Omlouvám se, z nedostatku času si dopřeju jen jeden lehčí příspěvěk na témě "Nečí něco", který souvisí s tím, na co jsem narazil tady: FOSSY:

Jde v podstatě o to, jak některé obraty nebo spojení z mýtů a legend zapustily kořeny do běžného jazyka a jsou dodnes používána jako metafory pro jisté situace.
Asi nejznámější je právě Sysifovská práce a Tantala muka , kdy to první odkazuje na nekončící, často úmornou dřinu bez výsledku, a to druhé na fyzické a/nebo psychické utrpení, intenzívní a dlouhotrvající. Předlohou pro tyhle dvě pořekadla jsou třresty vyměřené dvěma hříšníkům řecké mytologie - viz:FOSSY:
Stejně známý je Damoklův meč, metafora pro hrozbu, o které člověk ví, ale netuší, kdy přesně udeří. Legenda k tomuhle rčení vypráví o tyranovy Dionýsovi ze Syrakůs. Ten se velmi bál povstání lidu. Když se jeden jeho vojevůdce ozval, jak moc mu závidí, a že nikdo se nemá lepe, než Dionýsos, tyran si s vojevůdcem kupodivu ochotně vyměnil místo. Ale nad křeslo, ve kterém si Damoklés užíval bohatství a přepych, nechal na tenkou koňskou žíni pověsit meč. Vojevůdce s mečem nad hlavou rychle přešla chuť na skvělé jídlo i pití, a ještě rád se vrátil na své místo.
Obdobně často se používá spojení Ariadnina nit, které označuje pomoc jakéhokoliv druhu, která člověka vyvede ze svízelné situace (doslova i symbolicky). Původně se jednalo o klubko nití, které dala princezna Ariadna z Kréty princi Théseovi, než se vydal do Labyrintu zabít Mínótaura. Princ za sebou nit rozmotával, a tak byl první a jediný, kdo dokázal najít cestu z bludiště ven.
Další velmi známé rčení je Pyrrhovo vítězství. Pyrrhus, král Epeiru, byl v první řadě válečník a vojevůdce. A nebál se znepřátelit si samotnou Říši římskou. A právě po velké bitvě u Auscula, kde se mu podařilo římany donutit ustoupit s těžkými ztrátami, dal vzniknout tomuhle rčení. Prohlásil prý tehdy něco jako "Ještě jedno takové vítězství, a jsme v ... (no dobře, podle dějepravců řekl, že budou zničeni, ale věřte, jim, byl to koneckonců voják)". A měl pravdu. Jeho vlastní elitní jednotky a důstojnický sbor po birvě prakticky neexistovaly. A na rozdíl od Římanů nemohl svoje jednotky doplnit zdaleka tak rychle, jak by potřeboval. Pyrrhovo vítězství tedy označuje vítězství buď příliš draze zaplacené, než aby se jednalo o skutečné vítězství, nebo vítězství bezcené, kdy se výhra ukáže jako naprosto nedostatečná náhrada nákladů.
K oblíbeným, řeckou a římskou mytologií inspirovaným rčením, patří ještě Ikarův pád, který vyjadřuje ztrátu, pád nebo úpadek (finanční, osobní, nebo i doslovný), zapříčiněný vlastní pýchou a/nebo hloupostí. Přesně stejně, jako kdysi při útěku z Kréty Ikaros neposlechl varování svého otce Daidala, a na křídlech z ptačího peří, poslepovaného voskem, se v mladické pýše a nerozvážnosti snažil doletět ke Slunci (což skončilo rozpuštěním vosku a následným pádem a smrtí Ikara).
Potom tu máme Danajský dar - podrobnosti o Trojské válce jsem psal dříve, nicméně danajský dar (u Tróji právě dřevěný kůň s posádkou elitních vojáků, který způsobil pád nedobytného města) je označení daru, který napáchá více škody, než užitku. Typicky se jedná o dar, který byl dán se zlým úmyslem, ale ne vždy tomu tak je, a někdy se i upřímně myšlený dar obrátí proti obdarovanému.
A Polibek Múzy snad také není potřeba dlouze vysvětlovat. V Řecku/Římě přinášel polibek jedné z devíti patronek umění inspiraci, stejně tak je tomu i u rčení. Náhlá inspirace, kreativní myšlenka nebo nápad je polibkem Múzy.
Podobně notoricky známé je i Jablko sváru, opět odkaz na Trojskou válku, tentokrát přímo na její příčinu. Dodnes jablko sváru označuje příčinu (materiální i abstraktní) hádky, rvačky nebo války. Podrobnosti viz:FOSSY:
A když jsme u Trojské války, vzpomeňme Achilovu patu, která je dodnes označením pro slabinu, lidskou slabost a zranitelné místo.
Gordický uzel se týká pro změnu Alexandra Velikého. Frýgijský král Gordius prý uvázal vůz k Diově oltáři lýčím, uzlem tak tak složitým, že konce lýčí nikdo nemohl najít. Jak šel čas, vzniklo kolem složitého uzlu proroctví, že kdo jej rozváže, stane se vládcem celého světa. Alexandr Veliký, který jednoho dne u uzlu stanu, tomu prý i věřil. Ale nezdržel se dlouho a namísto složitého rozvazování uzel přeťal mečem. Vládcem světa se sice nestal, ale dodnes je s ním spojeno tohle rčení, které vyjadřuje jednoduché řešení na pohled nerozmotatelné situace pomocí jediného, rozhodného a rázného činu.
Pokud na chvilku odbočíme od antiky, máme tu napříkald Kolumbovo vejce. Podobný význam má i rčení "po bitvě je každý generál". Na hostině k oslavě objevení "nové cesty do Indie" si jeden z hostů dovolil Kolumbovu cestu zlehčovat. Kolubus jej vyzval, aby postavil vejce na špičku. To se samozřejmě posměváčkovi ani nikomu jinému nepodařilo. Nakonec Kolumbus sám vzal vejce, jemně jím ťukl o stůl, a hle, vejce najednou stálo na špičce. Rčení vyjadřuje především to, že napoprvé je všechno těžké, ale zopakovat to po někom, když už víme, jak na to, je daleko jednodušší.

Takže tady je první várka rčení a metafor, která legendy a mýti přinesly do běžného, každodenního jazyka a mluvy. Snad potěší :)

A pro změnu dva ze slavných Řeků:

Sisyfos:
Asi netřeba nijak moc představovat. Syn Aiola a Enarté, vnuk Helléna. Zakladatel a první král Korinthu.
Podle bájí byl Sisyfos nejchytřejším (nebo alespoň nejprolhanějším) z Řeků. Když mu soused kradl krávy, usvědčil ho nápisem, který jim vyryl na kopyta, a potrestal tím, že svedl a obtěžkal jeho dceru (z kteréhožto počinu se zrodil slavný ithacký král Odysseus, hlavička po tatínkovi).
Pomyslnou mez překročil, když výměnou za bezednou studnu prozradil říčnímu bohu Asóposovi, kdo a kam unesl jeho dceru. Zeus se proti otci své nejnovější oběti musel bránit blesky a nijak mu to nezvedlo náladu. Poslal svého bratra Háda, aby Sisyfa spoutal a odvlekl do podsvětí. Sisyfos ale Háda oblafnul a bůh skončil ve vlastních poutech v Sisyfově komoře. Vysvobodit Háda z ponižujícího zajetí přišel sám Áres, protože dokud byl Hádes vězněn, nemohl nikdo na světě zemřít.
Áres osvobodil Háda a Sisyfa mu vydal k potrestání. Ani tehdy se ale chytrák Sisyfos nevzdával, a před odchodem zakázal své ženě, aby pohřbila jeho tělo. Když pak skončil v podsvětí, šel rovnou za Persefonou, Hádovou manželkou, a začal hrát na její soucit. Nakonec ji ukecal, aby ho na tři dny pustila zpátky na zem, aby mohl zajistit vlastní pohřeb.
Sisyfos samozřejmě neměl v plánu se po uplynutí lhůty vrátit do říše mrtvých. Ale bohové se ho rozhodně nemínili vzdát a konec konců měli trochu větší páky. Pro Sisyfa si přišel Hermes a tentokrát ho odvlekl přímo do Tartaru. Soudci mrtvých vyměřili možná spravedlivý, ale určitě dost krutý trest – Sisyfos musí po celou věčnost tlačit a kutálet do kopce obrovský kulatý balvan. Jeho úkolem je překulit kámen na druhou stranu, ale těsně pod vrcholkem se mu balvan vždy vysmekne a skutálí se na počátek cesty. Sisyfos je nucen znovu a znovu vykonávat vyčerpávající, ubíjející práci bez vyhlídky na její konec, a navíc je mu veškerý jeho důvtip a lstivost k ničemu.
Sisyfovská práce je dnes synonymem nesmyslné a zbytečné námahy bez konce.

A druhým legendárně potrestaným Řekem, kterého si představíme, je

Tantalos:

Možná byl synem samotného Dia, možná jen jeho oblíbencem. Ale říká se, že byl zván na Olymp a sedával na hostinách s bohy. Není divu, že mu to stouplo do hlavy. Menší pochybení (mluvení o tajemstvích bohů a odnášení ambrózie a nektaru z Olympu na zem) mu Zeus velkoryse promíjel. Odpustil mu i křivopřísežnictví a pýchu. Ale jednoho dne to i Tantalos přepískl přes jakoukoliv přijatelnou míru.
Král Tantalos měl tři děti – Peolopa, Niobé (zmiňována už dříve) a Brotea. Jednoho dne pozval na oplátku bohy na hostinu k sobě do paláce. A protože chtěl vyzkoušet jejich vševědoucnost, naservíroval jim jako hlavní chod svého syna Pelopa (údajně ho sám zabil, rozporcoval i připravil). Bohové mu na to samozřejmě neskočili (jen Démétér, truchlící nad únosem dcery Persefony, snědla jediné sousto), maso svařili v kotli zpět v jeden celek, a chlapci vdechli zpět život (díru na rameni, kde si kousla Démétér, zaplnili slonovinou).
No, a synovrah putoval rovnou do nejtemnější části Tartaru a potrestán trojím mučením.
Zaprvé stojí Tantalos po krk v chladivé, průzračné vodě, ale navěky trpí žízní, protože voda klesne, když se napít.
Zadruhé má Tantalos těsně před obličejem větev obtěžkanou ovocem, ale trpí věčným hladem, protože když se po větvi natáhne, větev se stáhne z jeho dosahu.
A za třetí trpí Tantalos věčným strachem z obrovského viklanu, který se skřípotem balancuje nad jeho hlavou, jen jen spadnout.

Zavítejme jednou do českých luhů a hájů, nebo ještě lépe, zavítejme na hrad Karlštějn. Jedna z nejznámějších pověstí vypráví

O slepém pěvci a jeho psu:

Pověst vypráví, že za dob Václava IV. zavítal co Čech brunšvický kníže. Na jeho počest byl uspořádán lov a velká hostina. Avšak během veselí a radovánek kvetla na hradě zrada – knížecí komorník přislíbil za úplatu zabít svého pána.
Během dne nervózní komorník, chystající pro večerní hostinu na svého pána jed, narazil na hradě na slepého starého hudebníka Beneše. Ten se svou loutnou a věrným psem putoval po zemích českých a obveseloval lid prostý i urozený hrou a zpěvem. Komorník jej vybídl ke hře, aby se rozptýlil. Tehdy Beneše slyšel hrát Václav a přizval ho, aby zahrál i na večerní hostině.
Celý večer Beneš hrál a těšil panstvo. Když se hostina nachýlila, nalil komorník knížeti pohár vína s jedem. Brunšvický kníže se však nápoje nedotkl a jako díky nabídl víno slepému pěvci, neboť správně usoudil, že mu zpěvem vyschlo v hrdle. Beneš se chystal napít na počest laskavého pána, ale tehdy mu na klín skočil jeho věrný pes a pohár mu z ruky vyrazil. Rozlité víno potom vylízal sám a mrtev se svalil na zem.
Beneš se slzou v oku naposledy pohladil čtyřnohého přítele a rozechvělým hlasem knížeti oznámil, že se jej kdosi pokusil jedem o život připravit. Kníže se rozhněval a tak dlouho probodával zrádného komorníka pohledem, až ten ztratil hlavu a ozlomkrk se rozeběhl pryč. Zbrojnoši krále Václava mu však nedovolili uniknout a uvrhli jej do žaláře. Již nazítří byl komorník vydán katu.
Z vděčnosti chtěl kníže Beneše odvézt s sebou a postarat se o něho, ale slepý stařec příliš truchlil pro ztraceného přítele, věrného psa, a během cesty skonal v Litoměřicích žalem.

Tak, dnešní legenda bude poněkud atypická, zatím jsem do této oblasti zabrousil jen s jednou hádankou, která zůstala nezodpovězena. Takže dovolte, abych představil legendu Divokého západu:

William Henry McCarty junior

Že vám tohle jméno nic neříká? Nedivím se. Je to jméno, pod kterým se 23. listopadu 1859* narodil, ale používal spíše alias Henry Antrim, nebo ještě známější William Henry Bonney. I když jednoznačně nejznámější je pod přezdívkou Billy the Kid.
Asi by bylo vhodné říci, že se jedná o legendu poměrně kontroverzní. Na jedné straně psanec a zabiják, na druhé oblíbený lidový hrdina a pistolník s chlapeckou tváří. Ačkoliv mu střízlivé zdroje připisují (nijak ohromujících) čtyři až devět obětí, podle legend jich Billy zastřelil jedenadvacet.
Nicméně: Billy se narodil na sklonku americké občanské války v irské čtvrti v New Yorku. Zatímco jméno jeho otce se nedochovalo, jméno jeho matky bylo prokazatelně Catherine McCarty. Když bylo Billymu zhruba 14, odstěhovala se s ním jeho matka do Silver City, kde o rok později zemřela na tuberkulózu. A tady nám legenda praví, že Billy zabil svého prvního muže už ve dvanácti letech, protože napadl jeho matku. Nicméně jeho matka zemřela o více než rok dříve, než Billi utekl z vězení v Silver City a poněkud střízlivější záznamy mu jako první oběť připisují jistého Franka „Windy“ Cahill, kterého měl zastřelit v srpnu 1877, tedy +- v sedmnácti letech – a navíc, ačkoliv byl poté hledán za vraždu, zastřelil Cunhilla v sebeobranně.
Po smrti matky pracoval osiřelý Billy v místním hotelu, jehož majitel s manželkou se ho ujali. Byl bezproblémovým dítětem. Dokud nepomáhal při krádeži prádla a neskončil ve vězení. Někteří tvrdí, že na dráhu zločinu se dal pod vlivem beletrie, která psance a zločince romantizovala. Pravděpodobnější vysvětlení říká, že Billy se dostával pro svou drobnou a útlou postavu (v dospělosti jen něco okolo 170 cm) do konfliktů s většími a silnějšími chlapci. A protože mu chyběla fyzická převaha, začal se věnovat střelbě.
Po odchodu ze Silver City už vše začalo pomalu nabírat obrátky. V dubnu 1875 zatkl šerif okresu Grant Billyho za krádež sýry. V září 1875 potom za držení kradeného oblečení a zbraně. Billy z vězení utekl a v podstatě od té doby byl na útěku. Zajímavé je, že šerif Whitehill údajně prohlásil, že se mu chlapec docela zamlouval, a že kradl z potřeby, ne z chamtivosti.
Později se Billy pustil se skotským ex-kavaleristou Mackiem do obchodu s kradenými koňmi. Využíval při tom svůj mladistvý vzhled a okouzlující osobnost. A právě tehdy se opakovaně dostal do sporu s kovářem ve Fort Grant, Cunhillem, který s oblibou Billyho fyzicky napadal, využívaje svojí velké postavy a kovářské síly. Po zvláště prudké hádce Cunhill zase Billyho napadl. Podle svědků srazil kovář chlapce na zem a tehdy Billy tasil zbraň a Cunhilla střelil. Kovář zemřel druhý den. Koroner tehdy prohlásil střelbu za neospravedlnitelnou, ačkoliv očití svědci označili střelbu za sebeobranu.
Tehdy se Billy přesunul do Nového Mexika. Údajně mu byl Apači ukraden kůň a vybavení, po dlouhé chůzi se Billy, tehdy sám o sobě začal mluvit jako o Williamu Bonneym, na pokraji smrti, dostal k domu rodiny Jonesových, kde se zotavil a vybudoval si úzký vztah s rodinou.
Podívejme se na některé zkazky o Billym. Říká se, že byl malý a ošklivý. Ale i popis, zveřejněný v Las Vegas Gazette, tomuto tvrzení odporuje. Billy byl bezesporu drobný (5 stop a 8 nebo devět palců, tedy 170 – 173 cm, a asi 140 liber, tedy něco málo přes šedesát kilo), ale připisuje se mu velká obliba u žen a pěkný, příjemný vzhled. Říká se, že Billy the Kid byl levák. Pravděpodobně za to může reverzní otočení jediné dochované fotografie. Billy byl údajně stejně zručný oběma rukama, ačkoliv primárně byl pravák. Billymu se také přičítá vzteklá povaha, kdy střílel při prvním náznaku provokace. Ale ti, kdo se s ním setkali, zmiňují jen jeho skvělý smysl pro humor, příjemnou a bezstarostnou povahu a většinou dobrou náladu. Říká se, že Billy zastřelil v hotelu muže proto, že chrápal příliš nahlas – ve skutečnosti je tato historka (pokud je vůbec pravdivá) přičítána Johnu Wesleymu Hardinovi, pistolníkovi mnohem bezohlednějšímu a méně vybíravému ohledně zabíjení. **
A tady se dostáváme k nejzajímavější části života Billy the Kida, k válce v Lincolnském okrese. Po setkání s Frankem a Georgem Coeovými a Abem Saundersem začíná Billy v roce 1877 pracovat na jejich ranči. Později téhož roku se nechal Billy s Coeovými, Saundersem, Brewerem, Bowdrem a Surlockem najmout jako kovbojové anglickým rančerem, bankéřem a obchodníkem Johnem Tunstallem a jeho partnerem, právníkem Alexandrem McSweenem. *** Konfliktem, který vedl k Lincolnské válce, byl obchodní spor mezi místními obchodníky Lawrencem Murphym a Jamesem Dolanem a právě rostoucí konkurencí Tunstalla a McSweenyho. V únoru 1878 nachytala skupina čtyř pistolníků z Murphy-Dolanovi frakce Tunstalla cestou do Lincolnu, kam vezl koně. Zastřelili obchodníka i jeho zvířata.
McSween se pokusil pomstít přítele legální cestou. Obdržel zatykače vydané místním soudcem a Tunstallovi lidé (Billy a spol.) zformovali vlastní skupinu, nazvanou Regulators. Dva z vrahů, Bill Morton a Frank Baker, se dali na útěk. 6. března byli dopadeni. Po návratu do Lincolnu Regulátoři oznámili jejich zastřelení 9. března při pokusu o útěk. S nimi byl zastřelen i jeden z Regulátorů, McCloskey, podezřelý ze zrady ostatních. Do Lincolnského okresu dorazil v té době guvernér Samuel Beach Axtell, aby vyšetřil probíhající násilnosti. Naneštěstí Axtell jednoznačně stranil Murphy-Dolanově frakci, a tak se z Regulátorů stali obratem psanci.
Během doby, kdy Regulátoři ještě operovali jako zástupci zákona, zatkl šerif William J. Brady Billyho a jeho zástupce Freda Waiteho, když mu přinesli zatykač, protože dovolil rabování v Tunstallově obchodě. Později se Regulátoři (Billy, Jim French, Frank McNab, John Middleton, Fred Waite a Henry Brown) pokusili vyrovnat skóre a přepadli v Lincolnu šerifa a jeho zástupce George W. Hindmana. 1. dubna oba zabili na hlavní ulici Lincolnu. Tehdy McSweenova frakce ztratila mnoho sympatizantů, a obě strany konfliktu byly vnímány jako stejně krvežíznivé a ohavné.
Regulátoři se do určité míry odtrhli od McSweena, deklarovali vlastní úmysl vystopovat a zabít Tunstallovi vrahy. 4. dubna se pokusili zatknout starého lovce bizonů známého jako „Buckshot“ Roberts. Ten odmítl jít s nimi živý. Odehrála se „Přestřelka u Blazer´s Mills“. Roberts pokračoval v boji i po několik zásazích do hrudi. Než zemřel, zabil vůdce Regulátorů, Dicka Brewera, a několik dalších zranil. Jeho odpor proti mnohanásobné přesile opět zhoršil postoj veřejnosti vůči Regulátorům.
Novým vůdcem se stal McNab. Regulátoři profitovali ze sympatií nového šerifa, Johna Copelanada. Nicméně jeho autorita byla podryta Murphy-Dolanovou frakcí, která zrekrutovala jeho zástupce. 29. dubna se skupina pod vedením George W. Peppina (zástupce šerifa Bradyho), včetně gangů Jesse Evanse a Válečníků sedmi řek (Seven Rivers Warriors) střetla na Fritz ranči s McNabem, Saundersem a Frankem Coem. McNab byl zabit, Saunders vážně zraněn a Coe zajat (později uprchl).
Následující den se Regulátoři opevnili v Lincolnu a pustili se do boje s Dolanovými muži a kavalérií, povolanou guvernérem Axtellem. Během opatrné přestřelky zemřel jeden z Dolanových mužů, střelen puškou v rukou George Coea na vzdálenost 440 kroků (!). Střelbou na vojenské jednotky si Regulátoři pořídili nové nepřátele.
15. května Regulátoři vystopovali a zabili člena gangu Válečníků, Manuela Segoviu. Někdy v té době se k nim připojil mladý Texasan Tom O´Folliard, který se stal Billyho přítelem a společníkem. Zhoršení situace pro Regulátory nastalo, když guvernér odvolal Copelanda a na místo šerifa dosadil Peppina. Do 15. července se Regulátoři skrývali a utíkali, dokud nebyli chyceni i s McSweenem do pasti v jeho domě Dolanovými muži. 19. července se do rvačky zapojil oddíl amerických kavaleristů. Ačkoliv dávali najevo svou neutralitu, poskytli vojáci svými akcemi velkou výhodu Dolanově frakci. Po pěti dnech byl dům zapálen. Regulátoři uprchli, ovšem McSween byl zastřelen – to v podstatě znamenalo konec Lincolnské války.
Na podzim 1878 převzal místo guvernéra Nového Mexika generál unijní armády Lew Wallace. Aby napravil napáchané škody, dal amnestii všem, kdo se zúčastnili Lincolnské války a nebyl na ně vydán zatykač před tím. Na Billyho zatykač byl. Nicméně napsal generálovi dopis (po obléhání McSweenova domu utekl do Texasu) a přislíbil vypovídat před velkou porotou výměnou za amnestii. V březnu 1879 se s generálem setkal v Lincolnu. Údajně guvernéra vítal s revolverem v jedné a winchestrovkou v druhé ruce.
Dohoda proběhla a Billy svědčil proti Dolanovi. Nicméně obecní zmocněnec patřil k Dolanově frakci a neměl v plánu nechat Billyho odejít. Ten však vyklouzl s O´Folliardem. Následující zhruba rok a půl se Billy v podstatě protloukal. Roku 1880 zabil v saloonu ve Fort Sumner muže jménem Joe Grant. Ten – aniž by tušil, s kým hraje poker – se chlubil, že by zabil Billy the Kida. Billy projevil zájem o jeho revolver se slonovinovou rukojetí, a když si jej prohlížel, přetočil bubínek tak, aby při výstřelu úderník dopadl na prázdnou komoru. **** Pak revolver vrátil a přiznal svou identitu. Grant tasil a vystřelil. Nic se nestalo. Billy potom střelil Granta. (Existuje i jiná verze, ve které sice Billy Grantovi pootočil bubínek, ale Grans se jej pokusil zastřelit zezadu při odchodu z baru – Billy zareagoval na cvaknutí úderníku naprázdno a v otočce střelil Granta do břicha.)
V listopadu 1880 byl Billy se svým gangem obklíčen na ranči svého přítele Jamese Greathouse. Jako vyjednavač přišel James Carlyle pod bílou vlajkou. Ven byl jako rukojmí poslán Greathouse. Pravděpodobně vinou náhodného výstřelu venku Carlyle zpanikařil a pokusil se uprchnout z domu – domníval se, že jeho společníci zabili Greathouse. Začal střílet a na útěku byl zastřelen. Oblklíčeným se podařilo ranč v následném zmatku opustit. V dopise Wallaceovi Billy vehementně popřel, že by Carlyla střelil on.
Někdy v té době se Billy seznámil s barmanem Patem Garrettem. Ačkoliv pro to neexistují důkazy, populární ztvárnění často popisují ty dva jako kamarády a přátele. Ten byl roku 1880 zvolen šerifem lincolnského okresu a na začátku prosince sestavil skupinu k dopadení Billyho. Na něj byla tehdy guvernérem autorizovaná odměna 500 USD. *****
Potom už události nabraly rychlý spád. 19. prosince Billy a jeho gang sotva unikli při nočním přepadení ve Fort Sumner, nechávaje za sebou O´Folliarda – mrtvého. 23. Prosince obklíčil Garrett se svými lidmi Billyho gang v opuštěné kamenné budově, kde přespávali. Šerif a jeho lidé v noci obklíčili budovu. Ráno vyšel ven Bowdre, aby nakrmil koně. Byl zaměněn za Billyho a zastřelen. Dveře budovy zablokovalo tělo zastřeleného koně. Šerif a jeho muži si chystali snídani na otevřeném ohni. Údajně tehdy mezi Garrettem a Billym proběhla „přátelská“ výměna: Garrett vyzýval Billyho, ať se jde nasnídat k nim, Billy vyzýval Garretta, ať jde do pekla. Později toho dne se psanci vzdali, jelikož neměli ani jídlo, ani naději na útěk.
Billy byl transportován z Fort Sumner do Las Vegas, poté do Santa Fé (odkud Billy psal guvernérovi, ale ten tentokrát odmítl zasahovat) a nakonec do Mesilly, kde byl souzen. Obviněn byl 9. dubna 1881 z vraždy šerifa Bradyho a 13. odsouzen k smrti oběšením. Soudcem byl Warren Bristol.
Billy čekal ve vězení v Lincolnu na popravu (určenou na 13. květen), hlídán zástupci Jamesem Bellem a Robertem Ollingerem. 28. dubna Billy za poněkud nejasných okolností uprchl. Jisté je, že na útěku zastřelil oba zástupce, ovšem neví se, kde přišel ke zbrani (pravděpodobně nachystané na záchodě nějakým sympatizantem, nebo vytržené jednomu ze strážců).
Šerif Garrett zareagoval na drby, podle kterých se Billy stále pohyboval v okolí Fort Sumner. 14. června se se dvěma zástupci vydal do města za Petem Maxěellem, Billyho přítele. Když spolu Garrett a Maxwell hovořili po tmě v Maxwellově ložnici – kolem půlnoci – nečekaně vstoupil sám Billy.
Existují minimálně dvě verze následujících událostí. Podle jedné Billy po tmě Garretta nepoznal, ale tasil a zeptal se, kdo tam? Garrett poznal jeho hlas a okamžitě po něm dvakrát vystřelil. Podle druhé mířil Billy s nožem do kuchyně, a když se zeptal, kdo je tam?, protože ve tmě Garretta nepoznal, šerif ho ze tmy zastřelil. Možná také Garret vlezl oknem do ložnice Maxwellovi sestry, tu svázal, ukryl se za její postel a Billyho zastřelil ze zálohy při jeho příchodu. Samozřejmě je populární i ta, ve které Garrett a Billy byli opravdu přátelé a šerif tak smrt slavného psance jen fingoval, aby mu umožnil útěk a klidný život (Billy pak zemřel stářím ve vysokém věku).
Tak jako tak, Billy byl mrtev (nejspíš) a krajem se začaly šířit zvěsti o nefér chování šerifa. Pat Garrett proto se svým přítelem Ashem Upsonem dal dohromady knihu, popisující život a smrt Williama Bonneyho, která vyšla poprvé roku 1882.

Podle mnohých je negativní popis Billyho jen výsledkem snahy o vylepšení obrázku Dolanovi frakce a její činnosti v okrese Lincoln.


*Jedná se o datum použité v biografii Pata Garretta, nicméně možná bylo upraveno, protože podle některých tvrzení byl věk Billyho upraven, aby Garrett zastřelil dospělého muže (21 let) a ne náctiletého chlapce. Podle různých zdrojů se Billy narodil mezi léty 1859 a 1863.
**Většina negativních charakteristik měla pravděpodobně jen posloužit k uhašení sympatií k psanci a k vyzdvižení hrdinství Pata Garretta.
***Navzdory některým tvrzením nebyl mezi Tunstallem a Billym tak úzký vztah, jak přesvědčuje například film Mladé pušky, ani není pravdou, že Tunstall do jisté míry nahradil v chlapcově životě otce – když byl Tunstall v únoru 1878 zavražděn, bylo mu pouhých 24 let.
****Běžná praktika jako prevence proti náhodnému výstřelu – revolver se nosil s jednou komorou prázdnou a úderníkem na ní. Při natažení se bubínek pootočil.
***** Navzdory oblíbenému vyobrazení žádné plakáty živý nebo mrtvý, jen krátké oznámení v novinách.

Snad mi odpustíte rozsáhlost a téma, ale legendy divokého západu jsou také legendy X)

FOSSY: ranně křesťanská propagace vitamínu C??? nechutné :-)

SYLVAEN: Ono se právě všeobecně ví daleko méně, než obsahuje celá ta legenda :) Proto jsem dal hádat něco tak neuvěřitelně provařeného :)