NIENNA: já byla od B pryč jen dva dny listopadu, to mu byl necelý rok a půl. Zvládl to s tátou skvěle (oba pracujeme doma, takže nás má oba stále z první ruky), nicméně nejdřív ke mně nechtěl. Divný pocit, přesně jak píšeš.

ANNAWA: Vypadá....ale přišlo mi fajn to tu zmínit... Navíc starala jsem se o chlapečka,který byl zvyklý na cizí lidi, babičky se střídaly.... ale rodiče odjeli na týden pryč a když se vrátili, byl z toho celý zmatený.... Asi není úplně dobrý popis, že se bál....ale prostě k mámě nechtěl...tátu vzal na milost vlastně hned...ale mámu ne...
Mě je jasný, že je to indivindi jako všechno...ale chtěla jsem to zmínit...no... :-)

NIENNA:
CROSS: to vypadá, že se bát nebude a že to dá v pohodě, moje dvě starší děti byly oražené, třetí je závislák a že by šel třeba do jeslí, to si vůbec neumím představit. A to je mu rok a půl.

CROSS: Tak to máte dobře našlápnuto :-)

NIENNA: to je dobrá poznámka, ale hádám, že to bude v pohodě. Jedna babička žije 900 km daleko a druhá asi 3000 km, vídá je sporadicky, ale nebojí se jich. (Na tom se nejspíš podepsaly brzké jesle — syn je obecně dost komunikativní, a to ani nezmiňuju, že je vysazenej na mladý holky — normálně na ulici se za nima otáčí. :-])

No uvidíme. Mě se nebál, když jsem se vrátil po pěti dnech (to mu bylo 9 m), ale bez ženy ještě nebyl dýl než přes den v jeslích.

CROSS: Tak to vypadá dobře... Jen si dovolím poznamenat, že BY SE MOHLY objevit problémy při návratu... je maličký, týden je pro něj dlouhá doba... je možné, že se jí bude "bát" až se vrátí... Nechci děsit, spíš upozornit, že se to může stát a pokud k tomu dojde, tak klid, je to normální, za chvíli to zase přejde... :-)

CROSS: Pozoruješ nějaké známky fixace na ženu, když je doma? Jako visí na ní víc než na jiných lidech, nebo ji vyžaduje k některým aktivitám nebo něco takového? Jak moc času tráví jen s ní? Je to spíš tak, že je jedna převažující osoba (ona nebo ty) nebo se o něj staráte napůl? Pokud na ni není fixovaný normálně, staráte se spíš napůl (nebo víc ty) a není neklidnější, plačtivější, hůře spící nebo neobjevily-li se žádné problémy třeba s jídlem apod. Vůbec bych se nebála. Náš první syn byl zcela nezávislý (v tomhle věku, nějak kolem roku a půl najednou na všechno začal potřebovat mě, ale to bylo nejspíš narozením sourozence).

Někdo zkušenosti, jak snáší jedenáctiměsíční dítě odloučení od matky? Žena odjela na týden na služební cestu, osiřel jsem se synem a s tchýní. :-] Syn to snáší dobře, navíc v pondělí jde zase do jeslí (kam chodí rád), ale říkám si, jestli nepřehlížím nějaké známky frustrace. Zatim se mi zdá, že je mu to úplně jedno.

ADD: tak zas takovou citovou hloubku, abych psala básně, jsem v sobě naštěstí nikdy neměla. :-D

MADIETTA: Kamarádky mám taky, ale čas být s nimi už ne. Ale nestrádám, prostě žiju racionální etapu života a nechám se překvapit, co přijde dál. Kdybych dosud psala básničky, možná by se se mnou muž rozvedl. :-D

ADD: mám naštěstí hodně kamarádek, takže citově nestrádám. :-D

MADIETTA: Já teď byla po letech na kafi se svou dávnou kamarádkou, se kterou jsme si bývaly velmi blízké, ona je zatím svobodná, tak se moc nezměnila - a mluvila o citech, pocitech, co kdo dává beze slov najevo - a já se nad tím kafem nevychovaně rozesmála, jak mě ohromilo něco takového zase slyšet, protože poslední roky žiji v "je - není" a "chci - nechci", sama na city a pocity nemám kdy, a úplně jsem zapomněla, že to nejenže existuje, ale že to jde dokonce s někým sdílet. :-)

ADD: komunikace s muži má zase jiná složitá zákoutí. Všechno má svoje. :-)

Já bych holčičku chtěla, protože, jak říká můj muž (asi pravdivě), jsem velmi ženská žena, taková esenciální, takže kolikrát jakoby stojíme na opačných pólech... na druhou stranu tím ten trojnásobný testosteron aspoň trochu vyvažuju. :-D

SEVERINE: jo, to taky - dva chlapečci radikálně změnili můj lehce feministický náhled na svět (ve smyslu: gender je konstrukt, dítě můžeš naučit jiným postojům)... haha. Díky nim jsem pochopila, že testosteron se začne vyplavovat snad už při oplodnění, a že chlapečci a holčičky jsou prostě JINÍ už od samého narození... a neuděláš s tím vůbec nic. Je zajímavé poučovat se skrze děti o mužském myšlení a nacházet vhled i do toho dospělého. Někdy je mi líto, že nemám taky tu hodnou holčičku, ale co už nadělám. :-)

IJACZEK: mě děti kromě zmíněné trpělivosti a zpomalení učí ještě dvě věci 1. už nejsem zdaleka tak lekavá a prchlivá (ono to prostě dost dobře nejde, 100x denně - a člověku dojde, že je svět daleko poklidnější místo, než kdy předpokládal) a tím pádem mám i víc klidu v sobě, i když se na mě zrovna nic nevalí 2. pořád se dozvídám něco novýho a překvapivýho o živočišným druhu zvaným muž (u nás je fakt každej druhej den vymalováno testosteronem) - pro mě celkem překvápko, dřív sem si myslela, že sem s tímhle druhem nějak příbuzná

SANTAL: nápodobně :-/
ty říkanky jsou dobrá berlička...

ILLUZE: Paměť - díky nedostatku spánku patrně - šla do kopru .-(

SANTAL: Děti mi daly sílu a zjištění, že vydržím víc, než bych si dokázala kdy představit. Utřídily mi priority. Dávají mi strašně moc radosti a lásky, takový ten pocit štěstí "bez příčiny" - prostě se mi na ně stačí podívat a je mi blaze...
Vrátily mi fantazii a vzaly potřebu mít vše pod kontrolou, včetně sebe.
Daly mi velký kus tolerance k druhým...

A čemu mne naučily? Momentálně sebekázni - člověk by si s takovou chutí vzal talíř s jídlem, zapnul si televizi a schoulil se do křesla. Neříkám, že to nedělám... ale vzhledem k tomu, že malá pak cintá a nesoustředí se na jídlo - momentálně se televize vypíná a jde se slušně jíst k jídelnímu stolu.
Učí mne dodržovat slovo, překonávat svou únavu a lenost. Malé dítě neakceptuje, že když se něco slíbí, může se to udělat zítra nebo za týden.
Restartují mi paměť a ochotu se učit další a další texty nových říkanek a písniček.