MADIETTA: Mně je při pobytu se syny taky líto, že nemám holčičku. Ale jakmile jsme s nějakými kamarády, kteří mají dceru, lítost mě přejde. Stejně jako chlapečci jsou muži už od početí, stejně tak jsou holčičky ženské. A je pro mě snazší řešit dva chlapy, kteří se perou o žlutý bagr, než ženskou, která neví, co chce, ale chce to hned. :-) Možná mají holčičky větší vůli vyhovět mamince, ale zkoumat, co vlastně chtějí, by mě nebavilo. U mých tří mužů nejsem nikdy na pochybách, čím jim udělat radost. :-)

MADIETTA: Taky nikdo netvrdí, že mít tablet nebo smartphone, natož je pořizovat dětem, je povinnost. Jen trochu nechápu, proč se z toho na druhou stranu někdy dělá takový strašák. V naší domácnosti je víc počítačů než lidí, oba s mužem v IT pracujeme, oba vlastníme smartphone a hovory o nejnovějších technických vymoženostech, na které jsme někde narazili, jsou na denním pořádku. Naše dcera v tom prostě bude vyrůstat (obklopuje ji to už teď) a předpokládám, že to do jejího života tak nějak automaticky zapadne. Nejde mi prostě do hlavy, proč vždycky tyhle diskuse vypadají, jako by existovaly jen dva extrémy - buď se dítě k technickým hračkám "odkládá" nebo mu nesmí přijít do ruky a nic mezi. Přitom mezi je celá škála možností.

MADIETTA: inushka je z ajťácké rodiny, tam je to opravdu trochu jiné než v běžné rodině...vím to, muž je ajťák a určitým věcem se nevyhnu ať dělám co dělám...nicméně jak jsem už psala před nějakou dobou ve vedlejším auditku, syn si tablet pouze půjčuje od tatínka a má na něm hry ve stylu pexesa, vymalovánek apod., u kterých stráví max. půl hodiny denně...navíc tam má svá oblíbená videa o konstrukci letadel, což ho strašně zajímá a mě by přišlo škoda ho v tom nepodpořit...rád se dívá na společné fotky a má k nim sáhodlouhé komentáře...podotýkám, že to vše až poslední cca 2 měsíce (v půlce února bude mít 4), půjčovat mu tablet ve 2 letech by mi přišlo značně předčasné...to je asi tak všechno :)
tvůj přístup mi přijde bezva, dítěti techniku nezakazuješ, neděláš z ní něco tajemného/nepřístupného, ale zároveň ji bereš jako čistě užitkovou věc, která má člověku sloužit, nikoli si z něj dělat otroka...
p.s. smartphone též nevlastním, mám stařičký sony ericsson a naprosto mi to vyhovuje :)

IJACZEK: syn mě učil a stále učí trpělivosti (jsem člověk značně temperamentní a prchlivý), naučil mě tolik nespěchat a utřídit si priority (raději se s ním večer tulit v posteli a šeptat si jak se máme rádi, než mu dát jen pusu a jít dohánět domácí práce), naučil mě více poslouchat/naslouchat a ne jen nezúčastněně pokyvovat hlavou a být myšlenkami jinde, naučil mě potlačit mou přirozenou lenost (přesně jak píše santal), vystačit s minimem spánku a dokázat i přesto fungovat...naučil mě milovat bez podmínek a přijmout sama sebe takovou, jaká jsem, i s tou spoustou chyb co mám

IJACZEK: až na to ego, s čímž nemám problém, bych podepsala, co píše SANTAL, plus, na co si tak honem vzpomenu, ve mně děti znovu probouzejí hluboko zasutou fantazii, imaginaci a hravost. To asi nebude problém mužů ;-), ale u nás ženských jsou kolikrát tyhle vlastnosti životem hodně upozaděné.

A s dětmi se toho fakt spoustu naučím nebo si hodně věcí oživím - kluci jsou strašně zvídaví, takže věčně konzultujeme nějaký atlasy či encyklopedie, protože na otázky typu "proč je v zimě tma dřív", "jak funguje žárovka", "proč nic nevidím, když ve tmě koukám z okna", "co je tohle za kytku, je jedovatá" atd. atd. atd., vážně často z hlavy odpověď nevím. :)

IJACZEK: Mě děti naučili trpělivosti (které bych nebyla řekla, že jsem schopna), umění zastavit se (a říci si, že vlastně není kam pospíchat).

V příkladech: Je mi lhostejné, že s dětma trvá vykrajování sušenek 2-3x tak dlouho - protože 2-3x navíc válím "zbytky" těsta - děti prostě "nešetří místem" jak bych to dělala já. Dokážu v sobě potlačit tu netrpělivost (a někdy najít nové cesty, třeba "nejprve poskládáme všechny formičky na perníky NA těsto k sobě - pak vykrajujem). Pokud se mi dnes pletli s malýma košíčkama do cesty v obchoďáku - vědomě jsem si řekla, že - ty 2 minuty navíc MÁM. Ať maj radost...

Děti mě posílili v boji proti lenosti.
Je to námaha, v noci vstávat a kontrolovat teplotu, nebo nosit na záchod, nebo cokoli... Jasně, že se mi nechce - ale dělám to a nedávám najevo, že mě to stojí sílu.

Děti mě naučili umenšit své ego.
Pokud přijdu s "bezva nápadem" stavět z papíru nebo plastelíny nebo lega letadýlko, zatímco po minutě oni chtěj domek/psa/pavouka/mumii - uvědomím si, že pocit ... nepohody je jen mé ego, že to nejde dle mé představy - a přizpůsobím se. Protože - cílem byla zábava + nácvik jemné motoriky - a toho dosáhnem i s mumií a pavoukem. Letadlo bych prosadila - ale ztratila pohodu. Třeba je zaujme příště - a oželím ten skvělý nápad tady odtud z nyxu - nebo co jsem kde vyhrabala a těšila se, že je "jistě zaujme". (Neznamená, že je - jindy - nevedu k důslednosti nebo že vždy a to navíc OBA dostanou co chtěj).

Bude toho víc, ale to je to, co mě napadlo ihned :-)