CROSS: bohužel, jedině ta síla. U starších dětí domluva spojená s jemnými vyhrůžkami.

Poraďte zaručený :-] postup pro kapání očních kapek. Syn se brání přímo pekelně. Víc nesnáší postup silou (tj. když ho držíme), ale prokouknul i moji metodu postavenou na překvapení. Nikdy jsem si nemyslel, že oční víčka jdou zatnout, ale jdou.

SANTAL: Taky se mi to stalo, ze byl erik takovy rezervovany, nic nerikal, tvaril se divne. a o to vic to mrzelo, ze ja bych ho nejradsi pomazlila. Ale nez jsme treba dojeli domu, tak se rozpovidal a trvalo to chvilku vlastne. Jen mi pride divne, ze me po trech hodinach u babick vita skakanim a po vikendu nic.. Ale nikdy jsem to neresila, protoze vim, ze je to normalni

ANNAWA: Ale i tak....dlouhé minuty, ne?

NIENNA: ono to u něj trvalo chvilku, spíš minuty než desítky minut. Ale i tak. Neroztál ani pak hned.

ANNAWA: Si myslím.... Mě by to porazilo... :-( A to VÍM, že k tomu může dojít... To musí být pěkně pitomé... když k tobě nechce vlastní dítě...
Teta takhle dala syna k příbuzným po dobu své operace a on k ní pak vůbec nechtěl... a nechtěl odjet a trval na tom, že je doma tam, co ho hlídali...

NIENNA: já byla od B pryč jen dva dny listopadu, to mu byl necelý rok a půl. Zvládl to s tátou skvěle (oba pracujeme doma, takže nás má oba stále z první ruky), nicméně nejdřív ke mně nechtěl. Divný pocit, přesně jak píšeš.

ANNAWA: Vypadá....ale přišlo mi fajn to tu zmínit... Navíc starala jsem se o chlapečka,který byl zvyklý na cizí lidi, babičky se střídaly.... ale rodiče odjeli na týden pryč a když se vrátili, byl z toho celý zmatený.... Asi není úplně dobrý popis, že se bál....ale prostě k mámě nechtěl...tátu vzal na milost vlastně hned...ale mámu ne...
Mě je jasný, že je to indivindi jako všechno...ale chtěla jsem to zmínit...no... :-)

NIENNA:
CROSS: to vypadá, že se bát nebude a že to dá v pohodě, moje dvě starší děti byly oražené, třetí je závislák a že by šel třeba do jeslí, to si vůbec neumím představit. A to je mu rok a půl.

CROSS: Tak to máte dobře našlápnuto :-)

NIENNA: to je dobrá poznámka, ale hádám, že to bude v pohodě. Jedna babička žije 900 km daleko a druhá asi 3000 km, vídá je sporadicky, ale nebojí se jich. (Na tom se nejspíš podepsaly brzké jesle — syn je obecně dost komunikativní, a to ani nezmiňuju, že je vysazenej na mladý holky — normálně na ulici se za nima otáčí. :-])

No uvidíme. Mě se nebál, když jsem se vrátil po pěti dnech (to mu bylo 9 m), ale bez ženy ještě nebyl dýl než přes den v jeslích.

CROSS: Tak to vypadá dobře... Jen si dovolím poznamenat, že BY SE MOHLY objevit problémy při návratu... je maličký, týden je pro něj dlouhá doba... je možné, že se jí bude "bát" až se vrátí... Nechci děsit, spíš upozornit, že se to může stát a pokud k tomu dojde, tak klid, je to normální, za chvíli to zase přejde... :-)

CROSS: Pozoruješ nějaké známky fixace na ženu, když je doma? Jako visí na ní víc než na jiných lidech, nebo ji vyžaduje k některým aktivitám nebo něco takového? Jak moc času tráví jen s ní? Je to spíš tak, že je jedna převažující osoba (ona nebo ty) nebo se o něj staráte napůl? Pokud na ni není fixovaný normálně, staráte se spíš napůl (nebo víc ty) a není neklidnější, plačtivější, hůře spící nebo neobjevily-li se žádné problémy třeba s jídlem apod. Vůbec bych se nebála. Náš první syn byl zcela nezávislý (v tomhle věku, nějak kolem roku a půl najednou na všechno začal potřebovat mě, ale to bylo nejspíš narozením sourozence).

Někdo zkušenosti, jak snáší jedenáctiměsíční dítě odloučení od matky? Žena odjela na týden na služební cestu, osiřel jsem se synem a s tchýní. :-] Syn to snáší dobře, navíc v pondělí jde zase do jeslí (kam chodí rád), ale říkám si, jestli nepřehlížím nějaké známky frustrace. Zatim se mi zdá, že je mu to úplně jedno.