YMLADRIS: Podvod je to, že v Koreji nikdy žádná tradice buddhistickýho jídla neexistovala. V klášterech se jedlo, co se dalo. V devadesátých letech dvacátého století si dva, tři lidi řekli, co to udělat chutně. Vydali knihy. V knihách se duchovně rozmáchli. Jídlo krásně nafotili. Knihy se četly. Objevily se příběhy, jak si lidé konzumací tohoto jídla vyléčili rakovinu. Maminy podle nich začaly vařit, trošku mají plné zuby západního způsobu stravování, který se jim tam začal rozmáhat. Najednou tu byla poptávka. Tak se psaly další knihy, začaly se zakládat soukromé "výzkumné ústavy", které nápad rozvíjejí. No a klášterům samotným pak tuhle "tradici" začal vnucovat stát, kterému došlo, že by to mohl být jeden z dobrých způsobů, jak přidat na atraktivitě tzv. "temple stay", přilákat tak do Koreje cizince a zároveň i krnící Korejce vystrkat z pelechů. Kláštery se uvolily fenomén do svých programů "zapracovat" spolu s různými druhy bojových umění a západně upravených hudebních produkcí. Takže se pomaličku začaly měnit na "zábavní parky". Větší konzumace v klášterech slibuje nové "bio" pracovní příležitosti pro tamní OSVČ, kterých je největší procento v Asii (obávám se, že kolem 70%). A.t.d. No a jelikož se dneska víc prodávají ideje, než výrobky (protože ideje prodávají výrobky), máme tu parádní blamáž. Sice možná pozitivnější a výchovnější, než blamáže jiné, ale furt blamáž.
Sranda je, že když podle těch receptů vařím, dělají se nám všem boule za ušima, máme nějakou lepší náladu, všude to voní, potřebujeme méně spát...no je mi z toho smutno. Z jednoduché, příjemné a lidem prospěšné myšlenky se stala prodejní mašinerie stejně, jako tomu bylo s feng-šuej, jógou a kdoví čím.