DARJEEL: no Bhagavadgíta je fajn, ale celý brahmanismus té doby stojí na obětí, respektive jakési obsedantní introjekci opakované tvoření vesmíru, které musí být udržované neustálými oběťmi... a tak ty verše jsou vlastně na světlo světa vytlačeny strachem ze zániku (což jim neubírá na hodnotě), nicméně odhaluje jejich diskurzivní povahu...
co ma co bhagavadgita spolecneho s brahminismem "te" doby?. Do jake doby patri bhagavadgita, ty experte?
Vesmir je opakovene tvoren a zase zanika, to je proste fakt, zadna introjekce, lepsi nez bezradne "buddhisticke" "vesmir nema pocatku ani konce" a zaroven rikat, ze vse je pojimive.
A co se tyce obeti, bhagavadgita spis pojednava o mysterium obeti. Co to vlastne je musi pochopit ctenar.
Je zajimave, jak treba obetovani je prostoupene i s buddhismem. Skoro kazdy buddhista, kazdy chram ma nejakou tu sosku, nebo obrazek buddhy, nekde na oltari, prednim si kladni, obetuji Buddhovi kvetiny a ruzne predmety, po nejake prednesu nebo ceremonii nabizeji(obetuji) zasluhy z teho cinnosti ostatnim bytostem, v tibetskem buddhismu je zase idealem boddhisatva pak obetuje vstup do nirvany, a misto toho se rodi znovu a znovu aby pomahal bytostem

A zaujalo me "nicméně odhaluje jejich diskurzivní povahu...". Rekl si to tak, tato diskurzivni povaha je nejakym zavaznym nedostatkem bhag.
Abych rekl pravdu, nevim co si pod tim pojmem predstavit a co si tim vlastne chtel rict.

Wiki rika: "Diskurz nebo také diskurs (z fr. discours, rozprava, přednáška, od lat. dis-currere, pobíhat sem a tam, rozebírat v řeči) znamená v běžné řeči rozpravu, pojednání nebo výklad o určitém tématu,[1] a to buď ve formě dialogu několika mluvčích, nebo monologu.

Speciální významy dostalo slovo diskurz po roce 1960 díky „teoriím diskurzu“
Michela Foucaulta a dalších.
Diskurz v moderní filosofii

Při soustavném studiu starých textů si francouzský filosof Michel Foucault všiml, jak se liší jejich jazyk a jak se tento jazykový rozdíl projevuje i v tom, o čem se v různých dobách hovoří a o čem se nehovoří, případně co se o věcech dá a nedá říci. Každý jazykový projev vykazuje znaky svého kulturního prostředí a doby, jež se do jazyka promítají a zároveň působí jako odosobněná struktura řeči ovlivňující a omezující autora. Podobnou zkušenost zmínil už dříve Martin Heidegger a nazval ji těžko přeložitelným slovem „Geschick“, jakýsi „pokyn bytí“, který určuje náš pohled na skutečnost.

V moderní (zejména francouzské) filosofii a ve společenských vědách se dnes pojem diskurz často používá v tomto odlišném smyslu. Podle Foucaulta jde (zjednodušeně řečeno) o jistý způsob chápání a porozumění skutečnosti v určité epoše a oboru, který se charakteristickým způsobem promítá do jazyka a jeho možnosti tak podstatně ovlivňuje. „Diskurz je tedy to, co tvoří pozadí každé promluvy, která jej nutně „opakuje“, pohybuje se v prostoru jím vymezeném; je to zároveň to, co nám umožňuje mluvit, respektive co naše mluvení legitimizuje, a zároveň to, co nám týmž pohybem něco říct znemožňuje.“[2] I když se Foucaultova úvaha odehrává ve filosofické a nikoli lingvistické rovině, je do jisté míry obdobou jazykového relativismu amerických antropologů Sapira a Whorfa – přesvědčení o nepřeložitelné specifičnosti různých jazyků, které samy do značné míry určují, o čem a jak se v každém z nich dá hovořit.

Ještě jinak chápou termín diskurz Karl-Otto Apel a Jürgen Habermas v rámci své „diskurzivní etiky“; jde podle nich o "formu komunikace oproštěnou od kontextů zkušenosti a jednání, diskuzi, v níž nejsou omezeni její účastníci tématy ani příspěvky, není v ní nátlak, jsou vyloučeny všechny motivy krom kooperativního hledání pravdy. Na základě těchto pravidel pak může být přijata rozumnou vůlí nějaká norma."[3]
"