• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FOSSYMýty, Legendy a Pověsti
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FOSSY: Tak, hádanka zatím neuhodnuta, zkusím přidat pár dalších nápověd.

    Statečný voják zabil netvora, při tom objevil zázračné účinky jisté rostliny, své vítězství použil k propagandě a později byl popraven za to, co tak pěkně propagoval. Dodnes je velmi znám a posmrtných poct se dočkal velmi, velmi záhy.

    Statečný voják zabil netvora, přičemž zachránil princeznu, při tom mu (podle některých) několikrát zachránil život pomerančovník. Někdy se říká, že netvora nejdřív jen porazil a zabil až později, v rámci oné zmiňované propagace. Propaganda byla náboženská, a voják byl za svou víru později perzekuován. A jako správný mučedník dosáhl odměny až posmrtně...
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    FOSSY: Já taky netvrdím, že to půjde našroubovat na všechno. ^___^
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FJERTIL: Klidně přiznávám, že tak dobrý přírodopisec nejsem :) Možné to samozřejmě je. I když jsem četl legednu, kde měl kohout na hlavě roh (až dokud mu ho neukradl drak) a nevím, z čeho by vycházeli tam :)
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    FOSSY: Hádám, že tato legenda může mít základ v chování skokana volského a jiných žab žijících v aridních oblastech, které se s příchodem sucha zahrabávají do země a dělají si kolem sebe slizový obal, aby jim udržel kolem těla vlhkost.
    Pokud se taková žába vykope, začne z ní crčet voda.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Opět kratší, po minulém příběhu čínská legenda o tom,

    Proč hadi nemají rádi žáby:

    Podle čínské astrologie se to má se žábami a hady následovně: Kdysi dávno byl had se žábou kamarád. V té době měl had čtyři nohy a po břiše se plazila žába. Žába chytala hmyz, čímž prospívala lidem, a i hadovi, který byl pro změnu velmi líný a neužitečný. A vcelku pochopitelně měli lidé žábu rádi, a hada ne. To hada přirozeně rozčilovalo. Nakonec se rozhodl, že se lidem pomstí. Začal je kousat a pouštět jim do žil svůj jed.
    Císaři se podobné chování u hada nelíbilo. Předvolal si jej a dal mu přísné varování. Zakázal mu škodit lidem. Jenže had byl ještě ke všemu umíněný a tvrdohlavý a prostě si nedal říct. Císař se na něj rozlítil, a potrestal ho: vzal hadovi nohy a dal je žábě.
    Až po tomto trestu šel had do sebe. Konečně se trochu zastyděl, a začal pomáhat. Draku, svému bratranci, pomohl ovládnout déšť a vodu vůbec a své tělo poskytoval k výrobě léků. Nakonec si toho Císař všiml a za odměnu hada zařadil do čínského zvěrokruhu. Ale jeho nohy nechal žábě.
    Odměna hada sice potěšila, ale nebylo to úplně ono. A protože ze ztráty nohou vinil žábu, jsou od těch dob hadi úhlavními nepřáteli žab.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak, po epické skotské legendě zase jedna kratší, jednodušší, africká. S patřičným morálním poučením.

    O ropuše a hadovi:

    Zvířata žila pospolu v klidu, míru a celkem i v harmonii. Ale ropucha se pomalu stávala zahořklou. Neměla srst, jen spoustu bradavic, páchla, a ani její hlas nezněl nijak libě – zkrátka, byla ošklivá. A ostatní se od proto odvraceli, nechtěli s ní trávit čas a neměla žádné přátele. Hořkost v ropuše pomalu rostla, až se nakonec rozhodla, že se všem zvířatům pořádně pomstí. Sedla si k prameni a pila.
    Ropucha pila a pila, a postupně rostla, až byla větší než jakékoliv zvíře, a až nezbyla ani kapka vody pro ostatní. Zvířata měla žízeň, rostliny vadly. A zvířata se ze všech sil snažila ropuchu donutit, aby vodu vrátila. Jenže! Ropucha byla vší tou vypitou vodou tak těžká a veliká, navíc pořád strašně ošklivá, takže i když se jí někdo odvážil dotknout, nemohl s ní ani pohnout.
    Nakonec přišel chytrý nápad: ropuchu rozesmát, aby všechnu vodu uvolnila ve chvíli, kdy neudrží širokou ropuší tlamu zavřenou. A tak se všechno zvířata začala předvádět. Ale nic nezabíralo ani metání kozelců, ani rozličné pazvuky, i ty nejveselejší kousky nechávaly ropuchu chladnou. Zvířata se jedno po druhém vzdávala, navíc přicházelo vyčerpání spojené se žízní.
    Když už všichni leželi a bezmocně lapali po dechu, připlazil se had. Mnoho naděje zvířatům nedodal – vždyť neměl ani nohy, na kterých by tančil nebo poskakoval, ani pořádný hlas, zkrátka nic, čím by mohl ropuchu rozesmát. Had si z toho nic nedělal. Obhlédl obludně velikou, nafouklou žábu, a začal se před ní svíjet v divokých klikyhácích a smyčkách. A právě při jeho pitvoření žábě poprvé ujely koutky. Čím dál víc se natřásala potlačovaným smíchem, až nakonec, když na sobě had uvázal uzel, vybuchl neovladatelným řehotem a chechotem. A s jejím smíchem se ven vyvalila i všechna vypitá a spolykaná voda.
    Všechno dobře dopadlo navzdory očekávání a život všech se vrátil do běžných kolejí…
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Hádanka je dnes velmi stručná, protože jinak by byla nesmírně jednoduchá:

    Statečný voják zabil netvora, při tom objevil zázračné účinky jisté rostliny, své vítězství použil k propagandě a později byl popraven za to, co tak pěkně propagoval. Dodnes je velmi znám a posmrtných poct se dočkal velmi, velmi záhy.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Především z důvodu osobních sympatií bych chtěl připomenout jednu historickou osobnost – legendu. O Irsku a jeho legendách už padlo několik zmínek, tak se dnes podívejme na jednoho Skota, který mezi legendy patří nepochybně také. Skotský národní hrdina Války o nezávislost Skotska, rytíř a šlechtic ze středověku,

    Sir William Wallace:

    V době, o které budu mluvit, to pro Skotsko vůbec nebylo jednoduché. Na anglickém trůně sedí Eduard I., zvaný Longshanks (Dlouhán) – pro Angličany nejvyšší zákonodárce (některá jeho nařízení zůstala v britském zvykovém právu dodnes), pro ostatní (Skoty, Walesany) neznaboh. Roku 1277 si Eduard podrobil Wales – po první porážce (kterou utrpěl před nástupem na trůn) vyrazil patřičně připraven, waleské síly pod vedením Llewelyna ab Gruffydema obklíčil a donutil ke kapitulaci. Ve Walesu začíná platit anglický zákon a následná vzpoura je krvavě potlačena, Llewelyn zabit v boji a jeho bratr, David, pověšen, rozčtvrcen a rozřezán na kusy při veřejné popravě.
    Vzniká titul Princ Waleský, který náleží nejstaršímu synovi krále (v tomto případě poněkud slabošskému a pravděpodobně homosexuálnímu Eduardovi II.). Co se týče Skotska, je Eduardovým prvním plánem oženit po smrti skotského krále Alexandra III. svého syna s jeho vnučkou (tehdy tří – šestiletou (?) Margaret, zvanou Panna Norská (žila na dvoře norského krále Erika II., svého otce). Ale Margaret cestou do Anglie umírá a tím končí druhá královská dynastie Skotska, dynastie Dunkeldů. Mezi skotskou šlechtou nastávají tahanice o trůn, mezi rody, které si činí nárok na korunu, vynikají rody Balliol a Bruce. Eduard vyslovuje podporu rodu Balliol a roku 1292 je John Balliol korunován na Jana I. Skotského na Kameni Osudu*
    Ovšem už v roce 1295 překročí vzájemné třenice únosnou mez, když Jan odmítne podporovat Anglii ve válce s Francií a dokonce uzavře pakt s francouzským králem Filipem IV. Eduard odpovídá útokem armády na opevněný Berwick – město, ač připravené k obléhání, za pochodu dobude a nechává pro výstrahu popravit všechny obyvatele. Roku 1296 mu tento čin (cca 20 000 obětí) vynesl přezdívku Scotorum Malleus (doslovně Kladivo na Skoty, volněji „Skotobijce“). Jan I. je potupně zbaven moci a uvězněn (po třech letech vyhnán na své pozemky ve Francii), Kámen Osudu je odvezen do Anglie a po drtivém vítězství angličanů v bitvě u Dunbaru je Skotsko považováno za obsazené. Ve městech jsou anglické posádky, po celé zemi jsou angličtí duchovní a zemi řídí anglický místokrál skrze anglické úřady.
    To jsou v kostce historické podmínky, ve kterých jasně, i když krátce, zaplála legenda Sira Wallace.

    William Wallace (v galštine Uilliam Uallas). O jeho životě pře rokem 1297 se spíše spekuluje. Nejasné je datum i místo jeho narození (narodil se kolem roku 1270, ale celkově se uvádí spíše datace v rozmezí 1268 – 1276, pravděpodobně v Eldersile ve skotském hrabství Renfrewshire, nebo v Ellersilie v Ayrshire). Byl druhým synem Alana Wallace z Elderslie (rytíř a vazal Jamese Stewarda – ti byli předky dynastie Stuartovců). Jako mladší syn byl William vychováván pro dráhu kněze. Plynule hovořil latinsky a francouzsky. Vojenských úspěchů dosáhl ve velmi mladém věku a navzdory filmovému zpracování a některým romantičtějším verzím legendy není známo, zda byl vůbec kdy ženatý, nebo jestli měl nějaké potomky.

    V květnu 1297 začíná legenda Williama Wallace. Podle ní Wallace ve městě Lanark zabil v potyčce dva anglické vojáky. Stal se z něj psanec. Místní šerif, aby se k němu dostal, dal zatknout a popravit Marion Braidfute. Wallace krvavě pomstil smrt své údajné manželky (jeho sňatek je stále zpochybňován, viz. výše) a zabil i šerifa Williama z Heselrigu. Posléze kolem sebe shromáždil skupinu následovníků. Pro své výpady proti Angličanům používal jako základnu Selkirkský les. Později se setkal se silami Andrew Moraye (možná při obléhání Dundee na začátku září 1297).

    11. Září 1297 se odehrála bitva o Stirlingský most. Skotští rebelové dokonale využili terénu a anglickou profesionální armádu napadli při přecházení mostu přes řeku. Tři tisíce jízdních a přibližně deset tisíc pěších vojáků bylo pobito a rozprášeno mnohem menšími silami skotů. ** V bitvě padl i Hugh Cressingham, Eduardův kancléř ve Skotsko (a jeho tělo bylo údajně staženo z kůže, kterou si vojáci rozřezali na malé kousky jako talismany pro štěstí a připomínku vítězství, Wallace sám prý měl s kancléřovi kůže bandalír k meči). V zastoupení Jana I. Skotského Wallace i Moray získávají titul Ochránce království.
    Bitva u Stirlingského mostu velmi zhoršila skotsko-anglické vztahy. Mimo jiné proto, že surový a brutální přístup Skotů a využití taktických výhod místa, se neslučovaly s rytířským duchem a celkovým „kavalírstvím“ tehdy vedených válek.
    Ke konci roku podlehl Moray zraněním, která si z bitvy odnesl. Wallace se věnuje dalším nájezdům na severní Anglii a za své činy je pasován na rytíře.
    V roce 1298 odpověděli Angličané masivní invazí. Wallace se vyhýbal přímému střetnutí (Skoti si osvojili spíše taktiku spálené země a „udeř a uteč“), ale nakonec přeci jen došlo k velké bitvě, tentokráte u Falkirku. (1. Dubna 1298). V této bitvě stály proti anglickým obrněným jezdcům pevně sevřené formace kopiníků, které měli jízdu zastavit a zároveň poskytnou krytí lučištníkům. Zastavenou jízdu měla napadnout jízda skotská, která také měla smést obávané waleské lučištníky (jednotky s jednoznačně nejdelším účinným dostřelem ve své době). Ale skotská jízda, rytíři pod vedením šlechty, z pole ustoupila. Nechala tak nepohyblivé, nemotorné formace (schiltron) napospas nepříteli. Waleští lučištníci oslabili skotské síly natolik, že nedokázali odolat obrněné jízdě. Skotská armáda byla zdecimována, poražena a rozprášena (spíše definitivně zničena).
    Wallace sice uprchl, ale jeho vojenská reputace vzala za své. Vzdal se titulu Ochránce království ve prospěch Roberta Bruce (earla Carricku) a Johna Comyna z Badenochu (synovce krále JanaI. Skotského).

    Jen velmi málo je informací o době mezi Wallacovou porážkou u Falkirku (1298) a jeho zajetím 5. Srpna 1305. Pravděpodobně se v této době vypravil do Francie a jednal s Filipem IV. Francouzským, ale pokud došlo k nějaké dohodě, nebyla uskutečněna.
    Na začátku srpna 1305 Wallace zradil a vojákům předal jistý John z Menteith, skotský rytíř loajální ke králi Eduradovi. Wallace byl odvezen do Londýna a souzen pro velezradu. Svou obhajobou, že nemohl zradit krále Eduarda I., protože to není jeho král, Angličany ještě více popudil. Rychle následoval rozsudek a 23. Srpna 1305 byl Sir William Wallace umučen k smrti (pověšen a škrcen, poté, stále zaživa, kastrován, vyvrhnut, a poté teprve sťat a rozčtvrcen).

    Dovětkem legendy o statečném Wallacovi (i když nenechte se mást romantickými zpracováními, ve skutečnosti musel být značně chladnokrevným a otrlým vojákem – zabijákem) budiž, že jeho smrt nezafungovala podle předpokladů krále Eduarda jako odstrašující příklad. Již roku 1306 se do čela rebelie postavil Sir Robert Bruce (v březnu korunován Skotským králem) a roku 1314, kdy v bitvě u Bannockburnu rozdrtil anglické vojsko *** (použil stejnou taktiku jako Wallace u Falkirku, ovšem obrněná jízda tentokrát neselhala a waleské lučištníky podle plánu rozmetala), dovedl boj o nezávislost Skotska k vítěznému konci.

    * Kámen Osudu byl již zmiňován v irské legendě o Cuchulainovi
    **Různé zdroje uvádějí různá čísla, ale nejčastěji se hovoří o počtech 1000 – 3000 jízdních a 8000 – 10 000 pěších na straně Anglie (tedy 9 – 13 tisíc), a zhruba 300 jízdních a 1500 – 2000 pěších na straně Skotska (tedy 1800 – 2300 mužů).
    ***Tehdy už seděl na anglickém trůnu mladý Eduard II., jeho otec se nezávislosti Skotska (ke svému štěstí) nedožil.
    MLEKAR_STEIN
    MLEKAR_STEIN --- ---
    FIN: podívej se okolo sebe. Stvoření dle obrazu božího. a podle obrazu si lze s jistou újmou na věrnosti udělat představu o vzoru.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Narazil jsem na jednu Čínskou legendu, jednu z těch více duchovně a méně epicky založených.

    Příběh princezny Miao Shan:

    Žil kdysi král, Miao Chuang Yen, a královna Pao Ying. Spolu měli tři dcery, od nejstarší Miao Yen, přes Miao Yin až k nejmladší Miao Shan. Říká se, že při zrození Miao Shan se celá země otřásla, všude se objevily nebeské květy a vzduch nasytila překrásná vůně. Princezna se narodila čistá a svěží a nepotřebovala ani koupel. Její tělo zakrývaly mraky všech barev, ale i přes všechna znamení, že není obyčejným dítětem, si jí její rodiče pro svá zatvrzelá srdce nevážili.
    Princezna byla bódhisattva (duchovní stav předcházející úplnému osvícení, jestli správně chápu) a jako taková slula skromností, moudrostí a laskavostí. Lidé ji zvali „Dívka se srdcem Buddhy“, oblékala se prostě, jedla jen jednou denně a bez odmlouvání plnila všechny úkoly, které jí dával její otec - král.
    Miao Chuang Yen chtěl dceru provdat, neboť neměl mužských dědiců. Dívka však chtěla kráčet duchovní cestou, a tak si vymínila, že se svatbou bude souhlasit tehdy, jestliže její rodiče odvrátí tři neštěstí od lidí. Jinotaji poté popsala stáří, nemoc a smrt.
    Ani králův hněv a stále náročnější a podřadnější práce, ani přímluvy sester nebo matky nepřiměly princeznu změnit její rozhodnutí. Nakonec tedy král na oko souhlasil s jejím odchodem do kláštera. Ale jeptišky z kláštera Bílého vrabce (Po Chüen Ssu) zastrašil a přesvědčil, aby byly k jeho dceři hrubé a aby ji zaměstnávaly nejtěžší prací. A tak Miao Shan nosila vodu a dřevo, chystala zeleninu pro kuchyni a pracovala u hmoždíře.
    Avšak princezna cestu bódhisattvy neopustila a nakonec její pobyt v klášteře vyvolal i divy – zelenina rostla i v zimě a právě vedle kuchyně se otevřel nový pramen. Když se o tom doslechl král, nemálo se rozzuřil. Tehdy mu hněv zastřel rozum a král vyslal vojáky, aby pobili všechny jeptišky a přinesli mu hlavu jeho dcery. Avšak vojákům před klášterem zastřely výhled oblaka, a když se rozptýlila, byla princezna pryč.
    Síla jejího ducha uchránila princeznu před nebezpečím a nakonec ji, napotřetí, donesla na místo, kde mohla v bezpečí žít. Tím místem je dnešní Hora Vůní (Hsiang Shan).

    Přešel nějaký čas a Miao Chüang Yen onemocněl ze samé zahořklosti a zloby. Celé jeho tělo hnisalo a nemohl ani spát, ani jíst. Nikdo z jeho lékařů neuměl králi pomoci. Pak, když již král umíral, objevil se znenadání mnich. Nabídl králi, že jej vyléčí. Ale k tomu potřeboval paže a oči někoho, kdo nezná ani hněv, ani zlost.
    Tento požadavek zdál se králi jako těžko splnitelný. Tehdy mu mnich prozradil, že na Hoře Vůní žije bódhisattva, který se zavázal k duchovnímu životu, a který zajisté královu prosbu neodmítne. Nemaje jinou možnost, vypravil král posly. Miao Shan je přijala a vyslechla. Poté pravila, že její otec prokázal neúctu k moudrosti a duchovní cestě, nechal pobít nevinné jeptišky a potlačoval a pronásledoval pravé učení. A že za své činy zasluhuje odplatu. Tehdy si princezna vyloupla oči a oddělila ruce od těla.
    Poslové donesli oči a ruce králi a mnich z nich připravil lék. Král byl opět úplně zdravý a začal mnichovi děkovat. Ten se však ohradil, že díky nepatří jemu, ale dárci očí a rukou. A pak zmizel. Král pochopil, že se jednalo o duchovní zjevení a nemálo se polekal. I s rodinou se proto vydal na Horu Vůní.
    Na Hoře Vůní se setkala rodina s bódhisattvou. Královna první v ní poznala princeznu Miao Shan. Všichni zaplakali, protože až tehdy pochopili lásku a moudrost princezny. Tehdy vše zakryly mraky, ozvala se hudba, země se otřásla a z oblohy začaly pršet květy, podobně, jako při zrození princezny. V jediném okamžiku, kdy zněly hlasy chválící soucit, získala bódhisattva zpět svou podobu a pak s velikou důstojností odešla.
    Král a zbytek rodiny zaplakali, osvědčili svatost jejích ostatků a na hoře vystavěli vlastnoručně pagodu.
    FIN
    FIN --- ---
    FOSSY: pro mě naopak niobé byla jednou z prvních indikací toho, že to oba byli nejspíš pěkné svině :-)
    FIN
    FIN --- ---
    FOSSY: aha, to leda :-)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FIN: O tom naprosto žádná :) Oba dva (Artemis i Apollon) nadělali spoustu nepěkných kousků (co chudák sytr Marsias a král Midas, třeba) - mnoho a mnoho. Ale bylo mi osm let, a Artemis pro mně byla čistá a krásná bohyně lovu a Měsíce, Apollon jemný a krásný bůh Slunce a umění, a najednou šli postřílet nějaké děti (oba lukostřelci, že?). Tehdy mě pověst o Niobe zasáhla hodně a říkal jsem si, jak moc musela být zlá a krutá, že ji ti dva hodní bohové (A+A) takhle potrestali. :)))
    FIN
    FIN --- ---
    FOSSY: člověče, nepřeháníš ty to s tím pozitivismem? :-)

    takový akteón náhodou spatřil artemis nahou, když se koupala, a ona jej proměnila v jelena a nechala uštvat vlastními psy.

    a mám ten dojem, že podle některých verzí achilés, když dobýval trojskou bránu, vyzval apolóna, který ji božskou intervencí zcela fixlózně bránil, aby mu šel z cesty, za což apolón fixlózně vedl paridův šíp, aby achilea trefil do paty. žádní extra miláčkové tedy tito božští sourozenci nejsou.

    artemis byla posedlá svým panenstvím, div jí z toho nehrabalo. buď zeus nebo apolón se zjevili kalistó, buď ji svedli nebo znásilnili, ona porodila a artemis ji za to proměnila v medvědici. a kalistó to div nestálo život (už zase).

    adonis? pochlubil se, že je lepší lovec - artemis ho zabila. (v jiné verzi jako pomstu: adonis byl oblíbencem afrodity, ta někoho zabila a artemis se pomstila "spravedlivě" tím, že sejmula adonida).

    orion? dle jedné z verzí konečně hrozilo, že artemis přestane být to, čemu já lidově říkám "nepříčetná panenská svině schopná všeho" a zamilovala se do oriona - tady pro změnu "vypečeně" zasáhl apolón, aby "ochránil její panenství", a artemis oklamal, pročež ona nešťastnou náhodou oriona zabila.

    když chtěla potrestat agamemnóna, tak co? zabila ho? ne, přinutila ho obětovat dceru nátlakovým vydíráním.

    do nebohé chioné se zamilovali dva bohové a ona, zblblá hormony, se pochlubila - artemis jí zabila.

    a tak dále. artemis, když se s ní člověk jen trochu obeznámí, byla žárlivá sobecká a vlastním panenstvím posedlá egoistická ***** a rozumný člověk by jí raději šel z cesty :-)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FIN: Jsem si dodnes pamatoval část o tom, jak poslední dcerku chránila tak odhodlaně, až ji udusila... Tehdy (mi bylo asi 8, když jsem to četl poprvé) jsem nemohl pochopit, že Artemis (moje oblíbenkyně) a Apollon (bůh slunce, umění a vůbec takový pozitivní chlapík) vystříleli bandu dětí.
    FIN
    FIN --- ---
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak zkusme zase hádat:
    Jistá královna z jistého nešťastného rodu měla mnoho dětí. Měla jich tolik, že zpychla a posmívala se jiné, méně šťastné matce. Ta se spravedlivě rozhořčila a postěžovala si svým dětěm. Ty vzaly do rukou zbraně a jali se měnit královnino potomstvo v mrtvoly. Když byly v polovině, zabil se žalem zlomený král-manžel. Když byly u konce, konečně došlo královně, že to parádně podělala, ale nepodařilo se jí zachránit ani poslední dítě. Nakonec zkameněla a navěky pláče - možná nad svou rodinou, možná nad svou hloupostí...
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    sakra :)
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    KID_MCHUTT: Jo, ten si už nepamatuju.. to bylo před mnoha a mnoha lety, taková sbírka pověstí a bylin z různých zemí (tehdy ještě) Sovětského svazu. :)
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    SYLVAEN: hm... zdroj? :)
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam