Vzhledem k tomu, že již devátý měsíc žiju s dalšími dvěma osůbkami, které tu však ještě úplně nejsou, začínám si lépe uvědomovat vztah člověka k přírodě a bohu.
Ne nadarmo se říká "matka příroda" a "otec bůh". Pro nenarozené děti je matka všudypřítomnou hmatatelnou přírodou, vnímanou všemi smysly, na které jsou životně závislé, kdežto otec je nějaké tušené jsoucno, které v době před narozením nemohou nijak vnímat až na vzdálené promlouvání), nemohou se jej dotknout, ani jeho existenci nějak dokázat. Takže jsem pro svoje děti v podstatě bůh :-). A sakra.
Zajímalo by mě, jestli po smrti budeme taky konečně "seznámeni" s těmito existencemi, budou mít proti nám 8 metrů a 4 tuny, přenesou nás kam potřebujeme, někdy kam nepotřebujeme a budou z našich pravěkých projevů úplně stejně vykolejení, jako my z jejich civilizovaných :-).