CONTINUITY: tak, že důležitý i rodinný či vývojový kontext téměř každé diagnózy, asi nikdy nebylo v psychologii sporu, za celou dobu její existence, jak v akademických vodách, tak v praxi, napříč různými proudy a hnutími. Otázkou je:
"Jak má vypadat péče a služby poskytované klientům tak, aby byla zahrnuta i rodina?" V současnosti se v psychiatrických léčebnách s rodinnou pracuje opravdu výjimečně a jsou to většinou nadšenecké iniciativy psychologů. Za mě by to tedy znamenalo
--> více psychologů a vymezit psychoterapii jako hlavní nástroj dlouhodobé dekompenzace
--> zpřístupnit předatestační přípravu více zájemcům (tj. platit více školitelů, administrativně snadnější získání akreditace pro zdravotnická zařízení, aby směli přípravu poskytovat). Současné podmínky pro přípravu na atestaci mi připadají značně elitářské a poškozující kvalitu poskytovaných zdravotnických služeb nejen v psychiatrických zařízeních.
Co se týče paradigmatu poskytované péče a služeb. Péče o zdraví se dlouhodobě odehrávala převážně v biologické rovině, pak přišla rovina sociální a psychologická (v praxi se ale moc neproje´až v posledních letech). Bio-psycho-sociální paradigma je již několik desetiletí konsenzuálně přijímané. V posledních deseti letech se nikdo nebude asi už ani hádat, že je vhodnější hovořit o bio-psycho-socio-spirituálním paradigmatu. Obzvláště v psychiatrické a následné péči. Otázkou je:
" jak oslovit a pracovat se spirituálním apektem? jak skloubit duchovní aspekty s aplikací psychofarmak?"
(psychedelika toto zrovna umí výborně, existují právě z tohoto důvodu =)
"jak by se spirituální aspekty projevovaly ve fungování nemocnic/léčeben, ambulantních služeb?"
--> za sebe myslím, že duchovní aspekt člověk nepozná ve velkých zařízeních s vystresovaným a vyhořelým personálem. Takže je dobře, že v rámci reformy jsou zamýšleny ta Centra duševního zdraví. Jen se mi zdá, že je málo 2 klinické psychology (s terapeutickým výcvikem) na centrum, které bude spádové pro 100 000 obyvatel.
--> taky bych více zapojil poznat z eko a environmentální psychologie. Dlouhodobější léčbu bych přenesl do nejlépe do hor či přírodních rezervací a chráněných krajinných oblastí apod.
--> spirituální pro mě znamená focuc na existenciální dimenzi, tudíž by péče měla téma smrtelnosti vždy nějak uchopovat. Nejlépe dle charakteristik klienta, jeho preferencí a diágnózy. Toto téma by se nemělo nějak proaktivně afresivně vnucovat. Ale mělo by být implicitní součástí celého chodu zařízení a poskytování péče (rituály, design prostor). Spirituální dimenze taky obsahuje odvahu a sílů nebýt závislý na druhých v otázce každodenní péče o své pohodlí. Pro ambulantní péči v zamýšlených CDZ budou i sociální pracovnice Pro ústavní péči by bylo dobré, kdyby si klienti, pokud to zvládají, mohli sami vařit, prát, společně pracovat. Společenství, kde se má odehrávat plnohodnotná léčba duše, musí být akcentovat komunitní soužití. Ne jen čumět do zdi, balit cíga a krýt se před nějakým pacošem, co může kdykoli vybuchnout.
Ale hlavně bude potřeba do systému nalít tak 4x tolik peněz, než se v současné době do psychiatrické péče investuje. Pak bude i terapeutická péče dostupnější. A péče o kritické "pacienty" v ústavech nebude pořád připomínat přelet nad kukaččním hnízdem.