MAARISTAAN: Netvrdila bych, že jsou špatné děti, ale rozhodně tvrdím, že děti mohou mít problémy, za které jejich rodiče nemohou. Je to snadno vidět na sourozencích, kdy na stejnou výchovu jeden reaguje pozitivně a druhý negativně.
Chápu, že když o sobě někdo píše na net, dává se lidem všanc, nota bene, když se lidí tam na něco zeptá. Ale přečti si svůj text ještě jednou a zkus se vžít do kůže člověka, jemuž je adresován. Jak by Ti bylo? Když už chceš něco takového psát, piš to do soukromé pošty, a ne veřejně. Ano, je obdivuhodné, jak to máš srovnané a jak to umíš formulovat - ale bylo cílem ukázat, jak jsi chytrý, nebo pomoci? Říznout do správného místa někdy pomůže, ale rozřezat na kousky nikdy.

MOTYLEK: nj, jenže třeba právě u té prekopové je to pevné objetí myšleno nikoli jako trest, ale jako (dle mého mínění dosti svérázný) projev náklonosti a všeobjímající lásky -) "Pevné objetí nesmí být nikdy použito jako trest nebo utiskování."
proto jsem ti psala aby sis o tom něco přečetla než to začněš aplikovat se zcela zcestným záměrem...
každopádně už nějak nechápu, proč si se tu vůbec na něco ptala a žádala o radu, když evidentně máš jasno...cokoli jsme ti tu navrhli jsi briskně zavrhla, na všechno jsi měla nějaký negativný argument a když jsme se vyjádřili k tebou navrhovanému řešení, tak jsi dotčená...pokud jsi čekala ovace a souhlasné pokyvování tak asi bylo zbytečné se vůbec na něco ptát...
mě přijde, že vnímáš adama jako nepřítele kterého musíš zkrotit, nikoli jako jednu ze dvou nejbližších bytostí co máš (manžel+adam)...ale dítě je přece rovnoprávná bytost, partner do dialogu...ano, samozřejmě musí mít vymezené určité hranice a dodržovat určitá pravidla, ale taky má právo na svůj vlastní názor, na to dávat najevo svoje pocity, byť by byly negativní..a na nás je mu pomoci se s těmi negativními vyrovnat/poprat...
psala jsi, že např. hází věcima když mu něco nejde...můj syn tohle dělal/dělá taky...zkoušela jsi mu s tím, co mu nejde, pomoct, ukázat mu jak na to? a ne jednou, protože to v tomhle věku nestačí, ale x-krát, prostě tolikrát kolikrát bude potřeba...
MAARISTAAN: to je výborný, to by se u nás ujalo, taky máme doma skřítky a různou podobnou havěť :)

MAARISTAAN: jo dost často mám čurbes a je mi to putna, radši se věnuju psům, synovi a sobě.Na sociálku to není, ve špíně snad nežije, ale nic moc. Někdy mi to přijde, že spousta ženských berou mateřskou jako službu v domácnosti a už zapomínají, že jsou doma hlavně kvůli dítěti, posaděj do ohrádky či před bednu a hlavně, že maj vyblejskáno. A myslím si, že je důležitější pro stav duše než stav domácnosti spíš ovzduší pohody.

MARKYSHA: Máš doma čurbes, nebo co? :-) ;-)

Abych ale přinesl i trochu z naší zahrádky, rád bych naznačil, jak to chodí třeba u nás.
Máme na balkoně trpaslíka.
Takovýho toho zahradního, kýčovitého, sedí mezi kytkami a má v ruce košík.
A náš trpaslík nosí dárky.
Když je syn výjmečně hodný (něco se mu podaří, sní jídlo, které předtim nikdy nejedl, nebo něco podobného), v tom případě se v košíku objeví kindervajčko, legopanáček nebo jiný drobnosti.
Hugo ho miluje, když si něco moc přeje, chodí za nim a prosí ho o to.
Když pak něco dostane, slušně mu poděkuje a rozloučí se s ním.
Nedávno měl období, kdy do něj vplula předškolková puberta a zlobil.
Neposlouchal, nechtěl jíst, nechtěl uklízet, vztekal se.
Varovali jsme ho, že se trpaslík bude zlobit a nic mu nedosnese.
Nevěřil, měl silné řeči o tom, jak mu trpaslík dá všechno co chce.
Jednou v noci se ale trpaslík odstěhoval, nechal mu na balkoně dopis, že u zlobivého kluka bydlet nebude a pokud chce aby se vrátil, tak ať se snaží.
A Hugo se po dvou třech dnech začal snažit.
Po zhruba čtrnácti dnech jsem si všichni sedli ke stolu a nakreslili trpaslíkovi dopis.
Vylepili jsme ho na okno a Hugo na celé sídliště volal, ať se mu vrátí.
Po jednom hodně krásném dni, kdy byl naprosto úžasnej, se mu trpaslík vrátil a je s námi doteď.

Jasně není to pro každého, my jsme rodina plná skřítků, strašidel a lesních bytostí ... takže u nás Trpaslík funguje spolehlivě :-)

MOTYLEK: Já Ti nevím, zdá se mi, že máš tu realitu nějak posunutou ... jiným směrem než mám já a moje okolí.
Víš jak mi to Tvoje "trestání obejmutím na dvě minuty" zní?
Jakoby jsi říkala, že když Tě Tvůj muž znásilňuje dvě minuty, tak je to pochopitelný a oprávněný trest za spálenou večeři, ale když Tě bude znásilňovat hodinu, že to už je špatná věc.
Ne nesměj se!
Příjde mi, že u obou těchto aktů jde o stejnou věc. O ponížení, o zlomení vůle oběti.
Rozhodně z Tebe mám pocit, že Tobě jde prvotně o zlomení osobnosti syna.
Ty neřešíš proč Tě nerespektuje, Ty nepátráš po tom, proč zlobí, ty normálně plánuješ akt pomsty, vymýšlíš jak nejlépe jej potrestat, protože to se "synu můj" prostě nedělá, ty poslouchat budeš.
Vždyť je to dítě!
Dětí zlobí, někdy proto, že jsou smutné a bojí se, někdy testují svoje okolí a své možnosti, někdy tím dávají najevo nedostatek pozornosti a lásky a někdy se prostě jen nudí.
Existuje jedna veliká pravda o rodičích a dětech.
Nejsou špatné děti, vždy a všude jsou jen špatní rodiče a jejich výchova.
Jestli můžu, poradil bych Ti, abyses pořádně zamyslela sama nad sebou a nad svojí rolí matky.
Jak probíhá váš den? Co spolu děláte, jak to děláte?
Kolik času věnuješ synovi? A teď tím nemyslím vaření mu obědů, praní mu prádla a podobně.
Jak a o čem si povídáte? Povídáte si dlouho a bavíte se o tom jak se má, na co myslí, co by chtěl?
Jak si spolu hrajete? Jak tráví on svůj volný čas? Víš na co se kouká v televizi, jaké hry hraje na počítači?
Jak se k němu chováš?
Nepeskuješ ho náhodou za každou hloupost? Samé nedělej tohle, nedělej tamto, ikdyž vlastně o nic nejde a kdyby to dělal dál, tak se vůbec nic nestane?
Nejsi náhodou moc úzkostlivá a nebrzdíš ho v přirozeném vývoji osobnosti?
Tak úzkostná, že mu ani nedovolíš, aby si odřel koleno a ušpinil ruce?

Samozřejmě také hraje důležitou roli, jak je to s tátou.
Jak se k němu chová on a jak se hlavně chová k Tobě.
Jak tu naznačila ADD, pokud se doma hádáte a sprostě na sebe křičíte, je naprosto logické, že syn převezme vaše vzorce chování a aplikuje je na vás.
Pokud Tě Tvůj muž nerespektuje a dává Ti to najevo a ty se chováš jak ublížená husička, nebo naopak agresivní a hysterická kráva, nedivím se, že pro syna nejsi autorita.
Respekt si člověk musí zasloužit, ten nezískává titulem: "Jsem Tvá máma a ty mě budeš ctít!"

Také je samozřejmě důležité, v jakém prostředí žije.
Má pokojík, který je jen jeho? Má se kam uchýlit, když chce být sám? Má si kam dát své věci, aniž by ho někdo okřikoval?
Viděl jsem na Nyxu fotky, jak to u vás vypadá a pokud ten čurbes nebyl jen náhoda a on žije v neuspořádaným bytě stále, je trochu logické, že bude neuspořádaný i on, uvnitř duše.
Píšeš, že nemáte v bytě jediný kout, že jsou všude skříně a v nich věci.
Jasný, nic mi po tom není, ale proboha co tam máte?
Nejsi náhodou ten typ, co má chorobnou schraňovací mánii a vše schovává, nic nevyhodí?
Možná když nebude mít co "vyhazovat" ze skříně, nebudeš ho muset trestat.

A hlavně! Začni mu projevovat důvěru, dej mu vědět že mu věříš! Pokud mu nic nedovolíš, protože by Ti vše zničil a vyházel, nedosáhnete spolu vůbec nic.
Jen se v pubertě dá na drogy a Tebe bude celý život nenávidět.

Abych to tedy nějak ukončil, radil bych Ti, bys přestala vymýšlet, jak ho trestat, ale začala přemýšlet, jak být lepší matkou.
Nezlob se na mě za moje (možná až moc silná) slova, ale jsi v klubu pro tatínky a smiř se s tím, že tatínkové si na nic nehrajou, nenasazují si masky a řeknou si to vše pěkně od plic, když už je naštveš.

A nehraj na mě hru: "Jak mě můžeš odsuzovat, když o mně nic nevíš" a uvědom si, jak moc jsi toho na sebe zde na Nyxu už prozradila.

MOTYLEK: mně to přijde celé ujeté. Opravdu jsi u čtyřletého, tedy už zcela jednoznačně rozumného dítěte, vyčerpala všechny ostatní metody, abys musela volit tento bizarní způsob?

MOTYLEK: teda výraz "objetí trestové" mi přijde hodně zvrácený