• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FOSSYMýty, Legendy a Pověsti
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FJERTIL: Klidně přiznávám, že tak dobrý přírodopisec nejsem :) Možné to samozřejmě je. I když jsem četl legednu, kde měl kohout na hlavě roh (až dokud mu ho neukradl drak) a nevím, z čeho by vycházeli tam :)
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    FOSSY: Hádám, že tato legenda může mít základ v chování skokana volského a jiných žab žijících v aridních oblastech, které se s příchodem sucha zahrabávají do země a dělají si kolem sebe slizový obal, aby jim udržel kolem těla vlhkost.
    Pokud se taková žába vykope, začne z ní crčet voda.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Opět kratší, po minulém příběhu čínská legenda o tom,

    Proč hadi nemají rádi žáby:

    Podle čínské astrologie se to má se žábami a hady následovně: Kdysi dávno byl had se žábou kamarád. V té době měl had čtyři nohy a po břiše se plazila žába. Žába chytala hmyz, čímž prospívala lidem, a i hadovi, který byl pro změnu velmi líný a neužitečný. A vcelku pochopitelně měli lidé žábu rádi, a hada ne. To hada přirozeně rozčilovalo. Nakonec se rozhodl, že se lidem pomstí. Začal je kousat a pouštět jim do žil svůj jed.
    Císaři se podobné chování u hada nelíbilo. Předvolal si jej a dal mu přísné varování. Zakázal mu škodit lidem. Jenže had byl ještě ke všemu umíněný a tvrdohlavý a prostě si nedal říct. Císař se na něj rozlítil, a potrestal ho: vzal hadovi nohy a dal je žábě.
    Až po tomto trestu šel had do sebe. Konečně se trochu zastyděl, a začal pomáhat. Draku, svému bratranci, pomohl ovládnout déšť a vodu vůbec a své tělo poskytoval k výrobě léků. Nakonec si toho Císař všiml a za odměnu hada zařadil do čínského zvěrokruhu. Ale jeho nohy nechal žábě.
    Odměna hada sice potěšila, ale nebylo to úplně ono. A protože ze ztráty nohou vinil žábu, jsou od těch dob hadi úhlavními nepřáteli žab.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak, po epické skotské legendě zase jedna kratší, jednodušší, africká. S patřičným morálním poučením.

    O ropuše a hadovi:

    Zvířata žila pospolu v klidu, míru a celkem i v harmonii. Ale ropucha se pomalu stávala zahořklou. Neměla srst, jen spoustu bradavic, páchla, a ani její hlas nezněl nijak libě – zkrátka, byla ošklivá. A ostatní se od proto odvraceli, nechtěli s ní trávit čas a neměla žádné přátele. Hořkost v ropuše pomalu rostla, až se nakonec rozhodla, že se všem zvířatům pořádně pomstí. Sedla si k prameni a pila.
    Ropucha pila a pila, a postupně rostla, až byla větší než jakékoliv zvíře, a až nezbyla ani kapka vody pro ostatní. Zvířata měla žízeň, rostliny vadly. A zvířata se ze všech sil snažila ropuchu donutit, aby vodu vrátila. Jenže! Ropucha byla vší tou vypitou vodou tak těžká a veliká, navíc pořád strašně ošklivá, takže i když se jí někdo odvážil dotknout, nemohl s ní ani pohnout.
    Nakonec přišel chytrý nápad: ropuchu rozesmát, aby všechnu vodu uvolnila ve chvíli, kdy neudrží širokou ropuší tlamu zavřenou. A tak se všechno zvířata začala předvádět. Ale nic nezabíralo ani metání kozelců, ani rozličné pazvuky, i ty nejveselejší kousky nechávaly ropuchu chladnou. Zvířata se jedno po druhém vzdávala, navíc přicházelo vyčerpání spojené se žízní.
    Když už všichni leželi a bezmocně lapali po dechu, připlazil se had. Mnoho naděje zvířatům nedodal – vždyť neměl ani nohy, na kterých by tančil nebo poskakoval, ani pořádný hlas, zkrátka nic, čím by mohl ropuchu rozesmát. Had si z toho nic nedělal. Obhlédl obludně velikou, nafouklou žábu, a začal se před ní svíjet v divokých klikyhácích a smyčkách. A právě při jeho pitvoření žábě poprvé ujely koutky. Čím dál víc se natřásala potlačovaným smíchem, až nakonec, když na sobě had uvázal uzel, vybuchl neovladatelným řehotem a chechotem. A s jejím smíchem se ven vyvalila i všechna vypitá a spolykaná voda.
    Všechno dobře dopadlo navzdory očekávání a život všech se vrátil do běžných kolejí…
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Hádanka je dnes velmi stručná, protože jinak by byla nesmírně jednoduchá:

    Statečný voják zabil netvora, při tom objevil zázračné účinky jisté rostliny, své vítězství použil k propagandě a později byl popraven za to, co tak pěkně propagoval. Dodnes je velmi znám a posmrtných poct se dočkal velmi, velmi záhy.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Především z důvodu osobních sympatií bych chtěl připomenout jednu historickou osobnost – legendu. O Irsku a jeho legendách už padlo několik zmínek, tak se dnes podívejme na jednoho Skota, který mezi legendy patří nepochybně také. Skotský národní hrdina Války o nezávislost Skotska, rytíř a šlechtic ze středověku,

    Sir William Wallace:

    V době, o které budu mluvit, to pro Skotsko vůbec nebylo jednoduché. Na anglickém trůně sedí Eduard I., zvaný Longshanks (Dlouhán) – pro Angličany nejvyšší zákonodárce (některá jeho nařízení zůstala v britském zvykovém právu dodnes), pro ostatní (Skoty, Walesany) neznaboh. Roku 1277 si Eduard podrobil Wales – po první porážce (kterou utrpěl před nástupem na trůn) vyrazil patřičně připraven, waleské síly pod vedením Llewelyna ab Gruffydema obklíčil a donutil ke kapitulaci. Ve Walesu začíná platit anglický zákon a následná vzpoura je krvavě potlačena, Llewelyn zabit v boji a jeho bratr, David, pověšen, rozčtvrcen a rozřezán na kusy při veřejné popravě.
    Vzniká titul Princ Waleský, který náleží nejstaršímu synovi krále (v tomto případě poněkud slabošskému a pravděpodobně homosexuálnímu Eduardovi II.). Co se týče Skotska, je Eduardovým prvním plánem oženit po smrti skotského krále Alexandra III. svého syna s jeho vnučkou (tehdy tří – šestiletou (?) Margaret, zvanou Panna Norská (žila na dvoře norského krále Erika II., svého otce). Ale Margaret cestou do Anglie umírá a tím končí druhá královská dynastie Skotska, dynastie Dunkeldů. Mezi skotskou šlechtou nastávají tahanice o trůn, mezi rody, které si činí nárok na korunu, vynikají rody Balliol a Bruce. Eduard vyslovuje podporu rodu Balliol a roku 1292 je John Balliol korunován na Jana I. Skotského na Kameni Osudu*
    Ovšem už v roce 1295 překročí vzájemné třenice únosnou mez, když Jan odmítne podporovat Anglii ve válce s Francií a dokonce uzavře pakt s francouzským králem Filipem IV. Eduard odpovídá útokem armády na opevněný Berwick – město, ač připravené k obléhání, za pochodu dobude a nechává pro výstrahu popravit všechny obyvatele. Roku 1296 mu tento čin (cca 20 000 obětí) vynesl přezdívku Scotorum Malleus (doslovně Kladivo na Skoty, volněji „Skotobijce“). Jan I. je potupně zbaven moci a uvězněn (po třech letech vyhnán na své pozemky ve Francii), Kámen Osudu je odvezen do Anglie a po drtivém vítězství angličanů v bitvě u Dunbaru je Skotsko považováno za obsazené. Ve městech jsou anglické posádky, po celé zemi jsou angličtí duchovní a zemi řídí anglický místokrál skrze anglické úřady.
    To jsou v kostce historické podmínky, ve kterých jasně, i když krátce, zaplála legenda Sira Wallace.

    William Wallace (v galštine Uilliam Uallas). O jeho životě pře rokem 1297 se spíše spekuluje. Nejasné je datum i místo jeho narození (narodil se kolem roku 1270, ale celkově se uvádí spíše datace v rozmezí 1268 – 1276, pravděpodobně v Eldersile ve skotském hrabství Renfrewshire, nebo v Ellersilie v Ayrshire). Byl druhým synem Alana Wallace z Elderslie (rytíř a vazal Jamese Stewarda – ti byli předky dynastie Stuartovců). Jako mladší syn byl William vychováván pro dráhu kněze. Plynule hovořil latinsky a francouzsky. Vojenských úspěchů dosáhl ve velmi mladém věku a navzdory filmovému zpracování a některým romantičtějším verzím legendy není známo, zda byl vůbec kdy ženatý, nebo jestli měl nějaké potomky.

    V květnu 1297 začíná legenda Williama Wallace. Podle ní Wallace ve městě Lanark zabil v potyčce dva anglické vojáky. Stal se z něj psanec. Místní šerif, aby se k němu dostal, dal zatknout a popravit Marion Braidfute. Wallace krvavě pomstil smrt své údajné manželky (jeho sňatek je stále zpochybňován, viz. výše) a zabil i šerifa Williama z Heselrigu. Posléze kolem sebe shromáždil skupinu následovníků. Pro své výpady proti Angličanům používal jako základnu Selkirkský les. Později se setkal se silami Andrew Moraye (možná při obléhání Dundee na začátku září 1297).

    11. Září 1297 se odehrála bitva o Stirlingský most. Skotští rebelové dokonale využili terénu a anglickou profesionální armádu napadli při přecházení mostu přes řeku. Tři tisíce jízdních a přibližně deset tisíc pěších vojáků bylo pobito a rozprášeno mnohem menšími silami skotů. ** V bitvě padl i Hugh Cressingham, Eduardův kancléř ve Skotsko (a jeho tělo bylo údajně staženo z kůže, kterou si vojáci rozřezali na malé kousky jako talismany pro štěstí a připomínku vítězství, Wallace sám prý měl s kancléřovi kůže bandalír k meči). V zastoupení Jana I. Skotského Wallace i Moray získávají titul Ochránce království.
    Bitva u Stirlingského mostu velmi zhoršila skotsko-anglické vztahy. Mimo jiné proto, že surový a brutální přístup Skotů a využití taktických výhod místa, se neslučovaly s rytířským duchem a celkovým „kavalírstvím“ tehdy vedených válek.
    Ke konci roku podlehl Moray zraněním, která si z bitvy odnesl. Wallace se věnuje dalším nájezdům na severní Anglii a za své činy je pasován na rytíře.
    V roce 1298 odpověděli Angličané masivní invazí. Wallace se vyhýbal přímému střetnutí (Skoti si osvojili spíše taktiku spálené země a „udeř a uteč“), ale nakonec přeci jen došlo k velké bitvě, tentokráte u Falkirku. (1. Dubna 1298). V této bitvě stály proti anglickým obrněným jezdcům pevně sevřené formace kopiníků, které měli jízdu zastavit a zároveň poskytnou krytí lučištníkům. Zastavenou jízdu měla napadnout jízda skotská, která také měla smést obávané waleské lučištníky (jednotky s jednoznačně nejdelším účinným dostřelem ve své době). Ale skotská jízda, rytíři pod vedením šlechty, z pole ustoupila. Nechala tak nepohyblivé, nemotorné formace (schiltron) napospas nepříteli. Waleští lučištníci oslabili skotské síly natolik, že nedokázali odolat obrněné jízdě. Skotská armáda byla zdecimována, poražena a rozprášena (spíše definitivně zničena).
    Wallace sice uprchl, ale jeho vojenská reputace vzala za své. Vzdal se titulu Ochránce království ve prospěch Roberta Bruce (earla Carricku) a Johna Comyna z Badenochu (synovce krále JanaI. Skotského).

    Jen velmi málo je informací o době mezi Wallacovou porážkou u Falkirku (1298) a jeho zajetím 5. Srpna 1305. Pravděpodobně se v této době vypravil do Francie a jednal s Filipem IV. Francouzským, ale pokud došlo k nějaké dohodě, nebyla uskutečněna.
    Na začátku srpna 1305 Wallace zradil a vojákům předal jistý John z Menteith, skotský rytíř loajální ke králi Eduradovi. Wallace byl odvezen do Londýna a souzen pro velezradu. Svou obhajobou, že nemohl zradit krále Eduarda I., protože to není jeho král, Angličany ještě více popudil. Rychle následoval rozsudek a 23. Srpna 1305 byl Sir William Wallace umučen k smrti (pověšen a škrcen, poté, stále zaživa, kastrován, vyvrhnut, a poté teprve sťat a rozčtvrcen).

    Dovětkem legendy o statečném Wallacovi (i když nenechte se mást romantickými zpracováními, ve skutečnosti musel být značně chladnokrevným a otrlým vojákem – zabijákem) budiž, že jeho smrt nezafungovala podle předpokladů krále Eduarda jako odstrašující příklad. Již roku 1306 se do čela rebelie postavil Sir Robert Bruce (v březnu korunován Skotským králem) a roku 1314, kdy v bitvě u Bannockburnu rozdrtil anglické vojsko *** (použil stejnou taktiku jako Wallace u Falkirku, ovšem obrněná jízda tentokrát neselhala a waleské lučištníky podle plánu rozmetala), dovedl boj o nezávislost Skotska k vítěznému konci.

    * Kámen Osudu byl již zmiňován v irské legendě o Cuchulainovi
    **Různé zdroje uvádějí různá čísla, ale nejčastěji se hovoří o počtech 1000 – 3000 jízdních a 8000 – 10 000 pěších na straně Anglie (tedy 9 – 13 tisíc), a zhruba 300 jízdních a 1500 – 2000 pěších na straně Skotska (tedy 1800 – 2300 mužů).
    ***Tehdy už seděl na anglickém trůnu mladý Eduard II., jeho otec se nezávislosti Skotska (ke svému štěstí) nedožil.
    MLEKAR_STEIN
    MLEKAR_STEIN --- ---
    FIN: podívej se okolo sebe. Stvoření dle obrazu božího. a podle obrazu si lze s jistou újmou na věrnosti udělat představu o vzoru.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Narazil jsem na jednu Čínskou legendu, jednu z těch více duchovně a méně epicky založených.

    Příběh princezny Miao Shan:

    Žil kdysi král, Miao Chuang Yen, a královna Pao Ying. Spolu měli tři dcery, od nejstarší Miao Yen, přes Miao Yin až k nejmladší Miao Shan. Říká se, že při zrození Miao Shan se celá země otřásla, všude se objevily nebeské květy a vzduch nasytila překrásná vůně. Princezna se narodila čistá a svěží a nepotřebovala ani koupel. Její tělo zakrývaly mraky všech barev, ale i přes všechna znamení, že není obyčejným dítětem, si jí její rodiče pro svá zatvrzelá srdce nevážili.
    Princezna byla bódhisattva (duchovní stav předcházející úplnému osvícení, jestli správně chápu) a jako taková slula skromností, moudrostí a laskavostí. Lidé ji zvali „Dívka se srdcem Buddhy“, oblékala se prostě, jedla jen jednou denně a bez odmlouvání plnila všechny úkoly, které jí dával její otec - král.
    Miao Chuang Yen chtěl dceru provdat, neboť neměl mužských dědiců. Dívka však chtěla kráčet duchovní cestou, a tak si vymínila, že se svatbou bude souhlasit tehdy, jestliže její rodiče odvrátí tři neštěstí od lidí. Jinotaji poté popsala stáří, nemoc a smrt.
    Ani králův hněv a stále náročnější a podřadnější práce, ani přímluvy sester nebo matky nepřiměly princeznu změnit její rozhodnutí. Nakonec tedy král na oko souhlasil s jejím odchodem do kláštera. Ale jeptišky z kláštera Bílého vrabce (Po Chüen Ssu) zastrašil a přesvědčil, aby byly k jeho dceři hrubé a aby ji zaměstnávaly nejtěžší prací. A tak Miao Shan nosila vodu a dřevo, chystala zeleninu pro kuchyni a pracovala u hmoždíře.
    Avšak princezna cestu bódhisattvy neopustila a nakonec její pobyt v klášteře vyvolal i divy – zelenina rostla i v zimě a právě vedle kuchyně se otevřel nový pramen. Když se o tom doslechl král, nemálo se rozzuřil. Tehdy mu hněv zastřel rozum a král vyslal vojáky, aby pobili všechny jeptišky a přinesli mu hlavu jeho dcery. Avšak vojákům před klášterem zastřely výhled oblaka, a když se rozptýlila, byla princezna pryč.
    Síla jejího ducha uchránila princeznu před nebezpečím a nakonec ji, napotřetí, donesla na místo, kde mohla v bezpečí žít. Tím místem je dnešní Hora Vůní (Hsiang Shan).

    Přešel nějaký čas a Miao Chüang Yen onemocněl ze samé zahořklosti a zloby. Celé jeho tělo hnisalo a nemohl ani spát, ani jíst. Nikdo z jeho lékařů neuměl králi pomoci. Pak, když již král umíral, objevil se znenadání mnich. Nabídl králi, že jej vyléčí. Ale k tomu potřeboval paže a oči někoho, kdo nezná ani hněv, ani zlost.
    Tento požadavek zdál se králi jako těžko splnitelný. Tehdy mu mnich prozradil, že na Hoře Vůní žije bódhisattva, který se zavázal k duchovnímu životu, a který zajisté královu prosbu neodmítne. Nemaje jinou možnost, vypravil král posly. Miao Shan je přijala a vyslechla. Poté pravila, že její otec prokázal neúctu k moudrosti a duchovní cestě, nechal pobít nevinné jeptišky a potlačoval a pronásledoval pravé učení. A že za své činy zasluhuje odplatu. Tehdy si princezna vyloupla oči a oddělila ruce od těla.
    Poslové donesli oči a ruce králi a mnich z nich připravil lék. Král byl opět úplně zdravý a začal mnichovi děkovat. Ten se však ohradil, že díky nepatří jemu, ale dárci očí a rukou. A pak zmizel. Král pochopil, že se jednalo o duchovní zjevení a nemálo se polekal. I s rodinou se proto vydal na Horu Vůní.
    Na Hoře Vůní se setkala rodina s bódhisattvou. Královna první v ní poznala princeznu Miao Shan. Všichni zaplakali, protože až tehdy pochopili lásku a moudrost princezny. Tehdy vše zakryly mraky, ozvala se hudba, země se otřásla a z oblohy začaly pršet květy, podobně, jako při zrození princezny. V jediném okamžiku, kdy zněly hlasy chválící soucit, získala bódhisattva zpět svou podobu a pak s velikou důstojností odešla.
    Král a zbytek rodiny zaplakali, osvědčili svatost jejích ostatků a na hoře vystavěli vlastnoručně pagodu.
    FIN
    FIN --- ---
    FOSSY: pro mě naopak niobé byla jednou z prvních indikací toho, že to oba byli nejspíš pěkné svině :-)
    FIN
    FIN --- ---
    FOSSY: aha, to leda :-)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FIN: O tom naprosto žádná :) Oba dva (Artemis i Apollon) nadělali spoustu nepěkných kousků (co chudák sytr Marsias a král Midas, třeba) - mnoho a mnoho. Ale bylo mi osm let, a Artemis pro mně byla čistá a krásná bohyně lovu a Měsíce, Apollon jemný a krásný bůh Slunce a umění, a najednou šli postřílet nějaké děti (oba lukostřelci, že?). Tehdy mě pověst o Niobe zasáhla hodně a říkal jsem si, jak moc musela být zlá a krutá, že ji ti dva hodní bohové (A+A) takhle potrestali. :)))
    FIN
    FIN --- ---
    FOSSY: člověče, nepřeháníš ty to s tím pozitivismem? :-)

    takový akteón náhodou spatřil artemis nahou, když se koupala, a ona jej proměnila v jelena a nechala uštvat vlastními psy.

    a mám ten dojem, že podle některých verzí achilés, když dobýval trojskou bránu, vyzval apolóna, který ji božskou intervencí zcela fixlózně bránil, aby mu šel z cesty, za což apolón fixlózně vedl paridův šíp, aby achilea trefil do paty. žádní extra miláčkové tedy tito božští sourozenci nejsou.

    artemis byla posedlá svým panenstvím, div jí z toho nehrabalo. buď zeus nebo apolón se zjevili kalistó, buď ji svedli nebo znásilnili, ona porodila a artemis ji za to proměnila v medvědici. a kalistó to div nestálo život (už zase).

    adonis? pochlubil se, že je lepší lovec - artemis ho zabila. (v jiné verzi jako pomstu: adonis byl oblíbencem afrodity, ta někoho zabila a artemis se pomstila "spravedlivě" tím, že sejmula adonida).

    orion? dle jedné z verzí konečně hrozilo, že artemis přestane být to, čemu já lidově říkám "nepříčetná panenská svině schopná všeho" a zamilovala se do oriona - tady pro změnu "vypečeně" zasáhl apolón, aby "ochránil její panenství", a artemis oklamal, pročež ona nešťastnou náhodou oriona zabila.

    když chtěla potrestat agamemnóna, tak co? zabila ho? ne, přinutila ho obětovat dceru nátlakovým vydíráním.

    do nebohé chioné se zamilovali dva bohové a ona, zblblá hormony, se pochlubila - artemis jí zabila.

    a tak dále. artemis, když se s ní člověk jen trochu obeznámí, byla žárlivá sobecká a vlastním panenstvím posedlá egoistická ***** a rozumný člověk by jí raději šel z cesty :-)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FIN: Jsem si dodnes pamatoval část o tom, jak poslední dcerku chránila tak odhodlaně, až ji udusila... Tehdy (mi bylo asi 8, když jsem to četl poprvé) jsem nemohl pochopit, že Artemis (moje oblíbenkyně) a Apollon (bůh slunce, umění a vůbec takový pozitivní chlapík) vystříleli bandu dětí.
    FIN
    FIN --- ---
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak zkusme zase hádat:
    Jistá královna z jistého nešťastného rodu měla mnoho dětí. Měla jich tolik, že zpychla a posmívala se jiné, méně šťastné matce. Ta se spravedlivě rozhořčila a postěžovala si svým dětěm. Ty vzaly do rukou zbraně a jali se měnit královnino potomstvo v mrtvoly. Když byly v polovině, zabil se žalem zlomený král-manžel. Když byly u konce, konečně došlo královně, že to parádně podělala, ale nepodařilo se jí zachránit ani poslední dítě. Nakonec zkameněla a navěky pláče - možná nad svou rodinou, možná nad svou hloupostí...
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    sakra :)
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    KID_MCHUTT: Jo, ten si už nepamatuju.. to bylo před mnoha a mnoha lety, taková sbírka pověstí a bylin z různých zemí (tehdy ještě) Sovětského svazu. :)
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    SYLVAEN: hm... zdroj? :)
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    Tak protože SYLVAEN zůstalo bez odpovědi, zde je rozřešení.

    Jedná se o kazašskou pověst o vzniku jezera Balkaš, které má nést jméno po onom zlém otci. Jeho dcera i pastevec který onu soutěž vyhrál jím byly proměněni na dvě řeky které se do jezera Balkaš vlévají: Ili (což mělo být jméno dcery), a Karatal (jméno onoho pastevce).
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Je pátek, a mám velmi dobrou náladu, čehož využiji, abych se vážně nevážně podíval na zoubek mýtu známému a velikému. A vážně nevážně to bude ne proto, že bych chtěl mýtus (tak epický, že by o to mohl nepozorný čtenář zakopnout) nějak snižovat či znevažovat, ale proto, že vážně vážných zpracování už bylo moc a moc.

    Trojská válka

    Všechno to začalo mejdanem. Nebo tedy svatbou, a to svatbou krále Pélea a mořské (případně říční) bohyně Thetis (jinak také rodičů Achillea). Na tuto svatbu byli zváni lidé i bohové a všichni si to náramně užívali – a právě proto, aby si to užívali, tak nikdo nepozval Eris, bohyni sváru, disharmonie a chaosu. Ta si to – samozřejmě – nenechala líbit. Uprostřed svatebního veselí se vplížila na hostinu a vhodně umístila jedno zlaté jablko ze zahrady Hesperidek (přesně takové, jaká měl tři za úkol sehnat Herkules (a s trochou podvádění i získal)), ozdobené nápisem „Té nejkrásnější!“
    V následujícím zmatku se o jablko (odtud příslovečné jablko sváru) začaly štěkat hned tři z významných bohyň tehdejšího Řecka. Héra (jejíž krása byla krásou zralé ženy, královny a matky), Pallas Athéna (i když byla bohyní moudrosti a spravedlivé, chytře vedené války, byla velmi háklivá na svůj vzhled) a Afrodité (hotovo, šmytec, koneckonců měla krásu přímo v popisu práce). A protože se nemohly dohodnout, obrátily se na Dia, aby je rozsoudil. Nutno říct, že Zeus, vládce bohů, nebyl na hlavu padlý, a tak na sebe ošemetnou úlohu nevzal. Pohotově přehrál roli soudce na mladičkého trojského prince Parida.
    Z ne úplně jasných pohnutek Paris tou dobou popásal stádo ovcí, když se před ním objevili tři rozhádané bohyně a odstartovali první finále Miss World ve velkém stylu. A protože korupce vládne sportem a soutěžemi už od nepaměti, i ony se soudce snažili přesvědčit lákavými sliby. Héra mladíkovi slíbila vládu nad zemí od obzoru k obzoru. Athéna moudrost a mnohá vítězství ve slavných taženích, život hrdiny. Afroditina nabídka proti nim vypadala celkem skromně: nejkrásnější smrtelná žena světa. Horkokrevný mladík se, ke škodě své i mnoha a mnoha dalších, bez váhání rozhodl, dal jablko Afroditě a už se těšil na svatební noc.

    Za nejkrásnější ženu světa byla považována Helena. Ani Afrodité, ani Paris nijak zvlášť neřešili, že je zadaná a provdaná za spartského krále Meneláa. Podle instrukcí bohyně Paric vyrazil na přátelskou diplomatickou návštěvu Sparty, a díky pečlivému plánování trefil dobu, kdy král sám vyrážel na cesty. Péči o hosty proto Meneláos svěřil své mladé ženě Heleně. Pak už stačilo, aby Afrodité postrčila svého syna Érota a byla ruka v rukávě (pod tógou?). helena se nalodila na loď trojského prince i s Meneláovou pokladnicí.
    Těžko říct, jestli krále Meneláa po návratu domů víc krkla zpráva o útěku ženy, nebo o tom, že si z jeho jmění vzala řádné věno (možná si chudák myslel, že mu Paris ženu unesl a poklad ukradl), každopádně sebral svého přítele krále Ithaky Odyssea, pověstného svou mazaností a fikaností (podle bájeslovné terminologie obmyslného) a vyjel zjednat nápravu.
    Netřeba snad nijak zdůrazňovat, že odtáhl s nepořízenou. Podle všeho se k němu trójané nechovali dvakrát pěkně, takže Meneláos (teď už pomalu s pěnou u pusy) se dohodl se svým bratrem Agamemnónem, králem mykénským, a začali verbovat do války. A protože hradby trojské sluly výškou a pevností jinde nevídanou, vzali to králové z gruntu a posbírali největší achájské vojsko, jaké kdo kdy viděl.
    K samotnému verbování se váže hned několik legend. Například o tom, jak Odysseus, kterému věštba předpověděla, že jestli se pustí do války, uvidí rodnou Ithaku až za dvacet let, předstíral šílenství (ostatně, kdo na jeho místě by to s touhle věštbou nechtěl uhrát na modrou, že?). Zapřáhl do pluhu vola a osla a oral a sil sůl. No, neprošlo mu to, protože když před pluh položili jeho syna – nemluvně, pluh zastavil a prokázal tak příčetnost. Achillea chtěla zase před válkou a věštbou hrdinského, ale krátkého života uchránit matka a tak ho šoupla v ženských šatech mezi jeptišky. Odysseus ale na hromadu naházel šperky a šaty a mezi ně jeden meč. Když pak předstíral útok na klášter, jedna jeptiška se chopila mužnou, svalnatou ručkou zbraně a tím šel převlek do kopru.
    Věštba, při které se had vyplazil na větev stromu a zadávil tam devět z deseti ptáčat, byla vysvětlována tak, že devět let se bude o Tróju bojovat, desátého roku padne. Ani vidina vleklé války Meneláa nepřesvědčila, že po světě běhají i jiné ženy, než Helena, a achájské vojsko vyplulo. Další věštba říkala, že první Řek na trojské půdě zemře. Odysseus opět osvědčil svou chytrost (nikdo z Řeků pochopitelně nechtěl z lodi ven s vidinou jisté smrti). Ithacký král hodil přes palubu štít a skočil na něj. Sice se tedy vylodil (což vidělo celé vojsko), ale na trojské půdě nestanul (což nedošlo skoro nikomu). Řekové, nadšení odvahou jednoho ze svých vůdců, se vyhrnuli z lodí – a první, který šlápl na břeh, dostal oštěpem takovou, že zemřel dřív, než dopadl na zem. To už se ale achájská vlna valila na obránce a ani potvrzení věštby je nemohlo zastavit.

    Následovalo deset let krveprolévání, obléhání, útoků, protiútoků, hrdinských činů a vůbec války, tady spíše války. Princ Paris velel trojským lučištníkům, obranu města vedl jeho starší bratr Hektor, renomovaný hrdina. Na straně útočníků vynikal především Achilles (to se mu to hrdinovalo, když od něj zbraně nepřátel odskakovaly a nemohly mu ublížit) v čele svých Myrmidonů (i o nich již padla dříve zmínka), a právě chytrák Odysseus (co neměl v paži, to měl v hlavě). Celých devět let se to mlelo, vraždilo a mrzačilo (kvůli jedné babě?!?).
    Nejvýznamnější události trojské války se točily právě kolem Achilea. Jednou se kvůli pěkné zajatkyni Bríseovnu – sestřenku Parida a Hektora(zase ženská!) rozhádal s Agamemnonem a odmítl bojovat dál. Trójané pohotově využili absence největšího řeckého bijce a jeho elitních Myrmidonů (bez velitele ani ránu!) a začali sklízet jedno dílčí vítězství za druhým. Nakonec Achileův bratranec a nejlepší přítel Patrokles zkusil hrdinu přemluvit k dalšímu boji, což se mu nepovedlo. Ale přesvědčil Achillea alespoň k tomu, že mu půjčil svou Héfaistem kovanou skvostnou výzbroj a nechal ho svým jménem vést Myrmidony. Ovšem Patrokles nebyl nezranitelný, a tak se Hektorovi podařilo ho v záchvatu statečnosti (původně se chtěl obětovat, aby jeho muži mohli ustoupit) zabít. Sice se dost podivil a asi i zklamal, že nezabil hrdinu Achillea, ale jen jeho zástupce, na druhou stranu bohem vykovaná výstroj mu i tak právem vítěze připadla, takže si neměl na co stěžovat.
    Jenže Patroklova smrt pohnula i tvrdohlavým zatvrzelcem Achillem a tak poprosil svoji matku (Thetis, pamatujete?), ta mu u praprastrýčka (možná to není přesné, ale co) Héfaista vyprosila novou zbroj, a on se znovu zapojil do války. Vyzval k souboji Hektora, samozřejmě ho zabil, a jeho tělo pak vláčel za svým válečným vozem kolem hradeb města. Ale na prosbu stařičkého trojského krále Priama (toho k Achilleovi v převleku tajně dovedla Bríseovna) tělo mrtvého prince vydal k řádnému pohřbu.
    Nedlouho potom nastoupil Achilleus ke svému poslednímu souboji, ve kterém dostal všeobecně známý kritický zásah do paty (která byla jediným zranitelným místem jeho těla) – šípem ze zálohy od prince Parida (hajzlík jeden!). Achilleovu smrt pomstil další lučištník, Filoktétes, dědic Herkulových šípů – střelil Parida do oka. Heleně už tehdy asi docházelo, co všechno způsobila (a koho že to vlastně má vedle sebe) a Parida odmítla ošetřit. Když pak prince odnášeli jeho bratři, upadl jim (náhoda?) a šíp si zarazil hluboko do hlavy a skonal. Helena pak pojala za muže jeho bratra Déifoba – na několik málo dní, protože po dobytí města ho skolil přímo v její ložnici původní manžel Meneláos.
    Řekové po smrti Achillea v panice ustoupili až ke břehu moře. Kdyby se o Tróju neřezali už desátý rok, asi by to tehdy zabalili a jeli domů. A nikdo by jim to nemohl mít za zlé (mimochodem, jak asi po deseti letech v obléhaném městě vypadala Helena?). A tehdy (konečně!) zapojil Odysseus svůj výkonný mozek na plné obrátky a vytasil se s profláknutým a všeobecně známým (teď, tehdy samozřejmě ne) Trojským koněm. Král nechal rozebrat několik řeckých lodí (achájské vojsko prořídlo natolik, že k cestě zpět nepotřebovalo ani zdaleka celou flotilu) a postavit obrovskou, dutou sochu koně. Do té se naskládal pečlivě vybraný oddíl bojovníků v čele se samotným Odysseem. Zbytek vojska strhl tábor, nalodil se a zamířil směr domov. Trójané napřed nechápali, která bije, ale nakonec usoudili, že smrt Achillea nahlodala Řeky natolik, že další obléhání vzdali. A tím pádem že vyhráli. A že socha koně tu zůstala jako dar. A pomalu začínali slavit.
    Jistý kněz (nebo věštec) jménem Láokoón, trójany varoval. Jediný Řek, kterého zde ustupující vojsko nechalo, trvdil, že kůň je dárek pro Pallas Athénu na usmířenou. Láokoón ale trvdil, že to je jen lest (od něj sotatně pochází výrok „Nevěřte Danaům, kteří vám přinášejí dary!“ (lat. quid quid id est timeo danaos et dona ferentes) – odtud příslovečný Danajský dar). Ostatně tenhle chlapík byl od začátku proti Paridovi a Heleně, Meneláos a Odysseus bydleli při své první návštěvě právě u něho. Nikdo mu nevěřil a tak bezmocně mrštil kopí na dřevěného koně. Sice prý zabil jednoho z ukrytých vojáků (těch mělo být asi třicet), ale pak se z moře vyplazili dva hadi a zabili jeho i jeho dva syny. Věštkyni Kassandře, která tvrdila, že uvnitř koně číhá smrt, nikdo nevěřil (už z principu). Navíc Láokoónovu smrt vzali jako znamení od bohů, že mlel nesmysly, a koně se jali táhnout k městu.
    Pak už šlo všechno ráz na ráz. Kůň byl moc velký, takže se musela část hradby rozebrat, aby se dostal dovnitř. Na oslavě se všichni zmatlali jak carští důstojníci (včetně hlídek), řecký zvěd už pochodněmi navigoval vracející se flotilu s achájským vojskem, a Odysseus se svým záškodnickým oddílem otevíral jednu bránu města za druhou. Do rána Trója padla a bylo po všem.
    Z Trójanu uprchl jen jakýsi Aeneias, druhý největší místní hrdina po Hektorovi, se synkem a skupinou uprchlíků (o mnoho let a dobrodružství později se usadil v dnešní Itálii a založil římský národ).
    Odysseus se vracel na Ithaku opravdu celých deset let a jeho příhody jsou jedním z nejoblíbenějších řeckých mýtů.
    Helena, která stačila během války dvakrát ovdovět, předstírala radost nad svou záchranou (tváří v tvář Meneláovi stojícímu s krvavým mečem nad tělem jejího druhého (třetího?) muže to nijak nepřekvapuje) a vyhnula se jakémukoliv trestu – byla jen nevinnou obětí únosu ze strany chlípného odporníka Parida. No, i ona a Menelaos se vraceli domů dlouhých sedm let, a při tom stačili zcestovat Egypt a Lybii.
    Agamemnón se vrátil domů jen proto, aby byl zákeřně zavražděn i se svou družinou během uvítací hostiny – jeho žena si za léta odloučení našla útěchu u jeho bratrance Aigisthose.
    Mimochodem, věštci předpovídali, že Paris způsobí Tróje zkázu už při jeho narození. A jako nemluvně měl být hned zabit. Ale starý dobrák laskavý Priamos to nedovolil.

    Bohové pomáhali během tohoto konfliktu oběma stranám – Athéna radila svému oblíbenci Odysseovi, Apollon vedl Paridův šíp proti Achilleovi, Poseidon poslal hady na Laokoóna, Héfaistos koval Achilleovu zbroj, Afrodité povzbuzovala odvahu Hektorovu…
    Deset let trval konflikt a zničil životy prakticky všech zúčastněných – i těch, co ho přežili! A všechno (samozřejmě v bájích, dějepisně se jednalo o válku obchodní) kvůli jedné jediné ženské… Nebo vlastně jedinému zlatému jablku? Nebo ješitnosti tří bohyň? Anebo úplně v počátku kvůli škodolibosti Eris, bohyně sváru? (Nutno uznat, že pokud vezmeme rovnici: Vzít jedno jablko a napsat na něj dvě slova + protřepat, nemíchat = deset let války, hádek, sporů a chaosů, zasahujících dva národy a skoro všechny bohy, pak Eris zafungovala s výkonností onoho pověstného motýla, který mávnutím křídel támhle rozpoutá bouři onde.)
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam