Našel jsem jeden jednoduchý mýtus z Afriky, který podle mě výstižně shrnuje postavení člověka ve světě:
Hrom, Slon a Člověk
Od stvoření světa žili bytosti na něm v harmonii a shodě. Ale jednoho rána se sešli Hrom a Slon, aby si promluvili o člověku, protože ho viděli obracet se v noci ve spánku z boku na bok. To ani jeden z nich nedovedl. Hrom musel vyletět do nebes, tam mezi mraky udeřit, a teprve při návratu se otočil na druhý bok. Slon se musel probudit, vstát, a ulehnout na druhý bok. Člověk ne, obracel se ve spánku jako nic.
A tehdy Hrom řekl, že raději půjde pryč, že bude žít na nebesích. Protože když se člověk ve spánku obrací, kdo ví, co od něj čekat, když je vzhůru. Slon se mu vysmál. Člověk je maličký a slabý, co by tak mohl udělat? A tak šel Hrom na nebesa, a člověk byl rád, protože se ho bál. A Slon zůstal.
A člověk se probudil, a šel, a udělal si silný luk s ostrými šípy a jed ze šťávy rostlin a začal lovit. A nakonec ulovil i Slona. Umírající Slon volal ještě svého přítele, a prosil, aby ho vzal k sobě na nebesa, ale Hrom jej odmítl. Řekl, že Slona zabila jeho vlastní hloupost, vždyť ho před člověkem varoval.

člověk do toho prostě nesmí moc šťourat ;)

FOSSY: sedí první polovina ("z mně známé verze" je důležitý výraz, ty jich asi znáš víc):

Sumerský/babylónský bůh pastýřů Tammuz (jindy též Dumuz, Dummuzi) požádal o ruku bohyni lásky Ištary a ona si jej, na radu matky a bratra, vzala. Zpočátku byla celkem spokojená, časem - byla přeci jen ctižádostivá - ji klidný život po boku pastýřského boha "začal nudit". Šla navštívit svou sestru, bohyni podsvětí Ereškingal. A pěkně se na to vyšňořila. Ereškingal svoji sestru nenáviděla, protože Ištaru lidé rádi měli (no aby ne - láska a sex?), bohyni Ereškingal nikoliv (jakýs div: smrt?). Takže došlo u bran k tomu svlékání a odkládání. Když Ištara stanula před Ereškingal nahá, Ereškingal ji nechala zavřít a vypustila na nich 60 nemocí. Co se dělo na zemi, je nasnadě.
Ištařin rádce vyhledal boha Ea, ten stvořil velice zvláštní posly, dal jim pokrm a vodu života a poslal je do podsvětí. Eovy posly Ereškingal odmítnout nemohla a oni chtěli jen to jediné: Ištaru. Ištara tak mohla opustit podsvětí. Ale nyní ji obklopili bohové podsvětí a pravili, že nemůže odejít jen tak, že by chyběla v počtu mrtvých, a tak Ištara přislíbila za sebe náhradu. Na světě ji přivítala láska a radost, po jejím boku klusali démoni podsvětí, aby odvlekli náhradu. Bůh prvního města se před Ištarou poklonil, ušetřila jej i město. Bůh druhého města se před Ištarou poklonil, ušetřila jej i město. Bohem třetího města byl její manžel Tammuz. Seděl na trůnu a čekal, až k němu Ištara přijde - Ištara, zhýčkaná poctami a ctižádostivá, se rozhněvala. Ve své pýše ukázala na Tammuze, démoni se na něj vrhli a on ochořel smrtelnou nemocí. Tammuz v zoufalství prosil bohy, aby jej proměnili v draka, ale nebylo to nic platné, démoni jej odvlekli do podsvětí jako náhradu za Ištaru.

FIN: Díky za doplnění :)

Ano, já jsem se zaměřil prvořadě na Siegfrieda a Brunhildu a jejich tragický vztah, i když vím, že jejich smrtí legenda nekončí - teprve po ní začíná ten pravý masakr.
Myslím, že není mnoho o čem diskutovat, existence opravdu mnoha verzí dává za pravdu snad každému výkladu. Celkově se kolem pokladu Fafnira/Nibelungů točí velmi pochmurný a smutný příběh. Smutný hlavně proto, že nejvíce to odnesli ti, kdo za nic nemohli a měli čisté úmysly.
Add Hagen - je pravda, že většinou je zmiňován jako "předák" burgundských, významný vazal krále a jeden z předních mužů u dvora, narazil jsem však i na zmínku, že byl Buntherovým bratrem. V Písni Nibelungů právě Hagen skolil Siegrieda kopím na lovu, v Sáze jej mečem zahubil Gutthorm ve spánku, umírající Siegfried ho ale ještě stačil vzít sebou.
A nezpochybňuji ani blízký a přátelský vztah mezi králem a Siegfriedem, který utrpěl až vinou Brunhildiny lži a dále pak Hagenových intrik.

Dovolil bych si doplnit: v knize Meč a píseň (Vladimír Hulpach, Emanuel Frynta a Václav Cibula vypravují hrdinské báje staré Evropy) je mýtus (možná novodobě prefabrikovaně) podán takto:

Siefried se uchází o burgundskou princeznu Kriemhildu a jejímu bratrovi Gunterovi slíbí, že mu pomůže získat islandskou královnu Brunhildu. (Což odpovídá jedné z tvých interpretací/verzí.)
Technická: burgundští kralevicové Gunter a jeho dva bratři od počátku cítí k hrdinovi Siegfridovi přátelství, jejich vazal Hagen jej však od počátku nesnáší anebo přímo nenávidí, podrobí se nicméně vůli svých pánů.
Pak dojde o onomu sportovnímu klání, kde to za Guntera zařídí Siegfried. Po svadbě ale Brunhilda Gunterovi nevěří, a tak jej - místo manželského lože - spoutává na noc opaskem, pověsí na hák (věru pohodlný způsob namísto královského sexu:) a sama uléhá na lože. Nakonec se zoufalý Gunter svěří, i toto vyřeší Siegfried a dpouští se jediné chyby: opasek i prsten odevzdá Kremhildě a svěří se jí. (Na průšvih je zaděláno.)

Pak, po nějaké době, se Kremhilda a Brunhilda pohádají a Kr. vmete Br. vše do tváře. Siegfied, aby uchoval tajemství, křivě přísahá, že to tak nebylo. A vzteklá Br. se obrátí na Hagena, který - vzpomínáme na nenávist? - samozřejmě souhlasí, že Sieg. musí zemřít. Proběhne vražda Siegfriedova a když tělo mrtvého hrdiny začne krvácet poté, co k rakvi přistoupí Gunter a Hagen, Kr. je vše jasné. Nakonec odjíždí Siegfriedův otec i se synkem "domů", matka a vdova Kr. zůstává mezi Burgunďany, aby se pomstila.

Po čase, kdy Kr. předstírá, že "je v pohodě" (pro stručnost), se ujme pokladu Nibelungů/Fafnirova coby dědictví po svém manželovi Siegfridovi. Hagen ale opět zasáhne, vysvětlí Gunterovi, že Kr. jistě myslí na pomstu, poklad Kr. sebere, odveze na své panství u Rýny a ukryje. Kr. "je v hajzlu" (pro stručnost) a už nemyslí vůbec na nic jiného než pomstu.

zde začíná být legenda zajímavá:

o Krimehildinu ruku požádá Atila(!). Hagen zase našeptává Gunterovi, že Kr. hledá, jak se pomstít, ovšem Kr. předsírá váhavost, čímž Guntera oklame, a tak se nakonec stane Atilovou ženou. Kr. požádá, aby jí vrátili poklad coby věno, ale tady zase(!!!) zasáhne hagen, a tak se Kr. sice za Atilu vdá, ale poklad nedostane - je třeba říkat, že už je vytočená jako explodující jaderná elektrárna?

Po čase má Kr. s Atilou syna a pozve bratry. Hagen (zase? zase) remcá, ale co naplat, jede se na návštěvu.
Zde dochází k jistému komickému prvku - Hagen je jmenován coby muž, jenž nezná než věrnost a povinnost. Což vzhledem k faktu, že od počátku nenáviděl bez příčiny hrdinu Siegfrieda (jehož Gunter a bratři zpočátku milovali) a dopustil se největší hajzloviny, totiž úkladné vraždy Siegfrieda pod libovolnou záminkou, která se naskytla, mi přijde takové... zvláštní.
Přivítání u Kriemhildy je chladné a Hagen provokuje - naplněn (mně nepochopitelnou, viz poznámka) hrdostí, jak jen může: nejen, že Kriemhildě ani tentokrát neodevzdá poklad, který jí právem náleží, ještě se drze opásá Siegfriedovým mečem. Dojde k nevyhnutelnému: atmosféra houstne, Burgunďané neodkládají zbroj, Kr. podněcuje nenávist hunských "šlechticů". Nakonec Hunové vedení pánem(?) Blodelem zmasakrují část Burgunďanů - Hagen na oplátku v uzavřené hodovní síni zabije maličkého synka Atily a Kr. a k masakru Hunů se připojí Gunter, bratři a zbytek Burgunďanů. Dietrich z Bernu (přijel s Burgunďany jako přítel, není tedy přímo účastníkem rodinné tragédie) využije své pozice a umožní Atilovi a Kr. odchod z hodovní síně. Burgunďané zmasakrují zbylé hunské šlechtice a dál není vyhnutí - poděšení i rozzuření Atrilovi Hunové se na ně vrhnou. A taky další Atilovi vazalové - nezapomínejme, že v tuto chvíli má pohan Atila i spousty křesťanských vazalů - a tak se to rube a masakruje až hrůza. Burgunďané, Hunové, Gótové, Durynkové, Dánové...

Padne pánů, křesťanských i nekřesťanských, až skoro nikdo nezbude, na konci všem přece zůstane naživu jen Gunter a Hagen. Zajatí samozřejmě. Pro Guntera, posledního žijícího z jejích bratrů, má ještě Kr. po tak strašném masakru náznak laskavosti, pro Hagena nikoliv - přesto mu nabídne, aby jí - naposledy - vrátil poklad. Hagen odmítne a (fakt blbec, opravdu nechápu, jak mohl být byť jen chvíli vychvalován) podotkne, že o pokladu nikomu neprozradí, dokud žije jeho poslední král. Nato Kr. v záchvatu vzteku zabije Guntera a Hagen (opět nedodrží slovo?) praví hlavě mrtvého krále, že už to ví jen Bůh a on a on že bude mlčet. Kr. zabije i Hagena a Hildebrand, vazal Dietricha - který dříve zachránil Kr. s Atilou před Hagenem a Gunterem a pak přivedl Guntera a Hagena v poutech - zabije Kriemhildu (za to, že zabila bratra a potupila hrdinu Hagena smrtí z rukou ženy a to ještě jako zajatce).

konec zvonec, all dead :-)

Jedna legenda se mi strašně líbí, ale musím si jí dopřávat jenom po troškách, protože jsem přeci jenom měkkosrdcatý a tahle legenda zahrnuje jeden z nejtragičtějších příběhů lásky vůbec. Je to
legenda o Siegfriedovi a Brunhildě.
Brynhlidr, Brünhnhilde, Brynhild, Brunhylda – to vše jsou verze jednoho jména, jména valkýry z norské mytologie, a hlavní postavy Ságy Völsunga. Jako významná postava vystupuje v Písni o Nibelunzích, kde se o ní však mluví jako o královně. Možná byla inspirována vizigótskou královnou.
Siegfried, Sigfríg, Sigurd, Sigurör – to vše jsou verze jednoho jména, jména hrdiny, který nad jiné vynikal silou, odvahou i zručností ve zbrani, další hlavní postavy Ságy i Písně. Možná byl potomkem krále
Jednotlivé verze příběhů se od sebe diametrálně liší. Liší se ve velmi klíčových momentech, ale duch příběhu, hlavní myšlenka, zůstávají stejné.
V Sáze je Siegfried (tady spíše Sigurd) pohrobkem krále, který se pošetile postavil samotnému Ódinovi v převleku. Princi odkáže umírající král svůj meč, zlámaný na kusy. (V některých verzích se objevuje plaváčkovský moment, kdy je malinkatý princ poslán v koši po vodě, aby unikl osudu svého otce) Princ je vychováván (opět záleží na verzi) trpaslíkem/kovářem Reginem (jindy Mimi, - u toho se projevují boční úmysly- Regin chce prostřednictvím Siegfrieda získat zlato. (Opět se liší zdroj zlata, někde je to poklad, náležející původně trpaslíkům - Nibelungům, později zaplacený bohům, a střežený drakem Fafnirem, jinde prostě dračí poklad, a ještě jinde se jedná o zlato druhého manžela Siegfriedovi matky, také krále).
Když Siegfried dospěje, znovu skuje otcův meč Gram, a (bez ohledu na přesnou příčinu, řekněme, že se jedná opravdu o získání pokladu Nibelungů) vyrazí proti Fafnirovi.
Na chvilku odbočme k Brunhildě. Podle Ságy je Brunhilda (tedy Brynhildr) valkýra. Na jejím rozhodnutí byl výsledek boje mezi dvěma králi. Ke své smůle zvolila krále, který nebyl Ódinovým favoritem. Za to se stala smrtelnou ženou, spící v zámku na vrcholu hory v ohnivém kruhu, kde musela čekat na zachránce. (V Písni je Brunhilda Islandskou královnou, která díky opasku od bohů disponuje obrovskou silou)
Liší se okolnosti setkání Siegfrieda a Brunhildy. Podle některých verzí se spolu setkají ještě před Siegfriedovým bojem s Fafnirem, jinde až po něm. Vždy se však při jejich setkání mluví o lásce na první pohled, o zamilovanosti tak silné, jak jsou jen lidé schopni milovat. Siegfried však musí za svými povinnostmi, slíbí však Brunhildě, že se pro ni vrátí a učiní ji svou nevěstou.
Co se týče boje s drakem Fafnirem, Siegfried bojuje jako pravý hrdina a draka nakonec skolí. Díky několika kapkám dračí krve porozumí řeči zvířat a na jejich radu se celý vykoupe v dračí krvi – tím se stane nezranitelným. Ovšem s výjimkou místa na zádech, kde se mu přilepil lipový/dubový list. Na radu zvířat také Siegfried nedonese dračí srdce svému poručníkovi, ale naopak odhalí jeho nekalé úmysly (včetně plánu se Siegrieda zbavit, jakmile bude po drakovi). Siegfried opatrovníka zabije a sám sní dračí srdce, čímž získá velikou moudrost (a částečně i věštěcké schopnosti).
Součástí pokladu Nibelungů je i prsten Nibelungů (jsou trochu zmatky ohledně jeho významu a vlastností, ale snad měl označovat právoplatného vlastníka pokladu – a také s sebou nést pro svého majitele smrtelnou kletbu a neštěstí). A dále je tu čapka, nebo snad plášť, poskytující nositeli schopnost stát se neviditelným (případně schopnost měnit svou podobu za někoho jiného).
A nyní se dostáváme k podstatě tragédie Siegfieda a Brunhildy. Bez ohledu na verze a podrobnosti berme stav příběhu následovný: Siegfried a Brunhilda se spolu již setkali, zamilovali se do sebe, Siegfried vyrazil ke dvoru krále Gunnara/Gunthera, boj s Fafnirem už máme za sebou a Siegfried vlastní prsten Nibelungů. Královna matka, Grimhilda, chtěla Siegfrieda za muže pro svou vlastní dceru, Gudrun (v Písni Kriemhilda) – zaprvé pro jeho poklad, zadruhé pro něj samotného. Proto pro Siegfrieda připravila nápoj zapomnění (pivo zapomnění) a nápoj lásky. Nic netušící hrdina tak zapomněl na svou nevěstu Brunhildu a brzy se opravdu oženil s Gudrun. (V některých verzích probíhá současně svatba Siegfrieda s Kriemhildou a Gunthera s Brunhildou)
Grimhilda se také rozhodla, že pro jejího syna, krále Gunthera/Gunnara je nejvhodnější nevěstou Brunhilda (ať již jako valkýra a nejkrásnější dívka v zemi, nebo jako islandská královna). Jenže Guther nebyl schopen získat ruku krásné Brunhildy sám. V Sáze Gunther nesebral dostatek odvahy, aby projel ohnivým kruhem a dostal se k Brunhildě v jejím uvěznění, podle Písně Brunhilda byla ochotná dát svou ruku jen muži, který ji porazí a dokáže, že je silnější, než ona (jelikož věděla, že to dokáže jen Siegfried). V obou případech za krále zaskočil Siegfried – vzal na sebe královu podobu (Sága) a Brunhildu osvobodil, nebo králi jako neviditelný (Píseň) pomohl porazit Brunhildu v hodu oštěpem, vrhu kamene a skoku do dálky.
A tak se Brunhilda, stále z celého srdce milující Siegfrieda, stala ženou krále Gunthera. A před očima měla Siedfrieda jako muže Gudrun. Siegfried šel dokonce tak daleko, že neviditelný/v podobě krále o svatební noci překonal Brunhildin odpor a sebral jí pás, který jí dával její sílu. (Podle některých sebral Brunhilde i prsten, který jí kdysi sám dal, a obojí předal své ženě Gudrun) Tak vlastně umožnil Guntherovi „konzumovat“ jeho manželství.
Pak již následuje jen trpký konec legendy o nenaplněné lásce. Tam je rozdílů mezi jednotlivými verzemi legendy asi nejvíce. Na čem se však všechny shodují, je, že vše rozpoutala hádka mezi Brunhildou a Gudrun. Brunhilda netušila nic o plánech Grimhildy, o nápoji lásky a zapomnění. Nikdy nemohla Gudrun odpustit, že si Siegfried vzal ji. Během hádky vmetla švagrové (Gudrun byla sestrou krále Gunthera), že její muž, Gunther, je mnohem statečnější a silnější, než Siegfried, protože ji osvobodil/přemohl. Tehdy Gudrun vmetla Brunhildě do tváře pravdu o tom, že všechny hrdinské skutky ve skutečnosti vykonal Siegfried jménem krále a svá slova dokázala pásem a prstenem.
Zcela pochopitelně se Brunhildy zmocnil strašlivý hněv a vztek. (V té době si eventuelně Siegfried vzpomněl na svou lásku k ní, i když bylo zoufale pozdě cokoliv s tím udělat) Výsledkem bylo obvinění Siegfrieda, že ji obtěžoval. Ať již na základě tohoto obvinění, nebo z čiré touhy po pokladu Nibelungů, ze závisti, nenávisti nebo zoufalství, král Gunther a jeho dva bratři – Hagen a Guttorm zosnovali spiknutí a Siegfrieda zahubili. Od Gudrun znali tajemství jeho nezranitelnosti. Ať již Siegfied padl proboden kopím, když pil během lovu z potoka, nebo zemřel na ránu mečem ve spánku, naplnilo se proroctví, že manžel Gudrun zemře násilnou smrtí.
Co se Brunhildy týče, i její osud má několik možných větví. Buď v zoufalství – již se svým mečem a pásem – pobila všechny spiklence a spoustu dalších, aby poté zemřela vlastní rukou na Siegfriedově pohřební hranici, nebo vztáhla ruku na Siegfriedova tříletého syna Sigmunda, zabila ho a poté se vrhla i s ním do pohřebních plamenů. Každopádně Siegfrieda přežila jen o velmi krátkou dobu.
Oproti tomu Gudrun, která vlastně byla v celé této tragédii nevinně – netušila nic o pletichách své matky, jen se zamilovala do špatného muže – se podle některých mýtů chopila pomsty za Siegrieda.
Co se pokladu Nibelungů týče, ten skončil na dně Rýna. Buď jej tam shodil Hagen, aby zabránil Gudrun použít peníze na její pomstu, nebo jej tam nechala svrhnout sama Gudrun, aby zabránila dalšímu neštěstí, které s sebou poklad nosil.
No, popravdě, já jsem ze Siegfrieda a Brunhildy vždycky naměkko a je mi jich hrozně líto, bez ohledu na to, o jakou konkrétní verzi jejich tragické lásky se jedná.