• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FOSSYMýty, Legendy a Pověsti
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak, neodpustím si a přiidám odkaz na krátké dvojdílné video, které se táká hned dvou "legend" (proto dávám sem), katany a dlouhého meče (německého). Obě dvě zbraně zde zajímavým způsobem srovnává kovář-zbrojíř a šermíř. Video je v němčině, ale i když německy neumím natolik, aby to vůbec stálo za řeč, video jsem pochopil a přišlo mi velmi zajímavé, i když asi jen pro někoho. Koho zaujme, jsem rád, koho ne, je mi líto.

    Welt der Wunder - Katana vs. Schwert - Teil 1 - YouTube
    http://www.youtube.com/watch?v=qpEC38sL3iU

    Welt der Wunder - Katana vs. Schwert - Teil 2 - YouTube
    http://www.youtube.com/watch?v=5Hy_A9vjp_s
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Fénix, bájný plamenný pták.
    Fénixe nalezneme v mytologii mnoha národů. Zmínky o posvátném ohnivém ptáku můžeme najít u Arabů, Peršanů, Řeků, Číňanů, Římanů, Indů a Féničanů.
    Zvláštní životní cyklus fénixů zná asi každý. Stárnoucí fénix si postaví hnízdo (případně jakýsi milíř) – zpravidla z větví vonných dřev – které potom i se sebou svým posledním dechem zapálí. Poté, co je hnízdo i fénix spáleno na popel, povstává z popela fénix nový, mladý. V některých legendách v popelu zůstává vejce, a z něho se teprve rodí nový ohnivý pták. Tento životní cyklus trvá údajně 500 až 1000 let. Podle Egypťanů odnášel fénix po dosažení dospělosti své staré já (upravené do podoby myrhového vejce) do chrámu slunce v Heliopolu. Je pak otázkou, zda je fénix nesmrtelnou, znovu a znovu se obrozující bytostí, nebo je vlastně potomkem svého staršího já.
    Co se fyzické podoby týče, fénix měl mít rozměry asi jako orel, peří z valné většiny rudé, dále pak zlaté. Řidčeji je uváděno i peří zbarvené modře a zeleně. Tedy jednoznačně barvy ohně, včetně vzácněji se vyskytujících modrých a zelených plamínků. Většinou je podoba fénixe ptačí nebo ptáku velmi podobná. Ovšem podle některých zmínek měl fénix psí hlavu a své mladé kojil. Chování fénixe je podle převahy zmínek laskavé, mírné a přátelské a jeho pláč je tím nejkrásnějším zpěvem. Nicméně podle několika zmínek nebyli lidé v blízkosti fénixe úplně v bezpečí.
    Legendy a zmínky o fénixech jsou velmi široké. Od starověkých egyptských, řeckých a římských mýtů přes Garuda, ptáka hindského boha Vishny, až po raně křesťanskou symboliku, kde fénix reprezentoval znovuoživení, vzkříšení, posmrtný život a nesmrtelnost. Někdy byl fénix považován za emanaci slunečního svitu a tedy spojován s nejrůznějšími slunečními božstvy. Pták Ohnivák z ruských pohádek svým popisem také koresponduje s fénixem a může za něj být považován.
    Fénix rozhodně není opomíjeným nebo zapomenutým mytickým tvorem. Hlavní město Arizony se jmenuje Phoenix na památku toho, že bylo postaveno na troskách mnohem starší civilizace. Provizorní IRA má fénixe za svůj symbol, za symbol „povstání z prachu roku ´69“. Belgie vydala stříbrnou pamětní minci k šedesáti letům míru s ražbou fénixe coby symbolu nové (po roce 1945) Evropy. Atlanta má fénixe jako oficiální znak na připomínku znovuvybudování města zničeného během občanské války. Fénix jako součást výzdoby nebo dekorace se vyskytuje v nespočetných podobách, obměnách a variacích (větrné korouhve, ornamenty, šperky, výšivky, sošky a sochy, řezby,…).
    V různých legendách různých národů lze fénixe najít pod mnoha různými jmény – Ziz, Fenghuang, Bennu, Garuda, Adarna a mnoho dalších – a s jemnými nuancemi v popisu - rozdíly délky životního cyklu, fyzického popisu i povahy -, ale s největší pravděpodobností se jedná stále o jeden mýtus, nebo o různé verze vycházející ze stejného základu (konec konců pták Ohnivák si je s Bennuem podobnější, než jsou si navzájem podobná jednotlivá zpracování například Herkulova života).
    A ruku na srdce – kdo nevydoluje z paměti alespoň něco, když se ho zeptáte na fénixe?
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Pojďme si trochu zvednout sebevědomí a připomenout si asi nejznámějšího bájného hrdinu Slovanů – Ilju Muromce.
    Ilja je bohatýr z ruských bylin. Je jediným bájným hrdinou, kterého kanonizovala pravoslavná církev.
    Muromec seděl po třicet let po způsobu dětí, nechodil, neběhal, jen seděl. Ve třiceti letech se zvedl, vyrobil si zbroj, luk a meč, vsedl na koně, a jel vstoupit do služby ke kyjevskému knížeti Vladimírovi.
    (Podle jiné verze byl Ilja do třiceti let mrzákem, protože jeho sílu bohatýra svazovala zlá kletba, která z něj byla později sňata, a výzbroj, včetně meče Gněvu, našel veden prorockým snem, a darovali mu ji bohové v čele s Perunem.)
    Síla a odhodlání Ilji Muromce byly takové, že cestou ke knížecímu dvoru porazil loupežníky (střelou kalenou postrašil je a s napomenutím rozehnal), porazil vojsko nevěřících (pravděpodobně Tatarů, které proháněl jako první bohatýr knížete i později a za což si pravděpodobně vysloužil přízeň pravoslavné církve) a nakonec zajal i slavného loupežníka Slavíka, který ne kyjem, ale hvizdem loupežnickým pocestné zabíjel. Slavíka dovezl ke dvoru kyjevskému a tam jej i zabil, když se pokusil hvizdem usmrtit knížete.
    Posléze proti Tatarům bojoval s pobratimy bohatýry a snadno přemohl i obávaného zrádce – bohatýra Idoliska, který k jídlu spořádal pečeného býka i s kostmi a k pití kotel piva, který neslo dvanáct lidí.
    Muromec je slovanským Herkulem, o tom asi není sporu. Mnoho dalších hrdinských činů, které jsem ani nezmínil, ještě napáchal, že se stal tak slavným, až po něm nakonec pojmenovali i letadlo. O Iljovi se vypráví vtipy, byliny, píší knihy a točí filmy. A nejspíš si to zaslouží, bohatýr jeden :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Bitva u Thermophyl, jeden ze známých a velmi heroických mýtů, založený na skutečné události.
    Roku 480 před Kristem se aliance městských států Řecka postavila proti invazi Peršanů. Spojenecká vojska vedl u Horkých bran král Leonidas, perskou armádu král Xerxes I. současně probíhala námořní bitva u Artemidia. Perská invaze byla opožděnou reakcí na porážku první perské invaze do Řecka. Tu ukončili athéňané ve slavné bitvě u Marathonu. Xerxes posbíral obrovské pozemní i námořní vojsko, kterému se řecká aliance postavila z rozhodnutí athénského generála Themistoclea u Horkých bran a u Schodů Artemiských.
    Pozemní síly Řeků, které se postavily perskému vojsku u Thermophylského průsmyku, čítaly přibližně 7000 mužů. Dobyvatelská armáda měla podle starověkých záznamů jeden milion mužů. Tento počet je však údajně značně nadsazen, jako daleko pravděpodobnější se jeví odhady 100 – 300 tisíc mužů.
    Přes obrovské přečíslení zadrželi spojenci perské invazní síly po celý týden, včetně tří dnů, po které zuřila samotná bitva. Po dva dny bitvy blokovala malá vojenská jednotka pod vedením spartského krále Leonida jedinou cestu, kterou mohlo perské vojsko využít k přesunu. Poté však byli spojenci zrazeni místním domorodcem Ephialtem. Ten odhalil nepříteli skrytou cestu do týla řeckých sil. Pod hrozbou obklíčení a masakru rozpustil král Leonidas alianční síly a sám zůstal se zadní stráží, složenou ze 300 Sparťanů, 700 Thespianských, 400 Thébských a možná několika málo set dalších vojáků.
    Většina těch, kdo se postavili na poslední odpor, byla zabita.
    Jelikož řecká strategie vyžadovala udržení obou pozic – Schodů i Bran – stáhly se námořní síly po obdržení zpráv od Thermophyl. Peršané obsadili Boécii i evakuované Athény. Ale řecká flotila nebyla zničena a později porazila perské námořní síly v bitvě u Salamisu. Xerxes se ve strachu z odříznutí v Evropě stáhl do Asie, kde ztratil mnoho mužů vinou hladu a nemocí.
    Druhou invazi peršanů definitivně ukončila jejich porážka v bitvě u Platají následujícího roku.
    Bitva u Thermophyl je dodnes uváděna jako nejzářivější příklad síly vlastenectví, kdy svobodní muži brání o své vlastní vůli rodnou zemi. Jakkoliv je mnoho aspektů bitvy v některých zpracováních zaváděno do extrémů (300 proti milionu), je pravdou, že hrdinství Leonida a jeho mužů je nezpochybnitelné.

    „Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my zde mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“
    Údajně nejvznešenější výrok člověka, vyrytý do kamene jako epitaf na počest padlých Sparťanů.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak, už jsme tady měli stvoření světa podle různých národů, co takhle stvoření člověka? A že to pro lidstvo je často nelichotivé čtení.

    Začněme s nejrozšířenější mýtickou verzí, a tedy se stvořením Adama a Evy podle knihy Genesis. Není vlastně až tak mnoho o čem mluvit. Všemohoucí bůh z prachu a hlíny vytvaroval muže, dal mu život a jméno Adam. A později, aby se muž nenudil, nebyl sám a netrápil se kvůli tomu, vzal mu Bůh žebro a stvořil z něj Evu. Tito dva první lidé přebývali v Ráji, dokud nedošlo k oblíbené polízanici s jablkem ze stromu poznání a hadem. Adam a Eva skončili (prý za trest) na zemi, kde se starali sami o sebe, přežívali, prospívali a množili se.

    I řecká mytologie má svou verzi stvoření člověka. Až na pár věcí se té v Genesis docela podobá. Prométheus a Epimetheus byli Titáni. Rozhodli se nebojovat s ostatními Titány proti bohům, díky čemuž zůstali na živu. Ale rozhodli se také nebojovat s bohy proti svým příbuzným Titánům, díky čemuž skončili uvězněni v Tartaru. A dostali za úkol stvořit lidi. Prométheus z hlíny vytvaroval muže, Athéna mu vdechla život. Epimetheus měl za úkol dávat bytostem světa jejich dobré vlastnosti – rychlost, křídla, srst, sílu, - ale když za ním Prométheus přišel s člověkem, byly všechny tyto dobré vlastnosti pryč. A tak se Prométheus rozhodl, že člověk bude vzpřímen jako bohové a navíc mu dal oheň. Prométheus miloval lidi víc, než sami bohové. Dokonce podvedl Dia, aby si z obětin, které po lidech chtěl jako podíl na úlovku, vybral tuk a kosti. Lidem pak zůstalo maso a kůže. Zeus si nechtěl takové chování nechat líbit. S Héfaistem vytvořili Pandoru, první ženu, a poslali ji Epimetheovi. V truhle s sebou pak nesla všechny bědy lidí. I přes Prométheovo varování Epimetheus Pandoru přijal za ženu, protože byla příliš krásná, i přes varování Pandora otevřela truhlu, protože byla příliš zvědavá, a lidé měli své smutky, nemoci a strasti. Prométheus nakonec za svou dobrotu zaplatil připoutáním na pohoří Kavkazu, kde mu orel poslaný Diem každého dne vytrhl játra – to bylo za to, že když bohové vzali lidem oheň, Prométheus jim ho zase vrátil. Nakonec Prométhea osvobodil Herkules, ale protože rozhodnutím Dia měl být připoután navždy, nosil od té doby prsten ze svých okovů s kamenem ze skály, na které visel.

    Co se Mayů týká, u těch rpobíhalo vše poměrně jednoduše. Podle Popol Vuh, „Knihy lidí“, byla země stvořena větrem, vyfoukána z moře a oblohy. Stvoření probíhalo v tomto pořadí: jako první byla zvířata, poté mokrá hlína, dřevo a rostliny, a nakonec první z předků člověka, stvoření z kukuřičného těsta. V příbězích Mezoameričanů je stvoření člověka spojováno s otevřením Kukuřičné hory (Hora Obživy) bohy hromů a blesků. Každopádně bývá stvoření člověka spojováno s „Prvním otcem“, kukuřičným bohem.

    Buddhisté se otázkou stvoření příliš nezabývají. Není pro ně podstatná. Považují ji za něco mimo rozsah legitimních duchovních cvičení. „Člověk je střelen jedovatým šípem. Ale ještě než doktor šíp vytáhne, zajímá se člověk, kdo šíp vystřelil, proč, kde se ten šíp vzal a tak dále. Pokud se člověk nepřestane ptát, zemře dříve, než je šíp vyjmut z rány, učí Buddha. A podobně jsou otázky na původ vesmíru, přirozenost bohů, nebo co se stane s duší po smrti, irelevantní pro rozvoj ducha.“

    Korán je ve vzácném souladu s moderním vědeckým smýšlením o stvoření světa. Uznává vývoj života během dlouhého časového období, ale za vším vidí moc Alláha. Pasáže Koránu uvádějí stvoření v takovém kontextu, aby vyzdvihly moudrost a majestát Alláha. Podle Koránu udělal Alláh všechny živé věci z vody. (Podle jiné verze všechny zvířata.) což koresponduje s vědeckými teoriemi o původu života v oceánech. Islám se od evolučních teorií odklání v případě člověka. Ten je brán jako unikátní akt stvoření, obdařen dary vědomí, duše, schopností a svobodné vůle. Rozhodně ne jako postupně se vyvinuvší z opice. Lidské pokolení začalo podobně jako v Bibli, když Alláh stvořil muže Adama a ženu Hawwu (Evu). I Alláh stvořil člověka z hlíny a bláta, nebo z hlíny a podstaty tekutin. Proto má člověk silné spojení se zemí. Stvoření Evy není popisováno do podrobností, ale je zmíněno, že družka byla tvořena s Adamem, že se na něm podílel. Obdobně jako v Bibli pochází celý lidský druh z jednoho páru.

    V Egyptě, během dříve popsaného tvoření světa, povstala lidská rasa ze slz boha Amon-Rea. Chování lidí pak bohy přesvědčilo, aby do pozemských událostí nezasahovali přímo.

    V Mezopotámii začíná stvoření dvěma bytostmi – stvořiteli. Mužský stvořitel, Apsu, bytost ze sladké vody, a ženský stvořitel, Tiamat, bytost z vody slané. Z jejich spojení vzešel zástup nejrůznějších mořských monster a bohů. V panujícím chaosu se Tiamat pokusila převzít kontrolu. Její potomci se proti ní sjednotili a do svého čela si vybrali Marduka, boha Babylonu. Ozbrojen hurikánem a jedoucí na čtyřmi plamennými koňmi tažené bouři, utkal se Marduk s Tiamat a jejím společníkem Kinguem a oba zabil. Obrovské tělo Tiamat rozdělil Marduk vedví, z jedné poloviny stvořil nebe, z druhé zemi. V nebi stvořil místa pro své kolegy bohy, a z krve Kingua vytvořil bohům rasu služebníků – lidskou rasu. Její stvoření následovaly další nezbytné úkoly, jako stvoření zvířat, lesů, řek…

    V příbězích raného hinduismu bylo stvoření založeno na oběti Purushua, prvního muže (Kosmického muže, Já, které předcházelo vesmíru). Jeho hlava se stala nebesy, jeho nohy se staly zemí, z jeho oka bylo stvořeno slunce a z jeho mysli měsíc. I původní čtyři kasty (varna – doslova „barvy“) lidí pocházejí z jeho těla – z jeho úst se stali kněží (Brahmani), z jeho rukou válečníci a vládci (Kshatriyaové)), z jeho stehen zemědělci a obchodníci (Vaishyaové), z jeho nohou potom služebníci (Shudrové). Dokonce i ptáci a zvířata vzešli z jeho tuku během oběti.

    Z nejrůznějších příběhů zrozených ve staré Číně je nejvíce zarážející příběh Pan´Kua. Ten se zrodil z vesmírného vejce, s polovinou skořápky nad hlavou – nebesa, a polovinou skořápky pod sebou – země. Pan´Ku rostl každý den po dobu 18 000 let a odděloval nebesa a zemi od sebe. Poté se jednoho dne rozletěl na kusy. Z jeho končetin se staly hory, z jeho krve řeky, z jeho dechu vítr, z jeho očí slunce a měsíc, z jeho hlasu hrom a z parazitů v jeho těle lidská rasa.

    Hlína, prach, bláto, paraziti, slzy, krev… Asi budu raději z opice. :)))
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tentokrát jsem se rozhodl popsat jeden z relativně moderních a víceméně faktických mýtů, historicky prokazatelný. Myslím, že popsané události si plně zaslouží zařazení mezi mýty a legendy, jelikož přes absenci čehokoliv nadpřirozeného jsou opravdu pamětihodné a pro mnohé zajímavé. Pojďme se proto podívat na bitvu u Camerone, jednu z největších francouzských katastrof a zároveň nezapomenutelný okamžik v historii Francouzské Cizinecké legie.

    V devatenáctém století přestalo Mexiko pod vládou Benita Juareze platit tributy do zahraničí. Francouzský císař Napoleon III. se rozhodl tuto situaci řešit vojenskou intervencí, se kterou se svezli i Španělé a Britové. Spojené státy se nacházely uprostřed své vlastní občanské války a proto jim nelze zazlívat nedostatek pozornosti, který byl situaci v Mexiku věnován.
    Nicméně jak Španělé, tak Britové si brzy uvědomili, že chřestění zbraní nedonutí Mexiko znovu zvážit zahraniční politiku a prozíravě se stáhli. Tehdy francouzský císař vyslal arcivévodu Maxmiliána a jeho choť Charlotte, dceru Leopolda I., belgického krále, a samozřejmě armádu, aby Mexiko donutil řádným trestem přijmout ho opět jako svého otce.
    Mezi jinými byly vyslány také dva bataliony Cizinecké legie. Ty přistály 31. Března 1863 ve Vera Cruz (jako by z rozhodnutí vyšší moci musela každá dobyvatelská armáda přistát právě v tomto místě). Velení měl plukovník Pierre Jean Joseph Jeanningros. Vedl čtyři tisíce mužů, z valné většiny veteránů. Jak samo jméno útvaru napovídá, jednalo se především o cizince, jelikož francouzským občanům bránily zákony přidat se k Cizinecké legii (s výjimkou důstojníků). Domů se jich vrátila méně než polovina.
    Důstojníci francouzské armády se na Cizineckou legii dívali skrz prsty, považovali je spíše za rváče a žoldáky, než za vojáky. Proto také pro Legii vyhrazovali ty nejhorší úkoly, zejména střežení cest nebo obsazení pozic v oblastech s četnými výskyty horečky.
    Horším nepřítelem, než mexická armáda, byly nemoci. Pluk Chasseures d´Afrique (Afrických Myslivců) dokázal postavit do pole pouhých 76 zdravých mužů. Měsíc před přistáním Legie zemřelo na následky epidemie přes 2000 lidí. Cesta z Vera Cruz do Mexico City byla zvána „Silnice horečky“. Obecně se doporučovalo nahrazovat ztráty, z bitev i vinou nemocí, z řad indiánů – po vzoru zavedeném už v Africe. Brzy byly postaveny dvě kumpanie, zhruba 175 mužů, složené z indiánů. Ti významným dílem přispěli k reputaci Legie jako bandy problematických zlodějů a násilníků. Legie měla největší podíl dezercí z celé francouzské armády.
    Ve svém znechuceném prohlášení psal generál Francois-Achille Bazaine, veterán Severoafrické války, Španělské občanské války, Italského tažení v roce 1859 a Krymského tažení: „Měl bych některé z nich nechat zastřelit. Je více než jasné, že mnoho z nich se přidalo k armádě, aby mohli zdarma cestovat, ale přijde je to draho, pokud je chytíme.“
    Mnohým legionářům to opravdu draho přišlo, ovšem úplně jiným způsoben, než si představoval Bazaine.
    29. dubna 1863 dostala 3. Rota 1. Pluku rozkaz doprovázet kolonu z Vera Cruz do Puebla. Kolona vezla zlaté cihly v hodnotě nějakých tří milionů franků k výplatě armády. Převáženo bylo samozřejmě i další cenné zboží, kolona čítala nějakých 60 vozů a 150 mul, ale právě u zlata bylo nejpravděpodobnější, že jeho přítomnost vejde ve všeobecnou známost dříve, než kolona opustí brány města. Aby byla situace ještě horší, z původních 112 mužů a tří důstojníků třetí roty bylo díky nemocem schopno služby pouhých 62 mužů a žádný důstojník. K velení eskorty se dobrovolně nabídl kapitán Jean Danjou, odvážný veterán, který v Alžíru přišel o ruku a používal místo ní dřevěnou protézu, výtečný bojový důstojník s knírem a bradkou. Bylo potřeba dalších dvou důstojníků. Velmi rychle se dobrovolně nabídli poručík Maudet z první roty a poručík Vilian, plukovní pokladník. Oba dva měli problémy s mužstvem. Poručík Maudet na tom byl o něco lépe, muži mu mohli odpustit, že je důstojníkem jiné roty (a ti jsou vždycky podezřelí, i když bojují po vašem boku), ale poručík Vilian sklízel jako plukovní pokladník u všech obyčejných, většinou naprosto nevzdělaných legionářů, jen nenávist. Panovalo totiž přesvědčení, že ze své pozice využívá všech špinavých triků, aby jejich již tak nízký žold změnil téměř v nic. Oba poručíci museli dokázat svou hodnotu.
    Kapitán Danjou vysvětlil plukovníkovi Jeanningrosovi plán přepravy. Povede průzkum a nákladní vozy a muly budou jeho jednotku následovat s dvouhodinovým odstupem. Plukovník pochyboval, zda je 65 mužů dost na zabezpečení tak cenného nákladu, ale kapitám mu připomněl, že se jedná o legionáře.
    Časně ráno 30. Dubna 1863 vyrazila kolona z vesnice Chiquihuite, a zamířila k Pueblu. Danjou s malou skupinou postupoval po cestě, po každé straně pak ve vzdálenosti sto yardů postupovaly dvě stejné skupiny legionářů.
    Legie tehdy skýtala pestrobarevný obrázek: bílé kepie, volné červené kalhoty, modré, červeně podšité tuniky a zářivě rudé výložky. Ovšem jejich výzbroj mohla být mnohem lepší, než staré muškety ráže .70 s hladkou hlavní, které sice dávaly pořádné rány, ale jejich dostřel byl značně omezen. Navíc podle klepů měli Juarezité (následovníci prezidenta Juareze) údajně moderní americké zbraně. Ale bez ohledu na to nesl každý legionář bajonet a všichni dobří francouzští vojáci si byli vědomi hodnoty odvahy a chladné oceli.
    Okolo sedmé hodiny ráno dorazili k téměř zničené vesnici Cameron. Danjou zaregistroval, že jedinými dosud stojícími stavbami je část zdí zničené kamenné usedlosti (možná hospody) a několik přístavků.
    Zhruba míli za Camerone zavelel Danjou k přestávce ke snídani a přípravě kávy. Díky vedru byli muži unaveni již brzy ráno a od večeře nic nejedli. Než však byla káva uvařena, zaznělo volání do zbraně. Muži se chopili mušket a zformovali se do řad, ovšem v nastálém zmatku utekly muly nesoucí náhradní munici a zásoby.
    Kapitán Danjou se rychle zorientoval v situaci. Do pozic k útoku se chystalo několik stovek Juarezitských kavaleristů a bylo naprosto zjevné, že malá skupina pěších legionářů bude smetena prvním útokem. Danjou zformoval legionáře do čtverce a využívaje přírodních opevnění v podobě hustých shluků křovin se pomalu stahoval pod ochranu zbytků kamenných budov Camerone. Když se nepřátelská jízda příliš přiblížila, nechal kapitán vypálit salvu a poté opět pokračoval v přesunu.
    Kdyby kapitán Danjou věděl, čemu doopravdy čelí, pravděpodobně by si dělal větší starosti. Pár set jezdců ve skutečnosti znamenalo 800 kavaleristů a 1200 pěších pod velením plukovníka Milana. Během svého ústupu do pochybného bezpečí útočiště v troskách Camerone ztratil Danjou 16 mužů. To mu ve výsledku ponechalo na obranu 49 legionářů včetně důstojníků. Juarezité si byli vědomi jeho situace a doslova ho přibili na místě. Mexičtí ostrostřelci obsadili vhodné pozice a donutili legionáře stáhnout se mezi zbytky zdí a budov. Mexická kavalerie dvakrát zaútočila, ale mezi troskami nemohla jízda řádně manévrovat a dvakrát byla donucena se stáhnout.
    V devět hodin ráno dorazil pod vlajkou příměří plukovník Milan a žádal kapitulaci legionářů. Poukázal na skutečnost, že má dva tisíce k útoku připravených mužů. Kapitán Danjou odmítl a útok pokračoval.
    Muškety byly rozpáleny tak, že se s nimi skoro nedalo manipulovat. Legionářům docházela voda a každý pokus dosáhnout studny v troskách usedlosti se rovnal sebevraždě. Doléhalo na ně vyčerpání z horka, pokračujícího boje a žízně. Byli nuceni šetřit municí. Kapitán Danjou chodil od jednoho muže ke druhému a snažil se je povzbuzovat.
    Mexičané se snažili o průnik k provizorní pevnosti legionářů, ale malý dvůr je vedl přímo do linie palby. Znovu byli odraženi, ale kapitán Danjou byl zastřelen odstřelovačem, když povzbuzoval své muže. Velení nyní připadlo nenáviděnému plukovnímu pokladníkovi, poručíku Vilianovi. Ať už se jednalo o inspiraci hrdinstvím kapitána Danjou, nebo o odvahu zrozenou v zoufalství, nebo o nějakou jinou kvalitu, která dělá vojáka vojákem, poručík Vilian zvolal na své muže: „Mes enfantes! (Mé děti!) Nyní vám rozkazuji! Můžeme zde zemřít, ale nikdy se nevzdáme!“
    Poručík Vilian vedl legionáře úspěšně po další čtyři hodiny, než byl sám zabit v jedné z nekonečné řady ztečí.
    Nyní byla s velením řada na Maudetovi. I on odmítl výzvu plukovníka Milana ke kapitulaci. Když po jednom z útoků plukovník Milan opět přišel vyjednávat pod vlajkou příměří, naskytl se mu neuvěřitelný pohled. Těla mrtvých a raněných legionářů rozesetá po stodolách a kůlnách, které měli za své opevnění. Tisíce bzučících much hodujících na mrtvých. Ranění žadonící o vodu – nezbyla ovšem žádná, kterou by mohli dostat. Těžký pach smrti všude ve vzduchu. A 12 legionářů v čele s poručíkem, který se sám sotva držel na nohou, čelících nepředstavitelné přesile. „Žádná kapitulace.“ Řekl Maudet a Milan se vrátil ke svým pozicím.
    Během hodiny nařídil plukovník další útok, i ten však byl odražen. Avšak v tu chvíli zůstal naživu již jen poručík Maudet s pěti dalšími muži. I přes zoufalé prohledávání mrtvých a raněných měli poslední náboj do každé muškety. „Nabít!“ zavelel Maudet. „Na můj rozkaz vystřelíte. Potom mne následujete. Ukončíme to bajonety.“
    Legionáři zformovali klín s poručíkem Maudetem na špici. Vypálili jedinou, poslední salvu a vrhli se na masu Juarezitů. Rozzuřený nepřítel, pohlcen šílenstvím boje, obklopil skupinku odvážlivců a doslova je zatloukl do země. (Některé zdroje uvádějí, že ve chvíli, kdy posledních šest mužů zaútočilo na mnohonásobnou přesilu na bajonety, prohlásil mexický velitel, že nejsou lidé, ale ďáblové, a nechal je odejít.) Plukovník Milan zabránil svým mužům rozsekat v nyní již naprosto jednostranném boji poslední legionáře na kusy. To už však zůstali naživu jen dva (spolu se 16 legionáři zajatými během ústupu k usedlosti a jedním, který byl zajat během samotného boje o Camerone). Na mexické straně zůstalo přibližně 300 mrtvých a stejně tolik raněných.
    Podobné šarvátky rychle mizí z obecné paměti, neboť jsou příliš nevýznamné pro další směřování historie, dějepisci a historici nemají o čem diskutovat a zastiňují je mnohem monumentálnější události. Pro Cizineckou Legii zůstává pamětní deska a každoroční oslava Bitvy u Camerone. Jako relikvii tohoto momentu, kdy 65 legionářů čelilo 2000 nepřátel, uchovává Legie dřevěnou ruku kapitána Danjou. Nejsilnějším motivem, spojeným s Camerone, je odvaha.

    I když se jedná o „světskou“, historickou událost, místo mezi legendami si podle mě zaslouží.



    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    FOSSY: Tak to s tou Artemis mne asi dostalo nejvíce. Inu Řecko.
    Jinak je hezké, jak si Řekové odvodili, jak že to mají faraónové vlastně s tím božským původem, jen tu Hathor do toho zamotali nějak podivně.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Máme léto, máme pátek, a i když počasí by mohlo být lepší, pojďme se spolu podívat na Dia.
    Zeus je jednou z nejprofláknutějších postav mýtů a legend vůbec, coby hlava olymského panteonu na to má samozřejmě nezpochybnitelný nárok, ale - a tentokrát se nechci zaměřit na jednu konkrétní legendu a předestřít Vám jednu z jejích nesčetných verzí – já bych se dnes chtěl porýpat v trochu jiném aspektu jeho božské reputace. A tou je Diova proslulá slabost pro něžné pohlaví, zejména zadané za někoho jiného, které dával průchod s originalitou a kreativitou hodnou svého postavení na Olympu (a možná taky kvůli bystrému oku podváděné manželky Héry). Díky tomuto koníčku hromovládného boha ostatně pobíhalo po starověkém Řecku tolik hrdinů a polobohů, z nichž nejznámějším se stal bezesporu Herkules (Héraklés?).
    Pravděpodobně zde Diovy avantýry nebudou úplně chronologicky seřazeny, ale snad to neurazí žádnou z dam.
    Pro začátek tu máme Danaé. Králi Argosu bylo prorokováno, že zemře v den, kdy se mu narodí vnuk. To dá rozum, že se to králi moc nezamlouvalo a rozhodl se učinit řádná opatření. Ta zahrnovala dobře střeženou komnatu (ve sklepě, ve věži, v žaláři…) a spoustu zámků. Ale jelikož se v Danaé zhlédl zrovinka Zeus, nemohly ani závory, ani petlice a zámky obstát. Zeus k Danaé pronikl v podobě zlatého deště. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a král Argosu se dočkal vnuka. Samozřejmě také smrti, ale ta se neproslavila tolik, jako malý Perseus, syn boha. Hrdina, který zabil Gorgonu Medůzu.
    Dále třeba Europa, dcera krále fénického. V touze po ní sáhl Zeus k dalšímu převleku, a sice za dokonalého bílého býka. Vmísil se mezi stáda dívčina otce, kde vyčkal, až se přiblíží princezna se svými společnicemi. Dívky, jak bylo zvykem, sbíraly květiny a zdobily jimi nejlepší kusy dobytka. Pak už bylo pro maskovaného vládce bohů hračkou Europu odnést, když zdobila květinami právě jeho. S Europou (Europé, a ano, podobnost jména s kontinentem není náhodná) si Zeus pořídil hned tři syny. Sarpedon se stal králem Lykie, Mínos králem Kréty a Rhadamathys členem podsvětního soudního dvora v Hádově říši.
    Do třetice všeho dobrého a zlého, Alkména, dcera mykénského krále (hrome, zase královská dcerka), kterou Zeus svedl v podobě jejího manžela. Alkména porodila syny dva. Herkula, syna Diova, a Ifikla, syna svého manžela. Héraklova dobrodružství, jeho legendární vítězství i protivenství, kterými ho častovala zhrzená Héra (kdo by jí to koneckonců mohl vyčítat), jsou ovšem kapitola sama pro sebe. A kapitola řádsky obsáhlá, nutno poznamenat. Rozhodně se ovšem Diovi potomek vydařil.
    Aigína byla pro změnu dcera říčního boha. Zeus ji unesl na ostrov Oinoné a pořídil si s ní syna Aiakose. Ten se stal na ostrově králem. Héra se mu ovšem, stejně jako Herkulovi, za Diovu nevěru mstila. Seslala na ostrov pohromu v podobě jedovatých hadů, kteří otrávili všechny lidi na ostrově. Ale poslušen snu od svého otce sklepal Aiakos z dubu mravence, a z nich povstal národ Myrmidonů. Mimo jiné je Aiakos dědečkem Achilea (ano, toho Achilea).
    Zpět k princeznám. Antiopa byla dcerou krále Théb a byla vdaná za sikyonského krále Epopea. Přesto ji svedl Zeus a pořídil si s ní další dva nemanželské potomky. Antiopa je ovšem ve strachu z manžela pohodila v lese. Nebyla zrovna vzornou matkou. Oba chlapce ale vychoval pastýř, který je našel, a později se oba, Amfión a Zéthos, ujali vlády v Thébách.
    Dcera argejského krále Íó si asi užila s Diem nejvíc (ironie!). Byla kněžkou v chrámu Héry (!). Zeus ji před manželkou ukryl do podoby krávy (!!), ovšem Héra ho přemluvila, aby jí krávu daroval (!!!). Nechala ji pak hlídat pastýřem Argem. Zeus poslal Herma, aby pastýře zabil. Héra pak poslal obřího ováda (!!!!) pronásledovat ubohou krávu… tedy Íó. Ta nakonec doběhla až do Egypta a porodila Epafose, prvního egyptského krále (!?) a získala božské pocty.
    Kallistó byla nekrásnější dívka království a dcera krále arkadského. Stala se členkou družiny Artemis. Zeus ji prý svedl právě v podobě bohyně lovu. Těhotnou dívku však skutečná Artemis vyhnala. Kallistó porodila v lese syna Arkase (Arkada). Héra ji pak za trest proměnila v medvědici. Arkas v dospělosti na lovu svou matku málem nevědomky zabil, tomu ale Zeus zabránil, proměnil ho v medvěda taky a udělal z nich Malý a Velký vůz (Malého a Velkého medvěda).
    Lédu, dceru aiolského krále, oplodnil Zeus v podobě labutě (!). A ona porodila Diovi Kastora, Polydeuka a Helenu. Helenu známe všichni jako příčinu Trojské války. Bratři potom prosluli jako největší hrdinové po Héraklovi, prosákli i do římských mýtů (Castor a Pollux). Účastnili se výpravy Argonautů, lovili Kalydonského kance a vůbec páchali spoustu dobra a hrdinských skutků. Dodnes je můžeme vidět na obloze jako Blížence.

    Výčet Diových potomků je přirozeně mnohem delší. Měl dokonce pár legitimních, manželských dětí – bohů (Áres, Héfaistós, Hébé…), a z nemanželských jsem tady zmiňoval jen ty, které si uhnal se smrtelnicemi. Ale jednoznačně můžeme říci, že kdyby byl Zeus příkladný a věrný manžel, tak by řecká, potažmo římská mytologie, utrpěla nenahraditelné ztráty…
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN: Raději bych asi mýty původní, respektive co nejstarší. Ale co, nakonec to může pěkně rozproudit diskuzi při hledání předlohy :))

    A co se týče správnosti nebo pravdivosti mýtů, tam je to vždycky s velkým otazníkem :)
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    Fossy, dotaz ... patří sem jen mýty s vysledovatelným zdrojem, nebo i mýty řekněme umělé, tzn. nikoliv lidového ale autorského původu (byť inspirované lidovými legendami)?

    Jinak co se "pravdivosti mýtů" týče - tady obecně platí pravidlo že ta rozšířenější verze se nakonec stane tou "pravdivou".. a když už ne pravdivou (protože mýtus), tak aspoň tou správnou.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    WANAH: No, nezměnili... On si to každý trochu přibarví, to zůstalo, to je fakt. Ale rozdíly bych viděl (ty podstatné) dva: teď už to nikdo nebere jako fakta a základ vzdělání (ty mýty, tedy), takže s tím nakládají mnohem volněji, a navíc jsou ty volně pokroucené a upravené a přibarvené výsledky schopni sdělit milionům najednou, a tak jim dát jakous takous nálepku informační hodnoty. X) Tak to alespoň vidím.
    WANAH
    WANAH --- ---
    FOSSY: Důležité je taky nezapomenout že zrovna v tom jak předáváme informace jsme se jako lidstvo moc nezměnili, a že "červená knihovna" ač třeba tisíc let stará je pořád červená knihovna... .
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FJERTIL: Ono je asi vždycky dobré vědět, že vždycky je těch verzí víc a těžko se dokazuje, která je nejsprávnější. Každý si prostě může vybrat tu, která mu sedí nejvíc, ale nesmí se moc do krve drát, že je jediná pravdivá :)
    Takhle jsem jednou našel i legendu, podle které Tyr přišel o ruku, když se staral o vlka Fenrise a krmil ho, protože Thor, jehož to bylo původně povinností, na to dlabal :)
    A pak je tu samozřejmě drobný fakt, že dneska už téměř nikdo nezná nic, co nebylo (alespoň jednou) zfilmované a obsazené velkými hvězdami X) A popravdě, z toho občas lezou pěkná zvěrstva.
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    FOSSY: Tak za 5000 let historie...
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FJERTIL: Chmmm, tak co jsem dohledal já, tak Atum je nejstarší verze, později zkomolen na Amun, Amen a Amon (Egypt jako celek) a ještě později spojen s čistě Thébským Re... :) Je v tom asi pěkný binec :)))
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    Tak asi nejzajímavější je ochranářské poselství Austrálců.
    Ostatně med ze země: V Austrálii jsou medoví mravenci, kteří mají podzemní mraveniště a speciální kastu, která skladuje med ve svých zadečcích.

    Pokud jde o Egypt, tak mám pocit, že se jedná o verzi mladší - jednak je tam Atum (Amon) a nikoli Re (k jejich sloučení došlo, tuším, až později) a také proto, že Seth je brán čistě jako bůh zla.
    Verzi, kterou znám já je asi nějak takto:
    Nebylo nic než moře a v něm plulo velké vejce a z toho vejce se vylíhl první z bohů, Re. Ten pak stvořil boha-zemi (Geb) a bohyni-oblohu (Nut) a mezi ně vložil vzduch (Šu), aby je oddělil.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Takže pár verzí Stvoření světa (jen ve stručnosti, pro porovnání).

    Stvoření světa

    Egypt:
    Nu bylo jméno tmy, vířícího chaosu před počátkem času.
    Z těchto vod povstal Atum, jenž stvořil sám sebe svými myšlenkami a čistou silou své vůle.
    A Atum stvořil kopec, protože nebylo, kde by mohl stát.
    Atum byl ve světě sám. Nebyl ani mužem, ani ženou, a měl jedno vševidoucí oko, které mohlo těkat celým vesmírem.
    Atum se spojil se svým stínem, aby zrodil syna a dceru.
    Atum dal zrodit se svému synu a vyplivl jej. Dal mu jméno Shu a učinil jej bohem větru.
    Atum dal zrodit se své dceři a vyzvracel ji. Dal jí jméno Tefnut a učinil ji bohyní mlhy a vlhkosti.
    Shu a Tefnut byli pověřeni úkolem rozdělit chaos do principů zákona, řádu a stability.
    Chaos byl rozdělen na světlo a tmu a usazen na místo.
    Řád byl nazván Maat, který zformoval principy života pro všechny doby. Maat byl pírko, byl lehký a čistý.
    Shu a Tefnet zrodili Geba, Zemi, a Nut, Nebe. Ti dva byli zpočátku spojeni jako jeden.
    Shu, bůh vzduchu, vytlačil Nut do nebes. Tam zůstane, klenouce se nad Gebem, svým druhem. Toužili být spolu, ale ve jménu Maat musí zůstat odděleni, aby naplnili svůj účel.
    Nut zrodila pro Geba déšť a Geb dal věcem růst na zemi.
    A jako obloha dává Nut narodit se Slunci každou noc před úsvitem, aby přes den sledovalo svou cestu kolem země a při soumraku zemřelo.
    Shu a Tefnut stvořili další bohy.
    Isis, královnu bohů.
    Hathor, bohyni lásky a krásy.
    Osirida, boha spravedlnosti a moudrosti.
    Setha, boha zla.
    Thotha, boha moudrosti.
    Nephtys, ochránkyni mrtvých.
    Ale chaos byl stále obrovský, nerozdělený zatím do řádů Maat. Shu a Tefnut se jednou ztratili v temných vodách Nu.
    Atum zoufale hledal své děti. Vyslal své vševidoucí oko napříč nebem i zemí, aby je nalezlo.
    Během času se Shu a Tefnut vrátili s okem. Když je Atum znovu uviděl, byl tak potěšen, že plakal radostí.
    A jak tyto slzy padaly na zemi, stávaly se prvními lidmi.
    Jak člověk zalidňoval zemi, měl za úkol udržovat pravdu a rovnováhu Maat. Úkolem člověka bylo ošetřovat zemi a uctívat bohy.
    Bohové na oplátku ochraňovali a milovali své výtvory.

    Aborginiové:
    Vše bylo temnotou v čase před časem.
    Temná země byla zvána Il-ba-lint-ja a nebylo na ní nic krom nekonečně dlouhé tyče vedoucí z půdy. Ta se natahovala z pusté země až k vrcholu nebes nad ní.
    U základny tyče ležel v nejhustší noci speecí Ka-ro-ra.
    Zatímco vše kolem něho byla hluboká černota, jeho sny byly tak zářivé a barevné jako svět, který známe dnes.
    Snil o Bandicootech (vakojezevcích), a tak tato stvoření vzešla z jeho pupku, podpaží, nosu a úst.
    Náhle přišel úsvit a Il-ba-lint byl poprvé zaplaven světlem.
    Ka-ro-ra vstal z místa, kde spal. Spal po dlouhý, dlouhý čas, a tak byl hladový a unavený.
    Chytil dva Bandicooty a uvařil si je v horku slunce. Když se najedl, uvědomil si, že byl osamělý.
    Slunce se zahalilo a ponořilo pod horizont. Ka-ro-ra šel opět spát. Tentokrát snil o Bull-Roareru (starověký hudební nástroj), který se zjevili z jeho podpaží. Ten se změnil v mladého chlapce.
    Přes den otec a syn lovili Bandicooty.
    Přes noc, když spali, snil otec o více a více synech. Každé ráno po probuzení jich shledal dvakrát více, než po předchozí noci.
    Přes den Ka-ro-ra a jeho synové jedli Bandicooty a vařili je na slunci.
    Netrvalo dlouho, než Bandicooti došli.
    Ka-ro-ra posílal syny na lov stále dál, ale oni se večer vraceli s práznou a hladoví. Bandicooti byli pryč.
    Jednoho rána zaslechli podivný zvuk, a v mlžném světle zahlédli tmavé zvíře. Mysleli si, že by to mohl byt Bandicoot a zaútočili na něj.
    „Nejsem Bandicoot! Jsem T-jen-ter-ama, muž jako vy. Teď jste mne zmrzačili!“
    T-jen-ter-ama byl první z kangaroo (klokanů).
    Ten večer se všichni jeho synové shromáždili kolem Ka-ro-ry.
    Z díry v zemi, kde Ka-ro-ra spal, se vyvalila záplava medu, která pohltila celou zemi Il-ba-lint-ja.
    Všichni naráz byli Ka-ro-rovi synové spolu s T-jen-ter-amou smeteni pryč, do podzemí, pryč z výhledu.
    Ka-ro-ra zůstal stát u velké tyče. Ka-ro-ra šel spát, aby opět snil.

    Inkové:
    Na počátku slunce Pachacamac pomalu vystoupilo z jezera Titicaca.
    Pachacamac byl tak jasný a zářivý, že nic kromě něj nebylo na nebi vidět. Ale v noci nebylo na obloze nic, tak vytvořil hvězdy, planety a měsíc.
    Překrásný měsíc, Pachamama, se stala jeho ženou a spolu vládly nebesům i zemi.
    Pachacamac vytvořil první lidi z kamene obrovské skalnaté hory.
    První lidé byli ubohá stvoření. Nevěděli nic o světě, ani jak v něm přežít.
    Slunce a měsíc zplodili syn a dceru. Z lítosti je poslali na zem, aby pomohli lidem.
    Syn Pachacamacův učil muže obdělávat půdu, sázet obilí a stavět domy.
    Dcera měsíce se ujala žen a učila je umění tkát a vařit.
    „Naučte lidi laskavosti a spravedlivosti. Dám jim teplo a světlo, každý den bez výjimky, ale ujistěte se, že nezapomenou na své stvořitele.“
    Pachacamacův syn se stal prvním Inkou. On a jeho sestra-manželka vládli prvním lidem.
    Po nějaké době se Inka a jeho žena vydali na dlouhou cestu, aby našli dokonalé místo pro osídlení lidmi. Při každé zastávce zarazili do země jedno z otcových zlatých žezel. Každé zlaté žezlo bude pro lidi symbolem, aby na tom místě vybudovali město.
    Když došli do údolí Huanacauri, zlaté žezlo se ponořilo do země a zmizelo.
    Inka rozhodl, že zde bude stát první chrám slunce a že zde se jeho lid usadí.
    Inka a jeho žena se vydali shromáždit lid. On vyrazil na sever, ona na jih.
    Děti slunce byly překrásné a mluvili přesvědčivě a Pachacamacovi a jeho zákonech.
    Když se setkali s lidmi v malých vesnicích, lidé byli tak pohnuti, že opouštěli své domovy a následovali Inku a jeho ženu do údolí Huanacauri.
    Brzy měli následovníky z celé oblasti.
    Následovníci Inkovi ženy se s ní usadili na jihu a jejich městem bylo Hurin-Cuzco, Jižní Město.
    Následovníci Inky obsadili severní část údolí a pojmenovali své město Hanan-Cuzco, Město Severu.
    Od té doby byla všechna města Inků rozdělena na jižní a severní poloviny, reprezentující mužskou a ženskou sílu.

    Norsko:
    Ginnungagap byla velká prázdnota, předcházející světu a všem věcem žijícím v něm.
    Daleko na Jihu Ginnungagap byla ohnivá říše Muspell s dlouhými, horkými řekami. Nic zde nemohlo růst, protože nebe bylo vždy temné a hory byly bloky pevného ledu.
    Pomalu, rok za rokem, začaly ohnivé zášlehy z Muspelli rozpouštět ledové hory Niflheimu. Z tajícího ledu vystoupil ledový obr Ymir, první bytost celé Ginnungagap.
    Jako další vystoupila z ledu kráva. Kráva olizovala sůl z ledových hor a Ymir pil její mléko. A Ymir rostl a stával se stále větším.
    Kráva slízala celé hory ledu. Pomalu olízala led i ze dvou dalších bytostí, tentokráte z boha Buriho a jeho božské manželky. Ti měli syna Bora, a jeho syn se jmenoval Odin. Odin se stal králem všech bohů.
    Ymir byl krutý a brutální. Odin a ostatní bohové nemohli déle trpět toto zlo a tak ho zabili. Ymirovo obrovské tělo se stalo zemí. Jeho krev se stala moři, jeho maso půdou, jeho kosti horami a jeho vlasy stromy. Odin a ostatní bohové zformovali z jeho lebky nebesa, podpíraná čtyřmi pilíři.
    Odin posbíral jiskry z ohnivých hlubin Muspellu a stvořil slunce a měsíc. Ty umístil na nebe.
    Jak slunce a měsíc svítili na nový svět v Ginnungagap, led začal tát a rostliny a stromy růst.
    Největším stromem ze všech byl Yggdrasil, rostoucí v samotném středu země. Jeho kořeny pronikaly až na dno světa a jeho listy se dotýkaly vrcholu nebes.
    Odin byl s novým světem spokojen a pojmenoval jej Midgard, „Střední země“.
    Ale svět stále potřeboval lidi. Na jedné ze svých procházek našel Odin dva padlé stromy, jasan a jilm. Zvedl je z bláta a vytvaroval z nich prvního muže a ženu. Odin jim vdechl život a dal jim rozum a city a sluch a zrak.
    Odin pojmenoval muže Ask a ženu Embla. Z těchto dvou vzešla celá lidská rasa. Úkolem lidí bylo dohlížet na Midgard, zatímco bohové vystoupili do Asgardu, nebes.
    Avšak ne každý byl potěšen Odinovou prací. Setry Ymira, obryně, stále truchlily nad jeho smrtí a hledaly příležitost k pomstě bohům, kteří jej zabili.
    Shromáždily se u základny Aggdrasilu a začali do něj vyřezávat linie.
    Každá linie byla lidským životem, plným zákrut a otáček, začínala lidským narozením a končila smrtí. A na konci každé linie udělaly hluboký zářez, aby zajistily, že lidé nikdy nebudou tak mocní, jako bohové.
    Tato kouzla byla tak silná, že ani Odin na nich nemohl nic změnit. A tak se Yggdrasil stal znám jako „Strom života“ a lidé poznali ve svém světě utrpení a smrt.

    Zulu:
    V dávných časech, dříve než člověk nebo jakékoliv zvíře kráčeli po světě, byla jen temnota a jediné obrovské semeno.
    Semeno se ponořilo do země a z něj začaly růst dlouhé výhonky rákosu.
    Byly zvány „Uthlanga“, což znamená „Zdroj všech věcí“.
    Pomalu a zvolna vyrostl jeden rákos v muže.
    Byl to Unkulunkulu, První Muž, a stvořitel všech věcí.
    Čím více rostl, tím se stával těžším. Nakonec, když dospěl, odlomil se od rákosu a spadl na zem.
    Jak putoval zemí, viděl další rákosy rostoucí v muže a ženy.
    Unkulunkulu odlomil první muže a ženy, medicinmany a jejich sny, dobytek a ryby a ptáky a divoká stvoření.
    Stvořil proudy a hory, jezera a údolí, vítr a déšť a slunce a měsíc.
    Unkulunkulu stvořil vše, co kolem sebe dnes vidíme.
    Naučil první muže a ženy jak lovit a rozdělat oheň, jak vyrábět oděv a připravit kukuřici. A všem zvířatům dal jejich jména.
    Když bylo toto vše vykonáno, Unkulunkulu poslal loudavého chameleona do světa se vzkazem, že jeho lid nikdy nezahyne.
    Chameleon se se svým posláním mořil pomalu, pomalu, pomalu.
    Po několika dnech začal být Unkulunkulu netrpělivý a poslal rychlou ještěrku do světa se vzkazem, že Smrt je již na cestě.
    Rychlá ještěrka předběhla chameleona a dorazila do vesnice první.
    Jakmile ještěrka předala svůj vzkaz, Smrt na sebe nenechala dlouho čekat a od té doby již lidský druh neopustila.

    Navajo:
    Před existencí tohoto světa ležel První Svět v temnotě a prázdnotě, v níž bylo jen šest bytostí.
    Byly to První Muž, První Žena, Slaná Žena, Ohnivý Bůh, Kojot a Begochiddy, dítě Slunce.
    Begochiddy jako první stvořil hory. Bílé na východě, modré na jihu, žluté na západě a černé na severu.
    Ale stále nebylo světlo. První bytosti tím byly unaveny a rozhodly se opustit První Svět.
    Ve středu Prvního Světa zasadil Begochiddy obrovské semeno, které vyrostlo ve vysokou, dutou třtinu.
    Potom sebral vše, co stvořil, a lezl vnitřkem třtiny. Třtina rostla ven z Prvního Světa až do Druhého.
    Druhý Svět byl světlý a modrý.
    Když první bytosti vylezly z třtiny, shledaly Druhý Svět mnohem pěknějším místem k životu. Avšak Druhý Svět byl již obsazen Kočičími lidmi.
    První bytosti a Kočičí lidé bojovali léta a léta.
    Ale ani po letech nedokázali překonat své rozdíly. A tak Begochiddy znovu posbíral všechny Bytosti a vrátil se do třtiny.
    Třtina stále rostla a prorostla až do Třetího světa.
    Třetí Svět byl žlutý, překrásný a plný světla.
    První Bytosti se zaradovaly, postavily tábor a měly spoustu dětí. Begochiddy stvořil řeky a jezera a hory a všechny druhy zvířat a ptáků. První Muž a Žena zde žili šťastně.
    Jednoho dne našel Kojot při procházce podél řeky dítě Vodního Monstra z Třetího Světa.
    Kojot dítě ukradl a schoval jej pod svou pokrývku.
    Když Vodní Monstrum zjistilo, že se jeho syn ztratil, rozzuřilo se. Přivolalo deštivé bouře ze všech směrů a zaplavilo Třetí Svět.
    Begochiddy a vše, co stvořil, utekl zpět do duté třtiny, a přinutil Kojota, aby dítě vrátil. Ale již bylo pozdě, Třetí Svět byl zcela zaplaven.
    Konečně voda vystoupala až ke Čtvrtému Světu.
    Saranče pomohlo proříznout díru do dalšího světa a vše, co Begochiddy stvořil, vylezlo a znovu postavilo své domy.
    Begochiddy stvořil hory a umístil na nebe slunce, měsíc a hvězdy.
    Tento svět nebyl tak překrásný, jako Třetí, ale stal se domovem Navajů.
    Begochiddy naučil muže a ženy, jak správně žít, jak pěstovat kukuřici, dýně a fazole, a jak vzdávat dík za sklizně.


    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    FOSSY: No, to byla verz z Mýtů a Legend a tam to nerozepisovali. ~_^

    (Akorát si pamatuji špatný překlad - uváděli tam, že ta ryba je "pyraňa", kterou by našinec v Nilu pohledal.)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FJERTIL: Jestli je to to, com jsem četl já, tak snad pohlavní úd, posléze nahrazený zlatým... Ale tak znáš to, každý mýtus má xy verzí, já jen vybírám namátkou ty alespoň trochu smysluplné :)))
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    FOSSY: Znám verzi, kde jeden z kusů Osirisovs těla požrala nějaká ryba.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam