HAWKS: Jsme přirozeně bilingvní rodina. Naše děti ve dvou říkaj leda "mama" a "nene", což jsou koneckonců ta nejpodstatnější slova - a pak ještě "gaga" jako pták :-)
Jako to u bilingvních bývá, začnou mluvit poměrně pozdě, po 2,5r - a do cca 5r míchaj jazyky. Není to žádná chyba.

Ale víte, jak mě neskutečně potěšilo, když jsem jim včera četla na dobrou noc, tedy vlastně překládala z češtiny - a starší (5r měl minulý měsíc) si řekl o básničku, co tam byla. Já mu říkám: to je česky, to vám nepřeložím hezky - a on na to že to nic, ať čtu česky, on to bráškovi (2r, ještě nemluví) přeloží - a doopravdy, bez jediného čechizmu tu básničku přetlumočil?

Druhý měsíc se učí navíc anglicky, takže teď u psaní tohoto textu jsem jim dávala nějaký jogurt, a starší mi hezky poděkoval anglicky :-)
A anglicky je docela motivovaný se učit, neb to byl doteď náš "tajný jazyk" před dětma... ;)

HAWKS: Tímhle způsobem to asi smysl nemá. Ale velký smysl má nechat dítě v takhle útlém věku pravidelně setkávat s jazykem, který chceš, aby se později naučilo. Zhruba mezi 2. a 8. měsícím je senzitivní období, kdy si dítě "naposlouchává" zvuky mateřskho jazyka - používané hlásky, intonaci, tonalitu, rytmiku... Na začátku tohohle období je schopné rozlišit od sebe obrovskou škálu zvuků, které nám dospělým připadají nerozlišitelné. Jak kolem sebe poslouchá svoji mateřštinu, postupně se "učí", které zvuky se v ní vyskytují (a tudíž si schopnost rozlišit je musí zachovat) a se kterými se nepotká, ty prostě "zapomene".
Zafixovat mu zvuk angličtiny, aby zvuky v ní obsažené uložilo jako "důležité, zapamatovat" smysl má, usnadní to pozdější učení jazyka, jazyk bude pro dítě přirozený a bude ho lépe vnímat a chápat. Toho se ovšem nedosáhne tím, že mu česká matka bude ukazovat jablko a říkat "apple", ale tím, že se bude pravidelně setkávat s rodilým mluvčím v běžných komunikačních situacích. Trochu se to dá nahradit aspoň nahrávkami, ale lepší je přímý kontakt i s vizuální složkou (pohyby rtů a mimických svalů při mluvení).

Před pár lety jsem o tom viděla zajímavý dokument, kde takhle děti z běžných amerických rodin pravidelně docházeli do výzkumného centra, kde na ně mluvila Číňanka čínsky. Dělali to dlouhodobě a po několika letech sledovali, jestli se tyhle děti budou učit čínsky snáz než děti, které tím neprošly. Zjistili že ano. Čínština je tonální jazyk, proto se nám tak špatně učí - stejná slabika vyslovená různými tóny, má různý význam. Děti, které čínštinu v tom senzitivním období "naposlouchaly", pak ty jednotlivé tóny zvládaly bez problému rozlišovat, zatímco ty které se s ní předtím nesetkaly, s tím i v těch dvou nebo třech letech měly problém. (Zhruba. Je to už doba, co jsem ten dokument viděla, hodně mě tehdy zaujal a od té doby ho marně hledám.)