ALCAZAR: Strejda Google na mě vyplivl mraky odkazů hned na první pokus...
V břiše těhotné ženy jsou dvě miminka - dva kluci.
První se táže: "Věříš vlastně v život po porodu?"
Druhý: "Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje. Náš život zde je jenom proto, abychom rostli a abychom se připravili na život po porodu, abychom byli dost silní na to, co nás čeká."
První: "To je hloupost, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vlastně takový život vůbec vypadat?"
Druhý: "Ani já to nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem více světla než tady. A možná, že dokonce budeme běhat po nohou a jíst ústy.
První: "To je úplný nesmysl. Běhat, to přece nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A mimo to je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je krátká už teď."
Druhý: "Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí."
První: "Vždyť se ještě nikdy nikdo zpoza porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velké trápení v temnu."
Druhý: "Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat..., ale v každém případě pak uvidíme maminku a ona se o nás postará."
První: "Máma?!? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?"
Druhý:" Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní, prostřednictvím ní. Bez ní vůbec nemůžeme existovat."
První: "To je pěkná hloupost! Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat."
Druhý: "Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Pevně věřím tomu, že náš skutečný život začne až potom!"