Ještě mám nachystánu jednu záležitost, pro mě osobně MOC pěknou, takže tady je:

Už jsme tady malinko naťukli legendární japonský meč, srovnatelný významem například s Excaliburem (Ve vztahu k zemi původu mýtu, samozřejmě). Podívejme se na něj malinko blíž.
Kusanagi-no-Tsurugi (Meč sečící trávu, Trávu sekající ostří, Ostří trav,…)
Původ meče, jenž je jednou ze tří součástí japonského královského pokladu, je zahalen do hávu legend a tajemství. Poslechněte si vyprávění o tom, jak se to kdysi stát mohlo (a samozřejmě nemuselo) podle Kojiky (nejstarší kroniky Japonska, která je ovšem brána jako soubor legend a mýtů, ne jako historický dokument):
Japonský bůh Susano-O-No-Mikoto zamířil do provincie Izumo, aby pomohl z utrpení rodině kunitsukami (menších bohů země), kterou vedl starý Ashinazuchi. Ze smutného vyprávění Susano vyrozuměl, že rodina je sužována strašlivým hadem Yamata-no-Orochi, osmihlavou zrůdou z Koshi (dříve provincie Japonska). Orochi již pozřel sedm z osmi dcer Ashinazuchiho rodiny a chystal se nakrmit i osmou, poslední hlavu (a pozřít osmou, poslední dceru). Susano-O se rozhodl rodině pomoci.
Poprvé se Susano-O střetl s Orochim neúspěšně. Ale získal cenné informace, podle kterých mohl vymyslet plán a nastrojit obludě řádné překvapení. A tentokrát si řekl i o odměnu, o ruku poslední nesnědené dcery Ashinazuchiho, půvabné Kushinada-hime. Dívka souhlasila, že si ho vezme, protože se jí tuze zamlouval.
Susano-O nechal postavit zeď s osmi otvory, zakrytými malými okenicemi. Ke každému z osmi otvorů nechal postavit sud se silným saké (rýžovým vínem). Kashinada-hime proměnil v hřeben (podle jedné interpretace naopak hřeben proměnil v Kushinada-hime), aby nebyl v bitvě sám a měl společnost. Když se potom Orochi blížil, Susano-O odklopil víka sudů. Vůně přilákala netvora, ale zeď mu překážela v cestě k vínu. Orochi protáhl svým osm dlouhých hadích krků otvory ve zdi a jal se chlemtat silné saké rozeklanými jazyky.
Susano-O využil opilosti i rozptýlení netvora a zaútočil na něj svým mečem Worochi no Ara-masa. Jednu po druhé usekal Susano-O všech osm obludných hlav. Poté zaútočil na stále se zmítající ocasy Orochiho, kterých bylo také osm. A ve čtvrtém ocase objevil Susano-O skvělý meč, který nazval Ame-no-Murakumo-no-Tsurugi (Meč z vesnice stahujících se mraků). Tento meč daroval na usmířenou bohyni Amaterasu, aby urovnal starý spor. Amaterasu byla sestrou Susano-O, která jej vyhnala před dlouhou dobou z nebes. Se svou ženou pak žil šťastně dlouhá léta.
Takto se tedy objevil meč, který se jednoho dne měl stát Kusanagi-no-Tsurugi. K tomu došlo až o mnoho generací později v oblasti Keikó. Ame-no-Murakamo-no-Tsurugi byl darován velkému válečníkovi jménem Yamato Takeru. Darovala mu jej jeho teta Yamato-hime jako jeden ze dvou darů, které jej měly ochránit před nástrahami a nebezpečími.
Tyto dary přišly Yamatovi vhod, když byl během návštěvy u jednoho z válečných pánů pozván na lov, během lovu nalákán do otevřené travnaté pláně a zrazen. Uprostřed travnatého moře, uprostřed otevřené krajiny, stal se mladý válečník cílem zápalných šípů, které kolem něho brzy padaly hustě jako déšť. Lučištníci zabili Yamatavi koně a uvěznili ho v plamenném kruhu, aby zemřel krutou smrtí upálením. To se ovšem Yamatovi příliš nezamlouvalo a v zoufalém boji o přežití tasil Ame-no-Murakumo-no-Tsurugi.
Namísto beznadějného útoku proti ohnivé stěně se Yamato mečem pustil do samotné trávy kolem sebe. To byla jeho jediná šance – vzít ohni potravu a vyčistit dost místa, kde by přečkal zuření živlu. Ovšem při všem tom mávání objevil zvláštní věc – máchnutí meče probouzelo vítr a nejen to, podle směru seku vítr i usměrňovalo! Yamato příliš nezaváhal, namísto hašení oheň rozfoukal ještě víc a pomocí meče jej hnal proti svým nepřátelům. Ty potom zastihla ta smrt, kterou plánovali pro něj.
Ve svém triumfu Yamato přejmenoval meč na Kusanagi-no-Tsurugi (Trávu sekající meč), jako připomínku svého těsného úniku z nebezpečí a slavného vítězství. Později se Yamato Takeru oženil, prošel mnoha dalšími boji, až jednou neposlechl radu své manželky a vyrazil do boje bez Kusanagi-no-Tsurugi. A v té bitvě zemřel.
Ještě později se Kusanagi-no-Tsurugi stal jedním ze tří korunovačních imperiálních klenotů Japonska, zde reprezentoval odvahu. Dnes skončím tím, že v bitvě u Dan-no-ura, námořní bitvě mezi dvěma klany, která skončila porážkou dětského císaře Antokua a klanu Heike, byl meč ztracen. Když se doslechla o neodvratné porážce, nařídila císařova babička jemu i jeho služebníkům sebevraždu. Poslušni posledního pokynu vrhli se do moře i s nejcennějším majetkem klanu, korunovačními klenoty. Posvátné zrcadlo bylo zachráněno – služebná se s ním nestačila vrhnout do vln. Stejně tak byl zachráněn i posvátný šperk – uložen v dřevěné kazetě vyklouzl po smrti z rukou utopence a vyplaval na hladinu. Jen Kusanagi-no-Tsurugi byl ztracen navždy.
Dnes už asi nikdo neřekne, kdy a kde se od té doby při zmínce o Ostří trav jednalo o repliku a kdy o skutečný originál Nebeského meče (jedna z alternativ původního jména).

Mám dneska trochu hravou a navíc začínám mít deprese, že nepřispěje prakticky nikdo jiný, takže další mýtus dostanete jako hádanku. Vynechám to nejpodstatnější (a zejména jména) a nechám vás hádat, a jakou legendu jde. Dnešní hádanka bude jednoduchá – známá legenda, profláknuté osoby a obsazení, četné nápovědy.

Bylo nebylo, dva bratři princové se po smrti krále příliš neshodli a ten mladší, ale připravenější, vyhnal právoplatného dědice ze země a sám se ujal vlády. Vyhnaný prvorozený syn se už pro sebe trůnu nedomáhal. Svého syna však nechal vychovat a vycvičit v horách tím nejlepším učitelem. A sotva mu bylo dvacet, vydal se mladík do otcova rodného města, aby si na strýci vyžádal zpět královskou korunu. Cestou do města pomohl přes řeku stařence a ztratil při tom botu.
Král, mladíkův strýc, se při jeho příchodu polekal, protože mu bylo prorokováno, že muž s jednou botou ho připraví o vládu i o život. Ale napůl obutý mladík si již stačil získat oblibu a navíc se všude šuškalo o tom, že trůn je vlastně po právu jeho. Vychytralý strýc mladíkovi trůn přislíbil, pokud mu přinese jednu vzácnou, ba legendární věc, střeženou podle pověstí (jak jinak) drakem.
Mladík vzal přípravu výpravy velmi vážně. Nechal si postavit skvělou loď a do její posádky získal ty nejlepší z nejlepších, hrdiny jiných příběhů, zahalené jejich vlastní slávou a proslulé nad jiné.
Mnoho dobrodružství čekalo na mladíka a jeho druhy už jen cestou za pokladem. Záchrana slepého věštce, plavba mezi pohyblivými skalami, utkání s obludami a bájnými dravci, mimo jiné. A další zkoušky čekaly na samotného mladíka, protože krom draka střežila poklad i vojenská moc místního krále a kouzelná moc jeho dcery. Tehdy mladíkovi pomohla láska – královská dcera v něm našla zalíbení a zamilovala se do něho, takže mu proti vlastnímu otci pomohla.
A tak nakonec mladík poklad získal a s pomocí své milované se i šťastně dostal domů. Jeho strýc mu samozřejmě trůn přenechat nechtěl a kvůli nedodrženému slibu zemřel. Ale i mladík se projevil jako křivopřísežník. Namísto princezny, která mu pomohla k trůnu a obětovala při tom vše – lásku otce, život bratra, možnost být v rodné zemi – si vzal jinou dívku.
Strašlivá byla pomsta zhrzené kouzelnice a tragicky zakončila příběh plný slavných a odvážných činů, i lásky a zrady.

Příběh Bathala, Filipíny (Stvoření světa):

Na počátku času žili ve vesmíru tři bohové nesmírné moci. Byli to Bathala, který se staral o zemi, Ulilang Kaluluwa (Osiřelý duch), obrovský had, který žil v oblacích, a Galang Kaluluwa (Putující duch), okřídlený bůh, který nade vše rád cestoval.
Bathala často snil, že vytvoří člověka. Ale země byla prázdná a pustá, a to jej vždy od jeho snu odradilo. Ulilang Kaluluwa rád navštěvoval na zemi svá oblíbená místa. Cítil se stejně osamělý, jako Bathala. Jednoho dne se oba bohové setkali, ale nedopadlo to právě nejlépe. Ulilang Kaluluwa byl pramálo potěšen, když spatřil jiného boha, který s ním mohl soupeřit. A tehdy vyzval Bathalu k boji. Vítěz se měl stát vládcem vesmíru.
Bohové spolu bojovali tři dny a tři noci. Pak byl Ulilang Kaluluwa zabit. Namísto toho, aby padlého protivníka řádně pohřbil, Bathala spálil jeho tělo.
O pár let později doputoval do končin, kde se zdržoval Bathala, i Galang Kaluluwa. Bathala přijal okřídleného boha laskavě a dokonce jej přizval, aby s ním žil v jeho království. Bohové se postupně stali skutečnými přáteli a oba byli po mnoho let šťastní.
Jednoho dne Galang Kaluluwa onemocněl. Onemocněl tak vážně, že věděl, že zemře. Před smrtí si přivolal Bathala k sobě a požádal ho, aby jeho tělo pohřbil na místě, kde spálil tělo velkého hada Ulilang Kaluluwa.
Bathala udělal přesně to, co po něm jeho přítel chtěl. Na hrobě dvou mrtvých bohů vyrostl vysoký strom s velkými, kulatými ořechy – kokosová palma. Bathala sebral ořech a oloupal ho. Ořech sám připomínal hlavu Galang Kaluluwa – měl dvě oči, plochý nos a kulatá ústa. Listy stromu pak připomínaly křídla Bathalova drahého okřídleného přítele. Ale kmen stromu byl tvrdý a ošklivý jako tělo jeho nepřítele, hada Ulilang Kaluluwa.
A tehdy si Bathala uvědomil, že je připraven stvořit na zemi život, který chtěl, a o kterém snil. Bathala stvořil vegetaci, potom zvířata a nakonec prvního muže a první ženu. Bathala jim postavil dům se stěnami z kmene kokosové palmy a střechou z listů kokosové palmy. Lidé používali kokosové ořechy k jídlu i k pití, brzy objevili, že z listů palmy se dobře vyrábí klobouky, rohože i košťata a mnoho dalších věcí, a stejně tak se z vláken dají vyrábět provazy, sítě a další užitečné výrobky.

A abychom to měli dnes opravdu geograficky i tematicky různorodé, přidám ještě jednu legendu:
Kitsune
Kitsune je japonské slovo pro lišku.
Lišky a lidé si byli ve starém Japonsku blízko a žili vedle sebe. Proto jsou lišky tak obvyklé v pověstech. Často byly vnímány jako poslové nebo společníci mocných duchů (například lesních) a tím byl dán jejich nadpřirozený význam. Vzhledem k jejich potenciální moci a vlivu jim mnohdy lidé předkládali obětiny jako božstvům.
Podle některých kitsune není původní japonský mýtus, ale je importovaný z Číny, Korey a Indie. Ovšem většinový názor tvrdí, že importovány byly jen negativní atributy liščích duchů.
V příbězích jsou lišky zobrazovány jako chytré, mazané bytosti. Často disponují magickými dovednostmi. Lišky jsou obvyklým stvořením v japonském folkloru. Jak už to u lišek bývá zvykem, mnoho lidových pověstí je popisuje jako velmi dovedné v umění podvádět, tropit si žerty a přechytračit lidi. Na druhou stranu jsou jinde popisovány jako věrní a poctiví společníci, strážci, milenci a dokonce manželky.
Význam lišky byl měřen podle množství ocasů. Legendy zmiňují, že liška může mít až devět ocasů. Čím více ocasů liška má, tím je starší, mocnější, moudřejší, ale i nebezpečnější. Srst lišky s devíti ocasy se stane bílou nebo zlatou a kitsune poté může vidět a slyšet cokoliv, co se stane kdekoliv ve světě. Výraz kitsune často znamená dlouhověkou, nadpřirozeně inteligentní a magií disponující lišku – liščího ducha.
Legendární kitsune disponovali mimo jiné dovedností měnit se do lidské podoby. Vyprávění od vyprávění se liší věk, ve kterém se lišky tuto dovednost učí (50 let, 100 let, 200 let…), a také pomůcky, které liška pro proměnu používá – rákosí, třtina, široký list, nebo dokonce lebka nasazená na hlavu. Lišky obvykle přijímaly podobu krásné ženy, mladé dívky nebo naopak staršího muže. Podle většiny příběhů dokázaly napodobit konkrétní osobu a podoba nebyla omezena jejich vlastním věkem nebo pohlavím. Obecně se věřilo, že osamělá krásná žena, kterou někdo zahlédl za úsvitu či při soumraku, může být jednou z kitsune. A právě ocasy se stávaly kamenem úrazu při proměně v člověka, protože proměněná kitsune je musela ukrývat. Ve chvíli, kdy se kitsune v lidské podobě opila nebo jinak ztratila opatrnost, hrozilo jí prozrazení při odhalení ocasu/ocasů. Jindy si i po proměně kitsune zachovávala i jiné liščí atributy – barvu vlasů podle barvy srsti, stín odpovídající lišce a podobně.
Kitsune dokonce ovlivnili japonský ideál krásy – úzká tvář, tenké obočí, vysoké lícní kosti a blízko u sebe usazené oči (tedy „liščí“ tvář). Mimo jiné podle příběhů obvyklá podoba kitsune proměněné v krásnou ženu.
Vypráví se příběh muže – mudrce, zbožného a moudrého, zběhlého i v magii, který žil v úctě své vesnice. Jednoho dne si nachystal koupel. V zamyšlení stoupl do vody, která však byla příliš horká, a v návalu bolesti vyběhl z lázně nahý a nechal se spatřit vesničany. Tehdy viděli, že jeho tělo pokrývá z většiny srst a že má i hustý liščí ohon. Mudrc se pak před zraky překvapených vesničanů změnil ve starou lišku a utekl do lesa.
Slabostí kitsune je strach a hrůza ze psů, a to dokonce i v lidské podobě. Často pak psí štěkot donutil lišku vzít na sebe v panice pravou podobu a uprchnout.
Mezi další magické, nadpřirozené schopnosti kitsune patří schopnost produkovat oheň nebo blesky (liščí oheň), obvykle skrze tlamu nebo ocasy, schopnost volně se manifestovat ve snech smrtelníků, přivést lidi k šílenství, brát na sebe roztodivné podoby (včetně třeba druhého Měsíce), mást čas i prostor. Někdy dokonce mají charakteristiky odpovídající spíše upírům nebo sukubám – parazitují na vitální nebo duchovní síle lidí, často ji získávají prostřednictvím sexuálního kontaktu. Podle některých kitsune mohly lidskou oběť posednout stejně jako zlý duch a ovládat její tělo.
Jak jsem řekl na začátku, jsou kitsune obvyklou součástí japonského (a nejen japonského, i když jinde jsou nazývány jinak) folkloru a lze dohledat velké množství zmínek a odkazů. Z těch nejnovějších jsou to i postavy z počítačových her, seriálů nebo RPG. Četností a variacemi výskytu bych kitsune přirovnal k českým čertům.

Tak, neodpustím si a přiidám odkaz na krátké dvojdílné video, které se táká hned dvou "legend" (proto dávám sem), katany a dlouhého meče (německého). Obě dvě zbraně zde zajímavým způsobem srovnává kovář-zbrojíř a šermíř. Video je v němčině, ale i když německy neumím natolik, aby to vůbec stálo za řeč, video jsem pochopil a přišlo mi velmi zajímavé, i když asi jen pro někoho. Koho zaujme, jsem rád, koho ne, je mi líto.

Welt der Wunder - Katana vs. Schwert - Teil 1 - YouTube
http://www.youtube.com/watch?v=qpEC38sL3iU

Welt der Wunder - Katana vs. Schwert - Teil 2 - YouTube
http://www.youtube.com/watch?v=5Hy_A9vjp_s

Fénix, bájný plamenný pták.
Fénixe nalezneme v mytologii mnoha národů. Zmínky o posvátném ohnivém ptáku můžeme najít u Arabů, Peršanů, Řeků, Číňanů, Římanů, Indů a Féničanů.
Zvláštní životní cyklus fénixů zná asi každý. Stárnoucí fénix si postaví hnízdo (případně jakýsi milíř) – zpravidla z větví vonných dřev – které potom i se sebou svým posledním dechem zapálí. Poté, co je hnízdo i fénix spáleno na popel, povstává z popela fénix nový, mladý. V některých legendách v popelu zůstává vejce, a z něho se teprve rodí nový ohnivý pták. Tento životní cyklus trvá údajně 500 až 1000 let. Podle Egypťanů odnášel fénix po dosažení dospělosti své staré já (upravené do podoby myrhového vejce) do chrámu slunce v Heliopolu. Je pak otázkou, zda je fénix nesmrtelnou, znovu a znovu se obrozující bytostí, nebo je vlastně potomkem svého staršího já.
Co se fyzické podoby týče, fénix měl mít rozměry asi jako orel, peří z valné většiny rudé, dále pak zlaté. Řidčeji je uváděno i peří zbarvené modře a zeleně. Tedy jednoznačně barvy ohně, včetně vzácněji se vyskytujících modrých a zelených plamínků. Většinou je podoba fénixe ptačí nebo ptáku velmi podobná. Ovšem podle některých zmínek měl fénix psí hlavu a své mladé kojil. Chování fénixe je podle převahy zmínek laskavé, mírné a přátelské a jeho pláč je tím nejkrásnějším zpěvem. Nicméně podle několika zmínek nebyli lidé v blízkosti fénixe úplně v bezpečí.
Legendy a zmínky o fénixech jsou velmi široké. Od starověkých egyptských, řeckých a římských mýtů přes Garuda, ptáka hindského boha Vishny, až po raně křesťanskou symboliku, kde fénix reprezentoval znovuoživení, vzkříšení, posmrtný život a nesmrtelnost. Někdy byl fénix považován za emanaci slunečního svitu a tedy spojován s nejrůznějšími slunečními božstvy. Pták Ohnivák z ruských pohádek svým popisem také koresponduje s fénixem a může za něj být považován.
Fénix rozhodně není opomíjeným nebo zapomenutým mytickým tvorem. Hlavní město Arizony se jmenuje Phoenix na památku toho, že bylo postaveno na troskách mnohem starší civilizace. Provizorní IRA má fénixe za svůj symbol, za symbol „povstání z prachu roku ´69“. Belgie vydala stříbrnou pamětní minci k šedesáti letům míru s ražbou fénixe coby symbolu nové (po roce 1945) Evropy. Atlanta má fénixe jako oficiální znak na připomínku znovuvybudování města zničeného během občanské války. Fénix jako součást výzdoby nebo dekorace se vyskytuje v nespočetných podobách, obměnách a variacích (větrné korouhve, ornamenty, šperky, výšivky, sošky a sochy, řezby,…).
V různých legendách různých národů lze fénixe najít pod mnoha různými jmény – Ziz, Fenghuang, Bennu, Garuda, Adarna a mnoho dalších – a s jemnými nuancemi v popisu - rozdíly délky životního cyklu, fyzického popisu i povahy -, ale s největší pravděpodobností se jedná stále o jeden mýtus, nebo o různé verze vycházející ze stejného základu (konec konců pták Ohnivák si je s Bennuem podobnější, než jsou si navzájem podobná jednotlivá zpracování například Herkulova života).
A ruku na srdce – kdo nevydoluje z paměti alespoň něco, když se ho zeptáte na fénixe?

Pojďme si trochu zvednout sebevědomí a připomenout si asi nejznámějšího bájného hrdinu Slovanů – Ilju Muromce.
Ilja je bohatýr z ruských bylin. Je jediným bájným hrdinou, kterého kanonizovala pravoslavná církev.
Muromec seděl po třicet let po způsobu dětí, nechodil, neběhal, jen seděl. Ve třiceti letech se zvedl, vyrobil si zbroj, luk a meč, vsedl na koně, a jel vstoupit do služby ke kyjevskému knížeti Vladimírovi.
(Podle jiné verze byl Ilja do třiceti let mrzákem, protože jeho sílu bohatýra svazovala zlá kletba, která z něj byla později sňata, a výzbroj, včetně meče Gněvu, našel veden prorockým snem, a darovali mu ji bohové v čele s Perunem.)
Síla a odhodlání Ilji Muromce byly takové, že cestou ke knížecímu dvoru porazil loupežníky (střelou kalenou postrašil je a s napomenutím rozehnal), porazil vojsko nevěřících (pravděpodobně Tatarů, které proháněl jako první bohatýr knížete i později a za což si pravděpodobně vysloužil přízeň pravoslavné církve) a nakonec zajal i slavného loupežníka Slavíka, který ne kyjem, ale hvizdem loupežnickým pocestné zabíjel. Slavíka dovezl ke dvoru kyjevskému a tam jej i zabil, když se pokusil hvizdem usmrtit knížete.
Posléze proti Tatarům bojoval s pobratimy bohatýry a snadno přemohl i obávaného zrádce – bohatýra Idoliska, který k jídlu spořádal pečeného býka i s kostmi a k pití kotel piva, který neslo dvanáct lidí.
Muromec je slovanským Herkulem, o tom asi není sporu. Mnoho dalších hrdinských činů, které jsem ani nezmínil, ještě napáchal, že se stal tak slavným, až po něm nakonec pojmenovali i letadlo. O Iljovi se vypráví vtipy, byliny, píší knihy a točí filmy. A nejspíš si to zaslouží, bohatýr jeden :)

Bitva u Thermophyl, jeden ze známých a velmi heroických mýtů, založený na skutečné události.
Roku 480 před Kristem se aliance městských států Řecka postavila proti invazi Peršanů. Spojenecká vojska vedl u Horkých bran král Leonidas, perskou armádu král Xerxes I. současně probíhala námořní bitva u Artemidia. Perská invaze byla opožděnou reakcí na porážku první perské invaze do Řecka. Tu ukončili athéňané ve slavné bitvě u Marathonu. Xerxes posbíral obrovské pozemní i námořní vojsko, kterému se řecká aliance postavila z rozhodnutí athénského generála Themistoclea u Horkých bran a u Schodů Artemiských.
Pozemní síly Řeků, které se postavily perskému vojsku u Thermophylského průsmyku, čítaly přibližně 7000 mužů. Dobyvatelská armáda měla podle starověkých záznamů jeden milion mužů. Tento počet je však údajně značně nadsazen, jako daleko pravděpodobnější se jeví odhady 100 – 300 tisíc mužů.
Přes obrovské přečíslení zadrželi spojenci perské invazní síly po celý týden, včetně tří dnů, po které zuřila samotná bitva. Po dva dny bitvy blokovala malá vojenská jednotka pod vedením spartského krále Leonida jedinou cestu, kterou mohlo perské vojsko využít k přesunu. Poté však byli spojenci zrazeni místním domorodcem Ephialtem. Ten odhalil nepříteli skrytou cestu do týla řeckých sil. Pod hrozbou obklíčení a masakru rozpustil král Leonidas alianční síly a sám zůstal se zadní stráží, složenou ze 300 Sparťanů, 700 Thespianských, 400 Thébských a možná několika málo set dalších vojáků.
Většina těch, kdo se postavili na poslední odpor, byla zabita.
Jelikož řecká strategie vyžadovala udržení obou pozic – Schodů i Bran – stáhly se námořní síly po obdržení zpráv od Thermophyl. Peršané obsadili Boécii i evakuované Athény. Ale řecká flotila nebyla zničena a později porazila perské námořní síly v bitvě u Salamisu. Xerxes se ve strachu z odříznutí v Evropě stáhl do Asie, kde ztratil mnoho mužů vinou hladu a nemocí.
Druhou invazi peršanů definitivně ukončila jejich porážka v bitvě u Platají následujícího roku.
Bitva u Thermophyl je dodnes uváděna jako nejzářivější příklad síly vlastenectví, kdy svobodní muži brání o své vlastní vůli rodnou zemi. Jakkoliv je mnoho aspektů bitvy v některých zpracováních zaváděno do extrémů (300 proti milionu), je pravdou, že hrdinství Leonida a jeho mužů je nezpochybnitelné.

„Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my zde mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“
Údajně nejvznešenější výrok člověka, vyrytý do kamene jako epitaf na počest padlých Sparťanů.

Tak, už jsme tady měli stvoření světa podle různých národů, co takhle stvoření člověka? A že to pro lidstvo je často nelichotivé čtení.

Začněme s nejrozšířenější mýtickou verzí, a tedy se stvořením Adama a Evy podle knihy Genesis. Není vlastně až tak mnoho o čem mluvit. Všemohoucí bůh z prachu a hlíny vytvaroval muže, dal mu život a jméno Adam. A později, aby se muž nenudil, nebyl sám a netrápil se kvůli tomu, vzal mu Bůh žebro a stvořil z něj Evu. Tito dva první lidé přebývali v Ráji, dokud nedošlo k oblíbené polízanici s jablkem ze stromu poznání a hadem. Adam a Eva skončili (prý za trest) na zemi, kde se starali sami o sebe, přežívali, prospívali a množili se.

I řecká mytologie má svou verzi stvoření člověka. Až na pár věcí se té v Genesis docela podobá. Prométheus a Epimetheus byli Titáni. Rozhodli se nebojovat s ostatními Titány proti bohům, díky čemuž zůstali na živu. Ale rozhodli se také nebojovat s bohy proti svým příbuzným Titánům, díky čemuž skončili uvězněni v Tartaru. A dostali za úkol stvořit lidi. Prométheus z hlíny vytvaroval muže, Athéna mu vdechla život. Epimetheus měl za úkol dávat bytostem světa jejich dobré vlastnosti – rychlost, křídla, srst, sílu, - ale když za ním Prométheus přišel s člověkem, byly všechny tyto dobré vlastnosti pryč. A tak se Prométheus rozhodl, že člověk bude vzpřímen jako bohové a navíc mu dal oheň. Prométheus miloval lidi víc, než sami bohové. Dokonce podvedl Dia, aby si z obětin, které po lidech chtěl jako podíl na úlovku, vybral tuk a kosti. Lidem pak zůstalo maso a kůže. Zeus si nechtěl takové chování nechat líbit. S Héfaistem vytvořili Pandoru, první ženu, a poslali ji Epimetheovi. V truhle s sebou pak nesla všechny bědy lidí. I přes Prométheovo varování Epimetheus Pandoru přijal za ženu, protože byla příliš krásná, i přes varování Pandora otevřela truhlu, protože byla příliš zvědavá, a lidé měli své smutky, nemoci a strasti. Prométheus nakonec za svou dobrotu zaplatil připoutáním na pohoří Kavkazu, kde mu orel poslaný Diem každého dne vytrhl játra – to bylo za to, že když bohové vzali lidem oheň, Prométheus jim ho zase vrátil. Nakonec Prométhea osvobodil Herkules, ale protože rozhodnutím Dia měl být připoután navždy, nosil od té doby prsten ze svých okovů s kamenem ze skály, na které visel.

Co se Mayů týká, u těch rpobíhalo vše poměrně jednoduše. Podle Popol Vuh, „Knihy lidí“, byla země stvořena větrem, vyfoukána z moře a oblohy. Stvoření probíhalo v tomto pořadí: jako první byla zvířata, poté mokrá hlína, dřevo a rostliny, a nakonec první z předků člověka, stvoření z kukuřičného těsta. V příbězích Mezoameričanů je stvoření člověka spojováno s otevřením Kukuřičné hory (Hora Obživy) bohy hromů a blesků. Každopádně bývá stvoření člověka spojováno s „Prvním otcem“, kukuřičným bohem.

Buddhisté se otázkou stvoření příliš nezabývají. Není pro ně podstatná. Považují ji za něco mimo rozsah legitimních duchovních cvičení. „Člověk je střelen jedovatým šípem. Ale ještě než doktor šíp vytáhne, zajímá se člověk, kdo šíp vystřelil, proč, kde se ten šíp vzal a tak dále. Pokud se člověk nepřestane ptát, zemře dříve, než je šíp vyjmut z rány, učí Buddha. A podobně jsou otázky na původ vesmíru, přirozenost bohů, nebo co se stane s duší po smrti, irelevantní pro rozvoj ducha.“

Korán je ve vzácném souladu s moderním vědeckým smýšlením o stvoření světa. Uznává vývoj života během dlouhého časového období, ale za vším vidí moc Alláha. Pasáže Koránu uvádějí stvoření v takovém kontextu, aby vyzdvihly moudrost a majestát Alláha. Podle Koránu udělal Alláh všechny živé věci z vody. (Podle jiné verze všechny zvířata.) což koresponduje s vědeckými teoriemi o původu života v oceánech. Islám se od evolučních teorií odklání v případě člověka. Ten je brán jako unikátní akt stvoření, obdařen dary vědomí, duše, schopností a svobodné vůle. Rozhodně ne jako postupně se vyvinuvší z opice. Lidské pokolení začalo podobně jako v Bibli, když Alláh stvořil muže Adama a ženu Hawwu (Evu). I Alláh stvořil člověka z hlíny a bláta, nebo z hlíny a podstaty tekutin. Proto má člověk silné spojení se zemí. Stvoření Evy není popisováno do podrobností, ale je zmíněno, že družka byla tvořena s Adamem, že se na něm podílel. Obdobně jako v Bibli pochází celý lidský druh z jednoho páru.

V Egyptě, během dříve popsaného tvoření světa, povstala lidská rasa ze slz boha Amon-Rea. Chování lidí pak bohy přesvědčilo, aby do pozemských událostí nezasahovali přímo.

V Mezopotámii začíná stvoření dvěma bytostmi – stvořiteli. Mužský stvořitel, Apsu, bytost ze sladké vody, a ženský stvořitel, Tiamat, bytost z vody slané. Z jejich spojení vzešel zástup nejrůznějších mořských monster a bohů. V panujícím chaosu se Tiamat pokusila převzít kontrolu. Její potomci se proti ní sjednotili a do svého čela si vybrali Marduka, boha Babylonu. Ozbrojen hurikánem a jedoucí na čtyřmi plamennými koňmi tažené bouři, utkal se Marduk s Tiamat a jejím společníkem Kinguem a oba zabil. Obrovské tělo Tiamat rozdělil Marduk vedví, z jedné poloviny stvořil nebe, z druhé zemi. V nebi stvořil místa pro své kolegy bohy, a z krve Kingua vytvořil bohům rasu služebníků – lidskou rasu. Její stvoření následovaly další nezbytné úkoly, jako stvoření zvířat, lesů, řek…

V příbězích raného hinduismu bylo stvoření založeno na oběti Purushua, prvního muže (Kosmického muže, Já, které předcházelo vesmíru). Jeho hlava se stala nebesy, jeho nohy se staly zemí, z jeho oka bylo stvořeno slunce a z jeho mysli měsíc. I původní čtyři kasty (varna – doslova „barvy“) lidí pocházejí z jeho těla – z jeho úst se stali kněží (Brahmani), z jeho rukou válečníci a vládci (Kshatriyaové)), z jeho stehen zemědělci a obchodníci (Vaishyaové), z jeho nohou potom služebníci (Shudrové). Dokonce i ptáci a zvířata vzešli z jeho tuku během oběti.

Z nejrůznějších příběhů zrozených ve staré Číně je nejvíce zarážející příběh Pan´Kua. Ten se zrodil z vesmírného vejce, s polovinou skořápky nad hlavou – nebesa, a polovinou skořápky pod sebou – země. Pan´Ku rostl každý den po dobu 18 000 let a odděloval nebesa a zemi od sebe. Poté se jednoho dne rozletěl na kusy. Z jeho končetin se staly hory, z jeho krve řeky, z jeho dechu vítr, z jeho očí slunce a měsíc, z jeho hlasu hrom a z parazitů v jeho těle lidská rasa.

Hlína, prach, bláto, paraziti, slzy, krev… Asi budu raději z opice. :)))

Tentokrát jsem se rozhodl popsat jeden z relativně moderních a víceméně faktických mýtů, historicky prokazatelný. Myslím, že popsané události si plně zaslouží zařazení mezi mýty a legendy, jelikož přes absenci čehokoliv nadpřirozeného jsou opravdu pamětihodné a pro mnohé zajímavé. Pojďme se proto podívat na bitvu u Camerone, jednu z největších francouzských katastrof a zároveň nezapomenutelný okamžik v historii Francouzské Cizinecké legie.

V devatenáctém století přestalo Mexiko pod vládou Benita Juareze platit tributy do zahraničí. Francouzský císař Napoleon III. se rozhodl tuto situaci řešit vojenskou intervencí, se kterou se svezli i Španělé a Britové. Spojené státy se nacházely uprostřed své vlastní občanské války a proto jim nelze zazlívat nedostatek pozornosti, který byl situaci v Mexiku věnován.
Nicméně jak Španělé, tak Britové si brzy uvědomili, že chřestění zbraní nedonutí Mexiko znovu zvážit zahraniční politiku a prozíravě se stáhli. Tehdy francouzský císař vyslal arcivévodu Maxmiliána a jeho choť Charlotte, dceru Leopolda I., belgického krále, a samozřejmě armádu, aby Mexiko donutil řádným trestem přijmout ho opět jako svého otce.
Mezi jinými byly vyslány také dva bataliony Cizinecké legie. Ty přistály 31. Března 1863 ve Vera Cruz (jako by z rozhodnutí vyšší moci musela každá dobyvatelská armáda přistát právě v tomto místě). Velení měl plukovník Pierre Jean Joseph Jeanningros. Vedl čtyři tisíce mužů, z valné většiny veteránů. Jak samo jméno útvaru napovídá, jednalo se především o cizince, jelikož francouzským občanům bránily zákony přidat se k Cizinecké legii (s výjimkou důstojníků). Domů se jich vrátila méně než polovina.
Důstojníci francouzské armády se na Cizineckou legii dívali skrz prsty, považovali je spíše za rváče a žoldáky, než za vojáky. Proto také pro Legii vyhrazovali ty nejhorší úkoly, zejména střežení cest nebo obsazení pozic v oblastech s četnými výskyty horečky.
Horším nepřítelem, než mexická armáda, byly nemoci. Pluk Chasseures d´Afrique (Afrických Myslivců) dokázal postavit do pole pouhých 76 zdravých mužů. Měsíc před přistáním Legie zemřelo na následky epidemie přes 2000 lidí. Cesta z Vera Cruz do Mexico City byla zvána „Silnice horečky“. Obecně se doporučovalo nahrazovat ztráty, z bitev i vinou nemocí, z řad indiánů – po vzoru zavedeném už v Africe. Brzy byly postaveny dvě kumpanie, zhruba 175 mužů, složené z indiánů. Ti významným dílem přispěli k reputaci Legie jako bandy problematických zlodějů a násilníků. Legie měla největší podíl dezercí z celé francouzské armády.
Ve svém znechuceném prohlášení psal generál Francois-Achille Bazaine, veterán Severoafrické války, Španělské občanské války, Italského tažení v roce 1859 a Krymského tažení: „Měl bych některé z nich nechat zastřelit. Je více než jasné, že mnoho z nich se přidalo k armádě, aby mohli zdarma cestovat, ale přijde je to draho, pokud je chytíme.“
Mnohým legionářům to opravdu draho přišlo, ovšem úplně jiným způsoben, než si představoval Bazaine.
29. dubna 1863 dostala 3. Rota 1. Pluku rozkaz doprovázet kolonu z Vera Cruz do Puebla. Kolona vezla zlaté cihly v hodnotě nějakých tří milionů franků k výplatě armády. Převáženo bylo samozřejmě i další cenné zboží, kolona čítala nějakých 60 vozů a 150 mul, ale právě u zlata bylo nejpravděpodobnější, že jeho přítomnost vejde ve všeobecnou známost dříve, než kolona opustí brány města. Aby byla situace ještě horší, z původních 112 mužů a tří důstojníků třetí roty bylo díky nemocem schopno služby pouhých 62 mužů a žádný důstojník. K velení eskorty se dobrovolně nabídl kapitán Jean Danjou, odvážný veterán, který v Alžíru přišel o ruku a používal místo ní dřevěnou protézu, výtečný bojový důstojník s knírem a bradkou. Bylo potřeba dalších dvou důstojníků. Velmi rychle se dobrovolně nabídli poručík Maudet z první roty a poručík Vilian, plukovní pokladník. Oba dva měli problémy s mužstvem. Poručík Maudet na tom byl o něco lépe, muži mu mohli odpustit, že je důstojníkem jiné roty (a ti jsou vždycky podezřelí, i když bojují po vašem boku), ale poručík Vilian sklízel jako plukovní pokladník u všech obyčejných, většinou naprosto nevzdělaných legionářů, jen nenávist. Panovalo totiž přesvědčení, že ze své pozice využívá všech špinavých triků, aby jejich již tak nízký žold změnil téměř v nic. Oba poručíci museli dokázat svou hodnotu.
Kapitán Danjou vysvětlil plukovníkovi Jeanningrosovi plán přepravy. Povede průzkum a nákladní vozy a muly budou jeho jednotku následovat s dvouhodinovým odstupem. Plukovník pochyboval, zda je 65 mužů dost na zabezpečení tak cenného nákladu, ale kapitám mu připomněl, že se jedná o legionáře.
Časně ráno 30. Dubna 1863 vyrazila kolona z vesnice Chiquihuite, a zamířila k Pueblu. Danjou s malou skupinou postupoval po cestě, po každé straně pak ve vzdálenosti sto yardů postupovaly dvě stejné skupiny legionářů.
Legie tehdy skýtala pestrobarevný obrázek: bílé kepie, volné červené kalhoty, modré, červeně podšité tuniky a zářivě rudé výložky. Ovšem jejich výzbroj mohla být mnohem lepší, než staré muškety ráže .70 s hladkou hlavní, které sice dávaly pořádné rány, ale jejich dostřel byl značně omezen. Navíc podle klepů měli Juarezité (následovníci prezidenta Juareze) údajně moderní americké zbraně. Ale bez ohledu na to nesl každý legionář bajonet a všichni dobří francouzští vojáci si byli vědomi hodnoty odvahy a chladné oceli.
Okolo sedmé hodiny ráno dorazili k téměř zničené vesnici Cameron. Danjou zaregistroval, že jedinými dosud stojícími stavbami je část zdí zničené kamenné usedlosti (možná hospody) a několik přístavků.
Zhruba míli za Camerone zavelel Danjou k přestávce ke snídani a přípravě kávy. Díky vedru byli muži unaveni již brzy ráno a od večeře nic nejedli. Než však byla káva uvařena, zaznělo volání do zbraně. Muži se chopili mušket a zformovali se do řad, ovšem v nastálém zmatku utekly muly nesoucí náhradní munici a zásoby.
Kapitán Danjou se rychle zorientoval v situaci. Do pozic k útoku se chystalo několik stovek Juarezitských kavaleristů a bylo naprosto zjevné, že malá skupina pěších legionářů bude smetena prvním útokem. Danjou zformoval legionáře do čtverce a využívaje přírodních opevnění v podobě hustých shluků křovin se pomalu stahoval pod ochranu zbytků kamenných budov Camerone. Když se nepřátelská jízda příliš přiblížila, nechal kapitán vypálit salvu a poté opět pokračoval v přesunu.
Kdyby kapitán Danjou věděl, čemu doopravdy čelí, pravděpodobně by si dělal větší starosti. Pár set jezdců ve skutečnosti znamenalo 800 kavaleristů a 1200 pěších pod velením plukovníka Milana. Během svého ústupu do pochybného bezpečí útočiště v troskách Camerone ztratil Danjou 16 mužů. To mu ve výsledku ponechalo na obranu 49 legionářů včetně důstojníků. Juarezité si byli vědomi jeho situace a doslova ho přibili na místě. Mexičtí ostrostřelci obsadili vhodné pozice a donutili legionáře stáhnout se mezi zbytky zdí a budov. Mexická kavalerie dvakrát zaútočila, ale mezi troskami nemohla jízda řádně manévrovat a dvakrát byla donucena se stáhnout.
V devět hodin ráno dorazil pod vlajkou příměří plukovník Milan a žádal kapitulaci legionářů. Poukázal na skutečnost, že má dva tisíce k útoku připravených mužů. Kapitán Danjou odmítl a útok pokračoval.
Muškety byly rozpáleny tak, že se s nimi skoro nedalo manipulovat. Legionářům docházela voda a každý pokus dosáhnout studny v troskách usedlosti se rovnal sebevraždě. Doléhalo na ně vyčerpání z horka, pokračujícího boje a žízně. Byli nuceni šetřit municí. Kapitán Danjou chodil od jednoho muže ke druhému a snažil se je povzbuzovat.
Mexičané se snažili o průnik k provizorní pevnosti legionářů, ale malý dvůr je vedl přímo do linie palby. Znovu byli odraženi, ale kapitán Danjou byl zastřelen odstřelovačem, když povzbuzoval své muže. Velení nyní připadlo nenáviděnému plukovnímu pokladníkovi, poručíku Vilianovi. Ať už se jednalo o inspiraci hrdinstvím kapitána Danjou, nebo o odvahu zrozenou v zoufalství, nebo o nějakou jinou kvalitu, která dělá vojáka vojákem, poručík Vilian zvolal na své muže: „Mes enfantes! (Mé děti!) Nyní vám rozkazuji! Můžeme zde zemřít, ale nikdy se nevzdáme!“
Poručík Vilian vedl legionáře úspěšně po další čtyři hodiny, než byl sám zabit v jedné z nekonečné řady ztečí.
Nyní byla s velením řada na Maudetovi. I on odmítl výzvu plukovníka Milana ke kapitulaci. Když po jednom z útoků plukovník Milan opět přišel vyjednávat pod vlajkou příměří, naskytl se mu neuvěřitelný pohled. Těla mrtvých a raněných legionářů rozesetá po stodolách a kůlnách, které měli za své opevnění. Tisíce bzučících much hodujících na mrtvých. Ranění žadonící o vodu – nezbyla ovšem žádná, kterou by mohli dostat. Těžký pach smrti všude ve vzduchu. A 12 legionářů v čele s poručíkem, který se sám sotva držel na nohou, čelících nepředstavitelné přesile. „Žádná kapitulace.“ Řekl Maudet a Milan se vrátil ke svým pozicím.
Během hodiny nařídil plukovník další útok, i ten však byl odražen. Avšak v tu chvíli zůstal naživu již jen poručík Maudet s pěti dalšími muži. I přes zoufalé prohledávání mrtvých a raněných měli poslední náboj do každé muškety. „Nabít!“ zavelel Maudet. „Na můj rozkaz vystřelíte. Potom mne následujete. Ukončíme to bajonety.“
Legionáři zformovali klín s poručíkem Maudetem na špici. Vypálili jedinou, poslední salvu a vrhli se na masu Juarezitů. Rozzuřený nepřítel, pohlcen šílenstvím boje, obklopil skupinku odvážlivců a doslova je zatloukl do země. (Některé zdroje uvádějí, že ve chvíli, kdy posledních šest mužů zaútočilo na mnohonásobnou přesilu na bajonety, prohlásil mexický velitel, že nejsou lidé, ale ďáblové, a nechal je odejít.) Plukovník Milan zabránil svým mužům rozsekat v nyní již naprosto jednostranném boji poslední legionáře na kusy. To už však zůstali naživu jen dva (spolu se 16 legionáři zajatými během ústupu k usedlosti a jedním, který byl zajat během samotného boje o Camerone). Na mexické straně zůstalo přibližně 300 mrtvých a stejně tolik raněných.
Podobné šarvátky rychle mizí z obecné paměti, neboť jsou příliš nevýznamné pro další směřování historie, dějepisci a historici nemají o čem diskutovat a zastiňují je mnohem monumentálnější události. Pro Cizineckou Legii zůstává pamětní deska a každoroční oslava Bitvy u Camerone. Jako relikvii tohoto momentu, kdy 65 legionářů čelilo 2000 nepřátel, uchovává Legie dřevěnou ruku kapitána Danjou. Nejsilnějším motivem, spojeným s Camerone, je odvaha.

I když se jedná o „světskou“, historickou událost, místo mezi legendami si podle mě zaslouží.

Máme léto, máme pátek, a i když počasí by mohlo být lepší, pojďme se spolu podívat na Dia.
Zeus je jednou z nejprofláknutějších postav mýtů a legend vůbec, coby hlava olymského panteonu na to má samozřejmě nezpochybnitelný nárok, ale - a tentokrát se nechci zaměřit na jednu konkrétní legendu a předestřít Vám jednu z jejích nesčetných verzí – já bych se dnes chtěl porýpat v trochu jiném aspektu jeho božské reputace. A tou je Diova proslulá slabost pro něžné pohlaví, zejména zadané za někoho jiného, které dával průchod s originalitou a kreativitou hodnou svého postavení na Olympu (a možná taky kvůli bystrému oku podváděné manželky Héry). Díky tomuto koníčku hromovládného boha ostatně pobíhalo po starověkém Řecku tolik hrdinů a polobohů, z nichž nejznámějším se stal bezesporu Herkules (Héraklés?).
Pravděpodobně zde Diovy avantýry nebudou úplně chronologicky seřazeny, ale snad to neurazí žádnou z dam.
Pro začátek tu máme Danaé. Králi Argosu bylo prorokováno, že zemře v den, kdy se mu narodí vnuk. To dá rozum, že se to králi moc nezamlouvalo a rozhodl se učinit řádná opatření. Ta zahrnovala dobře střeženou komnatu (ve sklepě, ve věži, v žaláři…) a spoustu zámků. Ale jelikož se v Danaé zhlédl zrovinka Zeus, nemohly ani závory, ani petlice a zámky obstát. Zeus k Danaé pronikl v podobě zlatého deště. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a král Argosu se dočkal vnuka. Samozřejmě také smrti, ale ta se neproslavila tolik, jako malý Perseus, syn boha. Hrdina, který zabil Gorgonu Medůzu.
Dále třeba Europa, dcera krále fénického. V touze po ní sáhl Zeus k dalšímu převleku, a sice za dokonalého bílého býka. Vmísil se mezi stáda dívčina otce, kde vyčkal, až se přiblíží princezna se svými společnicemi. Dívky, jak bylo zvykem, sbíraly květiny a zdobily jimi nejlepší kusy dobytka. Pak už bylo pro maskovaného vládce bohů hračkou Europu odnést, když zdobila květinami právě jeho. S Europou (Europé, a ano, podobnost jména s kontinentem není náhodná) si Zeus pořídil hned tři syny. Sarpedon se stal králem Lykie, Mínos králem Kréty a Rhadamathys členem podsvětního soudního dvora v Hádově říši.
Do třetice všeho dobrého a zlého, Alkména, dcera mykénského krále (hrome, zase královská dcerka), kterou Zeus svedl v podobě jejího manžela. Alkména porodila syny dva. Herkula, syna Diova, a Ifikla, syna svého manžela. Héraklova dobrodružství, jeho legendární vítězství i protivenství, kterými ho častovala zhrzená Héra (kdo by jí to koneckonců mohl vyčítat), jsou ovšem kapitola sama pro sebe. A kapitola řádsky obsáhlá, nutno poznamenat. Rozhodně se ovšem Diovi potomek vydařil.
Aigína byla pro změnu dcera říčního boha. Zeus ji unesl na ostrov Oinoné a pořídil si s ní syna Aiakose. Ten se stal na ostrově králem. Héra se mu ovšem, stejně jako Herkulovi, za Diovu nevěru mstila. Seslala na ostrov pohromu v podobě jedovatých hadů, kteří otrávili všechny lidi na ostrově. Ale poslušen snu od svého otce sklepal Aiakos z dubu mravence, a z nich povstal národ Myrmidonů. Mimo jiné je Aiakos dědečkem Achilea (ano, toho Achilea).
Zpět k princeznám. Antiopa byla dcerou krále Théb a byla vdaná za sikyonského krále Epopea. Přesto ji svedl Zeus a pořídil si s ní další dva nemanželské potomky. Antiopa je ovšem ve strachu z manžela pohodila v lese. Nebyla zrovna vzornou matkou. Oba chlapce ale vychoval pastýř, který je našel, a později se oba, Amfión a Zéthos, ujali vlády v Thébách.
Dcera argejského krále Íó si asi užila s Diem nejvíc (ironie!). Byla kněžkou v chrámu Héry (!). Zeus ji před manželkou ukryl do podoby krávy (!!), ovšem Héra ho přemluvila, aby jí krávu daroval (!!!). Nechala ji pak hlídat pastýřem Argem. Zeus poslal Herma, aby pastýře zabil. Héra pak poslal obřího ováda (!!!!) pronásledovat ubohou krávu… tedy Íó. Ta nakonec doběhla až do Egypta a porodila Epafose, prvního egyptského krále (!?) a získala božské pocty.
Kallistó byla nekrásnější dívka království a dcera krále arkadského. Stala se členkou družiny Artemis. Zeus ji prý svedl právě v podobě bohyně lovu. Těhotnou dívku však skutečná Artemis vyhnala. Kallistó porodila v lese syna Arkase (Arkada). Héra ji pak za trest proměnila v medvědici. Arkas v dospělosti na lovu svou matku málem nevědomky zabil, tomu ale Zeus zabránil, proměnil ho v medvěda taky a udělal z nich Malý a Velký vůz (Malého a Velkého medvěda).
Lédu, dceru aiolského krále, oplodnil Zeus v podobě labutě (!). A ona porodila Diovi Kastora, Polydeuka a Helenu. Helenu známe všichni jako příčinu Trojské války. Bratři potom prosluli jako největší hrdinové po Héraklovi, prosákli i do římských mýtů (Castor a Pollux). Účastnili se výpravy Argonautů, lovili Kalydonského kance a vůbec páchali spoustu dobra a hrdinských skutků. Dodnes je můžeme vidět na obloze jako Blížence.

Výčet Diových potomků je přirozeně mnohem delší. Měl dokonce pár legitimních, manželských dětí – bohů (Áres, Héfaistós, Hébé…), a z nemanželských jsem tady zmiňoval jen ty, které si uhnal se smrtelnicemi. Ale jednoznačně můžeme říci, že kdyby byl Zeus příkladný a věrný manžel, tak by řecká, potažmo římská mytologie, utrpěla nenahraditelné ztráty…