MEDOULKA: myslím, že mu potřebuješ dítě vrazit a odejít pryč, aby se tě nemohl vyptávat a poradil si sám, čehož je určitě schopen.

MEDOULKA: nic takového se u nás nekonalo. A nemusí se konat nikde, pokud je muž ochotný a pokud ženská nezačne po návratu z porodnice chlapa ode všeho odstrkávat, myslíc si, že když má z porodnice náskok, zvládne to všechno líp. Od samého začátku jsem vrážela manželovi dítě při každé příležitosti, pečovali jsme oba stejně. Můj muž se stará o naše děti JINAK než já, ale STEJNĚ DOBŘE jako já.

přítomnost otce u porodu, pokud u něj chce být, je určitě hezká, ale nepřeceňovala bych to.

Navázat vztah je někdy těžké i pro matku, u které stále vělká část společnosti předpokládá, že své dítě musí milovat k zbláznení tak nějak automaticky a nejlépe od dvou čárek na testu.

Můj muž u porodu být chtěl, já na tom netrvala, nechávala jsem to na něm. U císaře, kterým nakonec náš syn přišel na svět, jsem ho rozhodně nechtěla a myslím, že ani on po tom netoužil a z anonymní vánočky, kterou mu na chvilku donesli ukázat před sál, radost měl.

Pritel u porodu byl a ja byla rada, choval se uplne bajecne a pomohl mi. Ovsem predtim jsem mu rekla, ze je to jen jeho volba, jestli se na to citi a pokud treba ne, tak budu rada, kdyz bude v porodnici, ale rozhodne netrvam na tom, aby byl celou dobu na sale. Mi prijde, ze v soucasne dobe je muz, ktery u porodu byt nechce povazovan skoro za sraba nebo nekoho nehodneho rodiny, pritom muze fakt mit treba fobii z krve a nemocnicniho prostredi, navic ja jako ta, co rodi, jsem in media res tak nejak automaticky, kdezto chlapik se tam nekdy muze citit jako prekazejici pate kolo u vozu, ktere jen utrpne prihlizi, jak jeho milovana bytost trpi. To ted fakt mluvim o te posledni fazi, kdy uz jsem tedy nevnimala moc nikoho.

SINSEMILLA: Já byl u dvou porodů a musím říct, že jsem nikdy nezažil nic tak naplňujícího jako příchod vlastního dítěte na svět. Uznávám, že to pro někoho může být křest ohněm; ne každý pár spolu před porodem zažije krizovou situaci, ve které se vyjeví, jak člověk reaguje pod velkým tlakem, ale náš partnerský vztah touhle zkušeností jen posílil. A i když jsem byl připravený na nejhorší, podle mých zkušeností je normální porod mnohem méně dramatický, než jak ho vyobrazují filmy. Navíc podle mně není žádný důvod, proč by i bázlivý muž nemohl být svojí ženě užitečný alespoň během první doby porodní, která se mi na celém porodu zdá být to nejotravnější.

Co se týče dětí, je úžasné vidět malé novorozeňátko, jak se těsně po porodu zvědavě a soustředěně rozhlíží (ne, že by toho moc vidělo :-) nebo jak se uklidní, když uslyší váš hlas; navíc je nepochybně jednodušší navázat vztah s nahatým tvorečkem, kterému přestřihnete pupeční šňůru než s anonymní vánočkou, kterou vám přinesou ukázat až druhý den po porodu.

Na druhou stranu bych přítomnost otce u porodu nepřeceňoval. Je to dobrý a silný začátek vztahu k vlastním dětem, ale nic to nevypovídá o tom, jak se ten vztah bude vyvíjet a rozvíjet dál.

Napadá mě, že po tmě se dobře vyrábí, ale těžko rodí:))

za sebe můžu říct (jsem máma 4 měsíce), že i když s mužem máme naprosto nestydící a otevřený vztah a známe se ze všech možných úhlů, taky jsem chvíli laborovala, jestli ho tam "chci". Brala jsem porod jako největší výkon, který mě v životě potká a při pomyšlení, jak třeba snáším, když spolu lezem na skalku - nenávidím ho, kam mě to dostal, nadávám jen proto, že je po ruce:)) Bála jsem se, že se nebudu moct soustředit, že před ním budu dělat v krizi herečku a takové podobné věci mě napadaly.
Nakonec jsem SAMOZREJME vyhodnotila jako důležitější to, co to bude znamenat pro něj (k porodu chtěl) a co to bude znamenat pro nás jako poprvé rodinu. Měl pro mě pochopení, znal mé "obavy" a do ničeho absolutně nezasahoval. Na nic se neptal, nic mi nenabízel.. ale BYL tam, čekal každej můj pohled, který jsem k němu obrátila, aby pomohl.
Nebylo pro mě zas až tak úžasné vidět, když prcek vylezl z břicha jako spíš to, když ji poprvé držel muž v náričí, koukali na sebe a on jí vyprávěl.