BRENMCGUIRE: Templáři i Ilumináti zde již proběhli - FOSSY: a FOSSY: stejně jako Fafnir a několik různých zmínek o dracích - FOSSY: ; FOSSY: ; FOSSY: ; FOSSY: a další. Dokonce i kováře jsme tu probírali. Vyhledávání je docela šikovná věc.

Spojení Templářů s dalšími "řády"? Celkem často se považují za jejich pokračovatele, nebo se traduje, že byly založeny templáři/potomky templářů. Spojení templářů s Bafometem je celkem dobře možné považovat za konstrukci vzniklou z potřeby mocný a bohatý řád zničit, z nutnosti obrátit proti němu veřejnost a církev.

Co se draků a jejich odlišností v legendách týče, nediv se zlým drakům u křesťanů - dopadl stejně, jako většina pohanských mýtů. I když pro Evropu bývali zpravidla (ne vždy) zlí i před křesťany :) A jinak i Asie a Amerika mají své zlé draky. Spojení draků s ohněm je sice nejčastější, ale draky dohledáš u všech elementů, draky všech barev, druhů a velikostí.

BRENMCGUIRE: Meč v podobě kříže... Troufám si tvrdit, že meč má nejpraktičtější možný tvar. Využití meče coby kříže vydím jako využití tvaru, nikoliv jako záměr při výrobě meče. U řádových bojovníků bývaly obvyklé meče s křížem v hlavici meče.

Durendal. Podobně jako u jiných legendárních zbraní si můžeš vybrat z mnoha verzí. Podle někoho to byl meč Hektora z Tróje, podle někoho ho přinesl anděl přímo pro Rolanda (a v rukověti byl hotový relikviář se zubem sv. Petra, krví sv. Basila atd.), nejostřejší meč všech dob (což je titul, který si nenárokuje zdaleka sám). Při pokusu ho zničit, aby nepadl do rukou nepřátel, Roland stvořil uderem do skály La Brèche de Roland, ale meč byl nezničitelný. I se svým rohem ho ukryl pod své tělo.

Nevím, kde se vzal Roland, nevím, jestli má vůbec hostorický podklad.
Jak už jsem psal, historické události Písni neodpovídají - Karel Veliký v tu dobu bojoval za saracény, ne proti nim, Zaragozu nedobyl, a bitvu kdesi v Pyrenejích svedl s Basky (křesťany). Epos byl formou i obsahem "propaganda" pravého rytíře božího a pěkně se hodil jako jedna z opor pro vyhlášení další křížové výpravy.

Jedna legenda se mi strašně líbí, ale musím si jí dopřávat jenom po troškách, protože jsem přeci jenom měkkosrdcatý a tahle legenda zahrnuje jeden z nejtragičtějších příběhů lásky vůbec. Je to
legenda o Siegfriedovi a Brunhildě.
Brynhlidr, Brünhnhilde, Brynhild, Brunhylda – to vše jsou verze jednoho jména, jména valkýry z norské mytologie, a hlavní postavy Ságy Völsunga. Jako významná postava vystupuje v Písni o Nibelunzích, kde se o ní však mluví jako o královně. Možná byla inspirována vizigótskou královnou.
Siegfried, Sigfríg, Sigurd, Sigurör – to vše jsou verze jednoho jména, jména hrdiny, který nad jiné vynikal silou, odvahou i zručností ve zbrani, další hlavní postavy Ságy i Písně. Možná byl potomkem krále
Jednotlivé verze příběhů se od sebe diametrálně liší. Liší se ve velmi klíčových momentech, ale duch příběhu, hlavní myšlenka, zůstávají stejné.
V Sáze je Siegfried (tady spíše Sigurd) pohrobkem krále, který se pošetile postavil samotnému Ódinovi v převleku. Princi odkáže umírající král svůj meč, zlámaný na kusy. (V některých verzích se objevuje plaváčkovský moment, kdy je malinkatý princ poslán v koši po vodě, aby unikl osudu svého otce) Princ je vychováván (opět záleží na verzi) trpaslíkem/kovářem Reginem (jindy Mimi, - u toho se projevují boční úmysly- Regin chce prostřednictvím Siegfrieda získat zlato. (Opět se liší zdroj zlata, někde je to poklad, náležející původně trpaslíkům - Nibelungům, později zaplacený bohům, a střežený drakem Fafnirem, jinde prostě dračí poklad, a ještě jinde se jedná o zlato druhého manžela Siegfriedovi matky, také krále).
Když Siegfried dospěje, znovu skuje otcův meč Gram, a (bez ohledu na přesnou příčinu, řekněme, že se jedná opravdu o získání pokladu Nibelungů) vyrazí proti Fafnirovi.
Na chvilku odbočme k Brunhildě. Podle Ságy je Brunhilda (tedy Brynhildr) valkýra. Na jejím rozhodnutí byl výsledek boje mezi dvěma králi. Ke své smůle zvolila krále, který nebyl Ódinovým favoritem. Za to se stala smrtelnou ženou, spící v zámku na vrcholu hory v ohnivém kruhu, kde musela čekat na zachránce. (V Písni je Brunhilda Islandskou královnou, která díky opasku od bohů disponuje obrovskou silou)
Liší se okolnosti setkání Siegfrieda a Brunhildy. Podle některých verzí se spolu setkají ještě před Siegfriedovým bojem s Fafnirem, jinde až po něm. Vždy se však při jejich setkání mluví o lásce na první pohled, o zamilovanosti tak silné, jak jsou jen lidé schopni milovat. Siegfried však musí za svými povinnostmi, slíbí však Brunhildě, že se pro ni vrátí a učiní ji svou nevěstou.
Co se týče boje s drakem Fafnirem, Siegfried bojuje jako pravý hrdina a draka nakonec skolí. Díky několika kapkám dračí krve porozumí řeči zvířat a na jejich radu se celý vykoupe v dračí krvi – tím se stane nezranitelným. Ovšem s výjimkou místa na zádech, kde se mu přilepil lipový/dubový list. Na radu zvířat také Siegfried nedonese dračí srdce svému poručníkovi, ale naopak odhalí jeho nekalé úmysly (včetně plánu se Siegrieda zbavit, jakmile bude po drakovi). Siegfried opatrovníka zabije a sám sní dračí srdce, čímž získá velikou moudrost (a částečně i věštěcké schopnosti).
Součástí pokladu Nibelungů je i prsten Nibelungů (jsou trochu zmatky ohledně jeho významu a vlastností, ale snad měl označovat právoplatného vlastníka pokladu – a také s sebou nést pro svého majitele smrtelnou kletbu a neštěstí). A dále je tu čapka, nebo snad plášť, poskytující nositeli schopnost stát se neviditelným (případně schopnost měnit svou podobu za někoho jiného).
A nyní se dostáváme k podstatě tragédie Siegfieda a Brunhildy. Bez ohledu na verze a podrobnosti berme stav příběhu následovný: Siegfried a Brunhilda se spolu již setkali, zamilovali se do sebe, Siegfried vyrazil ke dvoru krále Gunnara/Gunthera, boj s Fafnirem už máme za sebou a Siegfried vlastní prsten Nibelungů. Královna matka, Grimhilda, chtěla Siegfrieda za muže pro svou vlastní dceru, Gudrun (v Písni Kriemhilda) – zaprvé pro jeho poklad, zadruhé pro něj samotného. Proto pro Siegfrieda připravila nápoj zapomnění (pivo zapomnění) a nápoj lásky. Nic netušící hrdina tak zapomněl na svou nevěstu Brunhildu a brzy se opravdu oženil s Gudrun. (V některých verzích probíhá současně svatba Siegfrieda s Kriemhildou a Gunthera s Brunhildou)
Grimhilda se také rozhodla, že pro jejího syna, krále Gunthera/Gunnara je nejvhodnější nevěstou Brunhilda (ať již jako valkýra a nejkrásnější dívka v zemi, nebo jako islandská královna). Jenže Guther nebyl schopen získat ruku krásné Brunhildy sám. V Sáze Gunther nesebral dostatek odvahy, aby projel ohnivým kruhem a dostal se k Brunhildě v jejím uvěznění, podle Písně Brunhilda byla ochotná dát svou ruku jen muži, který ji porazí a dokáže, že je silnější, než ona (jelikož věděla, že to dokáže jen Siegfried). V obou případech za krále zaskočil Siegfried – vzal na sebe královu podobu (Sága) a Brunhildu osvobodil, nebo králi jako neviditelný (Píseň) pomohl porazit Brunhildu v hodu oštěpem, vrhu kamene a skoku do dálky.
A tak se Brunhilda, stále z celého srdce milující Siegfrieda, stala ženou krále Gunthera. A před očima měla Siedfrieda jako muže Gudrun. Siegfried šel dokonce tak daleko, že neviditelný/v podobě krále o svatební noci překonal Brunhildin odpor a sebral jí pás, který jí dával její sílu. (Podle některých sebral Brunhilde i prsten, který jí kdysi sám dal, a obojí předal své ženě Gudrun) Tak vlastně umožnil Guntherovi „konzumovat“ jeho manželství.
Pak již následuje jen trpký konec legendy o nenaplněné lásce. Tam je rozdílů mezi jednotlivými verzemi legendy asi nejvíce. Na čem se však všechny shodují, je, že vše rozpoutala hádka mezi Brunhildou a Gudrun. Brunhilda netušila nic o plánech Grimhildy, o nápoji lásky a zapomnění. Nikdy nemohla Gudrun odpustit, že si Siegfried vzal ji. Během hádky vmetla švagrové (Gudrun byla sestrou krále Gunthera), že její muž, Gunther, je mnohem statečnější a silnější, než Siegfried, protože ji osvobodil/přemohl. Tehdy Gudrun vmetla Brunhildě do tváře pravdu o tom, že všechny hrdinské skutky ve skutečnosti vykonal Siegfried jménem krále a svá slova dokázala pásem a prstenem.
Zcela pochopitelně se Brunhildy zmocnil strašlivý hněv a vztek. (V té době si eventuelně Siegfried vzpomněl na svou lásku k ní, i když bylo zoufale pozdě cokoliv s tím udělat) Výsledkem bylo obvinění Siegfrieda, že ji obtěžoval. Ať již na základě tohoto obvinění, nebo z čiré touhy po pokladu Nibelungů, ze závisti, nenávisti nebo zoufalství, král Gunther a jeho dva bratři – Hagen a Guttorm zosnovali spiknutí a Siegfrieda zahubili. Od Gudrun znali tajemství jeho nezranitelnosti. Ať již Siegfied padl proboden kopím, když pil během lovu z potoka, nebo zemřel na ránu mečem ve spánku, naplnilo se proroctví, že manžel Gudrun zemře násilnou smrtí.
Co se Brunhildy týče, i její osud má několik možných větví. Buď v zoufalství – již se svým mečem a pásem – pobila všechny spiklence a spoustu dalších, aby poté zemřela vlastní rukou na Siegfriedově pohřební hranici, nebo vztáhla ruku na Siegfriedova tříletého syna Sigmunda, zabila ho a poté se vrhla i s ním do pohřebních plamenů. Každopádně Siegfrieda přežila jen o velmi krátkou dobu.
Oproti tomu Gudrun, která vlastně byla v celé této tragédii nevinně – netušila nic o pletichách své matky, jen se zamilovala do špatného muže – se podle některých mýtů chopila pomsty za Siegrieda.
Co se pokladu Nibelungů týče, ten skončil na dně Rýna. Buď jej tam shodil Hagen, aby zabránil Gudrun použít peníze na její pomstu, nebo jej tam nechala svrhnout sama Gudrun, aby zabránila dalšímu neštěstí, které s sebou poklad nosil.
No, popravdě, já jsem ze Siegfrieda a Brunhildy vždycky naměkko a je mi jich hrozně líto, bez ohledu na to, o jakou konkrétní verzi jejich tragické lásky se jedná.

Étain. Destruction of Da Derga Hostel - jeden z těch tří příběhů :)

sakra. já si vzpomenu :) je to Irsko a je to jedna z těch známějších legend, ale ta paměť...

GORGLIN: Narcis a Echo - moc hezká legenda, alespoň podle mě.

N – Nyx: (nemohl jsem si odpustit) Nyx je v řecké mytologii bohyně noci. Vzešla z prvotního Chaosu a jejím mužem je její bratr Erebus, bůh věčné tmy. Spolu zplodili řadu potomků, z valné většiny bytosti hrůzy a temnoty. Nyx je bohyní noci, bohyní upírů, a matkou celé řady se smrtí spojených bytostí a netvorů.
O – Oidipus: Král Oidipus je asi netragičtější postavou mýtů. Králi Láiovi věštěc prorokoval záhubu z rukou vlastních potomků. Král se rozhodl zůstat bezdětný, ale potřeboval dědice. Unesl tedy Chrýsippa, syna élidského krále Polyba. Chlapec však přišel o život a Polyb proklel krále – předpověděl, že se dočká syna a smrti z jeho rukou. Když se pak královně Iokasté skutečně narodil syn, nechal mu král zmrzačit nohy (svázali mu je řemenem) a pohodit v pustině. Dítě však našel pastýř, slitoval se nad ním a donesl jej korintskému králi. Dítě dostalo jméno Oidipus („s opuchlýma nohama“). V dospělosti se vydal do Delf, aby získal rady do života. Věštkyně Oidipovi předpověděl, že zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou, se kterou zplodí děti, které zahubí jeho prokletí. Oidipus ve snaze ochránit korintského krále s manželkou zamířil místo domů do Théb. Na cestě se střetl s vozem, jehož vozka jej udeřil bičem a cestující stařec holí. Oidipus odpověl na úder takovou silou, že stařec padl mrtev. A byl to právě král Láios, který se vracel z Delf, kde hledal radu, co se Sfingou, která terorizovala Théby. Když se doslechl o Sfinze, vyrazil k hoře, kde Sfinga sídlila, aby napravil svůj prchlivý čin, a porazil ji v její vlastní hře. Théby uvítaly Oidipa jako hrdinu a zahrnuly jej poctami a láskou. Hrdina se oženil s ovdovělou královnou, byl zvolen králem a zplodil čtyři děti. Potom však Apollón seslal na Théby mor, neúrodu a s ní i hlad. Bratr královny Kreont vyrazil do Delf pro radu. Ta zněla: vyžeňte vraha krále Láia. Oidipus tehdy netušil, že se jedná o něj, proklel vraha a nechal po něm pátrat. Pravdu králi Oidipovi i lidu vyjevil slepý věštec Teiresiás. I přes vysvětlení královny Oidipus stále nechtěl kruté pravdě uvěřit, považoval vše za spiknutí, které ho má připravit o korunu. Tehdy ale dorazil posel z Korinthu, že se má Oidipus ujmout vlády, protože král zemřel. Oidipus se zaradoval, že otce nezabil, ale posel mu vysvětlil, že toho se obávat nemusí, protože je nalezencem. Iokasté spáchala po tomto odhalení sebevraždu. Oidipus si v zoufalství vypíchl oči její jehlicí. Věštba se vyplnila a Oidipa dostihl osud. Nakonec se od Oidipa odvrátili všichni – Kreont, lid Théb i jeho synové. Jediná Antigona zůstala při otci. Ten ve svém vyhnanství s dcerou dlouho putoval zemí, než nalezl klid v posvátném háji poblíž Athén. Oidipovi synové rozpoutali boj o moc, a protože podle věštby měl vyhrát ten, který bude mít na své straně Oidipa, chtěli ho získat oba pro sebe. Oidipa ochránil Théseus. Pak Oidipus proklel své vlastní syny, své dcery svěřil pod ochranu Théseovi a za zvuku hromu se vydal do Hádovy říše.
P – Picacu: Pekelné bytosti ženského pohlaví z legend Srí Lanky. Jejich mužské protějšky jsou zvány Pey. Jde o poddruh ghoulů, pekelných netvorů, kteří se živí masem a krví lidí. Ghoulové obvykle vypadají jako lidé, někdy jako nemocní nebo dokonce mrtví lidé, s velmi hrubými vlasy, občas dokonce osrstění. Při svých výletech z podsvětí vyhledávají Picacu (Pey) bojiště a sají krev raněných lidí. Tím je zabíjejí. Když už nemají kořist, vrací se do podsvětí (nebo možná pekla) a čekají na další příležitost. Ghoulové a podobná monstra pronikla do mýtů mnoha zemí, včetně Japonska, Středního východu nebo Indie.
Q – Quant: Quant je přátelská obryně z legend severoamerických indiánů. Je manželkou nelmilovanějšího obra, stvořitele Maushopa. V době, kdy se některá ze stvoření, kterými Maushop zabydlel zemi, začala chovat nepřátelsky a nebezpečně, požádali domorodí lidé Wampanoag o pomoc Quant. Konkrétně se jednalo o Pukwudgies. Obryně je posbírala, řádně jimi zatřásla, aby je zmátla, a pak je zahodila přes celou Novou Anglii. Někteří Pukwudgie po pádu zemřeli. Další se úplně ztratili. Ale dalším se paměť vrátila a rozzuřeni se vrátili pomstít. Začali unášet a zabíjet děti lidu Wampanoag, terorizovat a zapalovat jim vesnice. Maushop poslal svých pět synů, aby je zastavili, ale ti zemřeli. Tehdy se bitvy pustil sám Maushop a jeho žena Quant a zabili mnoho Pukwudgies. Někteří tvrdí, že Quant v boji zemřela, každopádně brzy opustila kulturu místních lidí a ti v ni přestali věřit, a brzy konvertovali ke křesťanství.
R – Robin Hood: Středověká legenda o zbojníkovi, který bránil chudé proti bohatým, Angolsasy proti Normanům, spravedlivé proti nespravedlivým a vůbec páchal velké dobro v Sherwoodském hvozdu, zná snad každý. Robin je vděčným tématem mnoha filmů, seriálů a knih, dříve i písní a dětských her. Dnes už asi nikdo nedokáže odlišit, která z mnoha verzí legendy o Králi Zbojníků je správná. A i v tom spočívá její kouzlo. Každý si může Robina trochu poupravit tak, aby byl přesně podle jeho gusta. Počínaje barvou vlasů a přízvukem a konče charakterem. Základním kamenem zůstává ušlechtilost, odvaha, lukostřelecké umění a svérázný smysl pro spravedlnost Robina Hooda. Jisté je, že jeho legenda pomáhala lidem v těžkých dobách, a jisté také je, že ještě dlouho bude Robin inspirovat další a další tvůrce ke zpracování svého životního příběhu.
S – Striga: Striga, Strigoi, Strigoica… Mnoho jmen, mnoho charakteristik. Někdy duše zemřelých, které se vrací ze záhrobí parazitovat na krvi lidí (jako upír), někdy živí lidé s magickými schopnostmi (proměna ve zvíře, neviditelnost…) – v mnoha ohledech koresponduje strigoi s obvyklým obrazem upíra. Zase jindy je striga čarodějnice. Většinový popis říká, že má striga rudé vlasy, modré oči a dvě srdce. Dokážou prý otrávit sny, způsobit různé přírodní katastrofy, nebo přivolat poltergeisty. Některé mýty uvádějí, že striga povstane sedm let po smrti člověka, jeho tělo je v té době hrůzně proměněno, a živí se lidmi (někdy krví, někdy masem, někdy specifickými vnitřnostmi). Tyto mýty sahají až do starého Říma a jsou poměrně rozšířené ve slovanských zemích.
T – Teotihuacán: Je nejvýznamnější náboženské centrum a poutní místo v celé Střední Americe. Leží asi 50 kilometrů od Mexico City na náhorní plošině, nějakých 2200 metrů nad mořem. Dodnes ohromuje svou velikostí a monumentálností. Jedná se vlastně o celý komplex posvátných staveb – Chrám Luny, Pyramida Luny, Pyramida Slunce, Cesta mrtvých, umělé jeskyně a tunely pod Pyramidou Slunce, které reprezentují Podsvětí… Teotihuacán vlastně ani není mýtus nebo legenda, je to historická památka, ale je natolik propojen s místním náboženstvím a legendami, že do první malé mytologické abecedy s přehledem patří. Celé vesnice vyrážely na posvátné pouti na toto místo, aby si zajistili rozkvět a prosperitu a počet lidských obětí, které zde proběhly, nelze snad ani odhadnout. *Člověka opravdu jímá pocit vlastní nepatrnosti a pomíjivosti, když stojí čelem k Pyramidě Slunce, stavby se základnou o hraně půl kilometru a přes šedesát metrů vysokou.
(* - osobní poznatek)
U – Uranus: Uranus je znám jako Otec Nebesa, manžel Gaii, Matky Země, první z řeckých bohů. Uranus je otcem Titánů, a předkem všech řeckých bohů z pozdějších dob. Uranus sám vzešel (podle mýtů) stejně jako Gaia z prvotního Chaosu. Aby si udržel moc, věznil své potomky v propastech Tartaru. Nakonec však jeden z nich, Kronos, povstal v rebelii proti němu. Uvěznění Titáni působili bolest své Matce, jelikož byli vlastně uvězněni hluboko v ní. Gaia nakonec vytvořila pazourkový srp a požádala své děti, aby Urana vykastrovali a zbavili moci. Jen Kronos – nejmladší z nich a zároveň ten nejctižádostivější, měl dost odvahy, a svého otce přepadl. Podle legend vykastroval Kronos svého otce a jeho varlata odhodil do moře. Z krve Urana, která skropila Zemi, povstali Obři, Erinye (bohyně pomsty), Maliae (stromové nymfy) a údajně také Telkini. Z genitálií odhozených do moře povstala Afrodité. Kronos po sesazení svého otce znovu uvěznil Hecatonchiry a Kyklopy a tehdy mu bylo prorokováno, že i on bude svržen svým vlastním synem. Aby se tomuto osudu vyhnul, požíral Titán Kronos všechny své děti, dokud nebyl skutečně svržen synem, kterého jeho matka Rhea zachránila před sežráním. Tímto synem byl Zeus, zakladatel a vládce známějšího řeckého pantheonu. Již dávno není znám žádný kult obracející se přímo k Uranovi.
V – Vlkodlak: Podle legend je vlkodlak člověk, který se (většinou) nedobrovolně mění za úplňku ve vlka a ztrácí kontrolu nad svým chováním. Legendy ale znají i vlkodlaky, kteří měnili podobu podle své vůle a dokonce si zachovávali svou lidskou mysl i v těle šelmy. Zmínky o lidech-zvířatech se vyskytují v legendách a mýtech celého světa, ne vždy se jedná jen o vlky. Vlkodlačí mýtus soupeří rozšířeností a různorodostí s mýtem upířím, není v něm ale tolik protichůdných tvrzení (největší rozpory vznikají ohledně likvidace vlkodlaků, tedy zda je nutné použít stříbro, nebo stačí běžné fyzické prostředky, a ohledně chování vlkodlaků, jelikož existují legendy o vlkodlacích „hodných“). Severoameričtí indiáni žili ve shodě s přírodou a i prostřednictvím totemových zvířat měli ke zvířatům, svým patronům, velmi blízko. Podle mnoha mýtů se kmenoví šamani dokázali měnit v totemová zvířata, zpravidla ve prospěch kmene. Jako silnější a chytřejší se nezřídka dlaci ujímali vedení smeček zvířat příslušného druhu a používali je ke svým účelům. Některé mýty o vlkodlacích jsou poměrně moderní (například dříve zmiňovaná Gévaudanská Bestie).
W – Wendigo: Podle Inuitů obojživelný tvor se vzhledem aligátora (ovšem zanechávající stopy podobné spárkaté zvěři). Zpravidla nedělal nic horšího, než že ničil rybářské sítě. Ovšem podle severoamerických indiánů se jedná o něco jiného. Wendigo (Windigo, Weendigo, Windago, Witiko…) je zlý, lidožravý duch, který se může proměnit v člověka (nebo člověka posednout). Ti, kterým zachutnal kanibalismus, jsou v největším nebezpečí. Proto je Wendigo často spojován s obdobím hladu a mrazů, se Zimou a Severem. Je ztělesněním obžerství a chamtivosti (Wendigo nemůže být nasycen a uspokojen, jakmile uloví a sní svou oběť, chce další). Mýtus Wendiga fungoval jako varování a podpora obvyklého tabu vztahujícího se na kanibalismus (i kdyby měl zachránit něčí život). Správnou odpovědí na hladomor byla sebevražda nebo rezignace vedoucí ke smrti. (V poslední době byl mýtus Wendiga celkem pěkně zpracován ve filmu Dravci.)
X – Xolotl: Podsvětní pes z Aztéckých mýtů. Pomáhal při tvorbě lidí – na počátku byly jen polobožské bytosti zrozené z kamenného nože, které požádaly svého tvůrce Citalicua o další bytosti, které by jim pomáhaly. Ten pověřil Xolotla, aby mu přinesl od Pána mrtvých Mictlana kost mrtvých. Xolotl kost nesl v tlamě, ale při doskoku na zem ji překousl na dva nestejné kusy. Ty pak Citalicua vařil v kotli se svou krví. Po čtyřech dnech z kotle vyšel muž, po dalších čtyřech dnech žena. Xolotl také vytvořil dohodu, podle které museli všichni bohové – včetně něj – jednou zemřít. Sám se smrti vyhýbal proměnami v kukuřici, v kaktus nebo v larvu.
Y – Y Draig Goch: Červený waleský drak. Panoval v zemi tyran Vortigen a stavěl sobě mocné opevnění proti všem, kdo by chtěli jeho moc. Ale jeho věže stále padaly. Vortigen se poradil s druidy a dozvěděl se, že potřebuje krev dítěte, jehož otcem nebyl člověk, aby věže vydržely. Když takové dítě našli (podle některých verzí nebyl tím dítětem nikdo jiný, než sám Merlin), než jej stačili obětovat, řekl chlapec Vortigenovi, že věže padají kvůli dvěma drakům, kteří se pod zemí perou. Vortigen nevěřil, a tak nechal svoje vojáky na určeném místě kopat – a z podzemí unikli dva draci. Rudý a bílý. Rudý drak – Y Draig Goch - je dodnes symbolem Walesu.
Z – Zefyr: Řecký bůh západního větru. Patří mezi Anemoi (Boreas – severní vítr, Notus – jižní vítr, Eurus – východní vítr), bohy hlavních větrů, nicméně je v pantheonu jednou z méně mocných postav. Z Anemoi je Zefyr asi nejznámější pro svoje role v legendách týkajících se zvučnějších jmen – například legenda o Érotovi a Psýché.

Pod některými hesly nejsou první asociace na dané písmeno, někde proto, že už dostaly samostatné příspěvky (Fénix, Kitsune,…), někde proto, aby abeceda pokryla větší geografickou rozmanitost. Popisy nejsou většinou vyčerpávající, jen všeobecně informační. A vzhledem k tomu, jaká to byla fuška, bych mohl abecedu dát dohromady maximálně jedenkrát za týden. Snad se vám líbí XD