pro ty, co nemaj radi sci-fi, jsem vytrhnul jen odstavec, pro porovnani s nasi medialni realitou.
Rostlo v něm podivné podezření. Na některá témata ano. Na méně důležité záležitosti měl Yancy přesná pravidla, vymezené hranice, odvozené z bohatého zásobníku lidových moudrostí. Ale hlavní filozofické a politické otázky, to bylo něco jiného.
Taverner vytáhl jednu z mnohá kazet označených slovem ‚Válka‘ a zběžně si ji přehrál.
„...jsem proti válce,“ slabikoval Yancy hněvivě. „Něco o ní vím. Zažil jsem si své.“
Následovala montáž bitevních výjevů: válka mezi Jupiterem a Marsem, ve které se Yancy vyznamenal statečností, starostlivostí o kamarády, nenávistí k nepříteli, úžasnou paletou pravých vlastností.
„Ale,“ pokračoval Yancy pevným hlasem, „cítím, že naše planeta musí být silná. Nesmíme se pokorně vzdávat... slabost vyvolává agresi a útočnost nepřítele. Slabostí bychom podporovali válku. Musíme se obrnit a ochránit ty, které milujeme. Celým svým srdcem a duší jsem proti zbytečné válce, ale říkám znovu to, co jsem opakoval už mnohokrát předtím, člověk muší vykročit a bojovat spravedlivou válku. Nesmí couvat před vlastní zodpovědností. Válka je strašná věc. Někdy ale musíme...“
Když Taverner vracel kazetu na místo, uvažoval, co vlastně k čertu ten Yancy řekl. Jaký byl jeho pohled na válku. Zabíral asi sto jednotlivých kazet s páskou. Yancy byl neustále připraven řečnit na taková důležitá a velkolepá témata, jako byla Válka, Planeta, Bůh, Daně. Ale říkal vůbec něco?
Tavernerovi přeběhl mráz po zádech. Na specifické – a primitivní – záležitosti měl Yancy jednoznačné názory: psi jsou lepší než kočky, grapefruit je bez špetky cukru příliš hořký, je lepší vstávat ráno brzy, příliš mnoho pití škodí. Ale co se týkalo velkých témat... pouhé vakuum, naplněné prázdným duněním ušlechtilých frází. Veřejnost, která s Yancym souhlasila v názoru na válku, na daně, na Boha a na planetu souhlasila s ničím. A se vším.
Na důležité věci neměli vůbec žádný názor. Oni si pouze mysleli, že mají názor.
Taverner začal rychle prohlížet kazety se závažnými tématy. Bylo to jedno a to samé, od začátku až do konce. Jednou větou Yancy něco prohlásil, druhou větou to vzal zpátky. Jediné, o co šlo, bylo chytré odvolávání, šikovná negace dříve řečeného. Ale divák odcházel s pocitem, že právě strávil bohatou a pestrou hostinu vědění. Bylo to úžasné. A bylo to profesionálně provedené: všechno bylo svázáno dohromady tak dokonale, že nemohlo dojít k žádnému selhání.
Neexistoval nikdo neškodnější a prázdnější než John Edward Yancy - model "obyčejného člověka". Vypadal až neskutečně.