ve stanech, ale to z nich lid nedělá. Ani stávka už není důkazem vůle lidu, média stávkující rychle označí za pouhé vyděrače, jsou v rukou protihráčů lidu.
V postdemokratickém kapitalismu se fragmenty, do nichž globalizace společnost rozbila, už nedokážou pospojovat v demos. Marně volají okupanti Wall Streetu: My jsme 99 procent! Možná jsou, ale do těch 99 procent musíme započítat také „lidské zdroje“ třeba z Bangladéše nebo imigranty v našich městech, Ukrajince, kteří v Praze postavili většinu nových bytů. 99 procent nestačí na to být lidem – demos.
Označme tento rys postdemokratického kapitalismu formulí posthegemonická situace. Systém ovládli aktéři, kteří už nepotřebují demokratickou legitimnost, provozují totiž svůj byznys v oblastech tak komplexních, že demos je neumí ani popsat, ani kontrolovat. Neumí být vnějškem, před kterým by se takový byznys musel vykazovat jako legitimní. Armády právníků, pevně usazené po boku fragmentu, který představuje to nejbohatší 1 procento, vytvořily ptydepe, v němž nejen nárok na legitimnost, ale i sám rozdíl mezi legitimností a legalitou je už nevyslovitelný. Vzniká globální říše, v níž experti, zejména ekonomové, mohou prosadit cokoli.