• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FOSSYMýty, Legendy a Pověsti
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN: Uf uf. Neříkám, že to nesplňuje část zadání, ale faraon si své sny pamatoval a žádné neúspěšné vykladače nepopravoval... Ale myslím, že blíž ke správné odpovědi už je jen ta správná ospověď.
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: Vykladačem byl biblický Josef. Bible referuje o jeho panovníkovi jen jako o "Faraónovi".. ale s největší pravděpodobností se jednalo o Apofise II.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Takže jedna jednoduchá hádanka před víkendem:
    Jeden král měl velmi znepokojivý sen. Tak ho ten sen vyděsil, že na jeho obsah zapomněl. Ale přesto svolal mudrce a chtěl po nich, aby mu vyložili, co se mu zdálo, a jaký to mělo smysl. A když mu neuměli pomoci, nechal je bez slitování popravit. Až jeden mudrc, který si tím vydobyl veliký věhlas, s trochou podvádění záhadu vyřešil – obsah snu odhalil a přesný význam králi vyložil.
    Kdo byl tím králem, a kdo tím mudrcem?
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Legenda, kterou bych chtěl představit dnes, patří k legendám velmi rozšířeným a celkem známým. V jistých kruzích je velmi populární a dodnes se najdou tací, kteří si chtějí ověřit její pravdivost.

    El Dorado, legenda o zlatém městě:

    Celá legenda je spojena s lidskou touhou po zlatě. Po vzácném kovu, který je symbolem blahobytu, nepodléhá zubu času a korozi, a vypadá krásně ve všech podobách.
    El Dorado – ve španělštině „zlatý muž“ – jako termín vzniklo prý kvůli korunovačnímu obřadu kmene jihoamerických Muisků. Nastupujícího krále tehdy za úsvitu potřeli zlatým prachem (zlatý muž), a on se se čtveřicí náčelníků vypravil na voru doprostřed jezera, do jehož hlubin naházeli své obětiny Slunci. Jelikož obětovali převážně zlato a drahé kameny, logicky tím vzbudili pozornost Španělů. Ono totiž objevení Ameriky a Kolumbův triumfální návrat s velkým množstvím zlata na palubě lodí vyvolaly v Evropanech dojem, že tam za mořem stačí sbírat zlato a drahokamy holýma rukama ze země. Vypukla zlatá horečka a leckdo si chtěl dopomoci k bohatství. Zhruba někdy v roce 1539 vstoupili conquistadoři i na území Muisků a stali se svědky korunovace jejich krále (popřípadě se o tomto rituálu doslechli od zajatců, což se zdá být mnohem pravděpodobnější).
    Časem se ze zlatého muže stalo zlaté město, které si zachovalo jméno El Dorado.
    Asi prvním z velkých conquistadorů byl Hernán Cortés. I on se doslechl o neuvěřitelném bohatství indiánů žijících na jihu – o zlatých městech, kde se i vaří ve zlatých hrncích. I přesto, že proslul svou chamtivostí a zálibou ve zlatě, se však Cortés za přeludem nevydal.
    Vasco Nunez de Balboa přijel také zbohatnout. A i když poslal domů slušné jmění, sám se usadil na dlouhá léta na Haiti. Až o devět let později se jako černý pasažér a posléze spojenec na lodi Martína Fernándeze de Enciso vrací na pobřeží Panamy a za přeludem zlatonosných řek míří do Peru. I když o nově objevené zemi a údajném bohatství informoval krále, je Balboa zrazen a popraven pro velezradu novým guvernérem Panamy.
    Roku 1530 zajal slavný Francesco Pizarro inckého náčelníka Atahualpu. Přislíbil jeho propuštění, pokud dostane výkupné. A to nebylo nijak skromné, naopak vycházelo z pověstí o bohatství domorodců, zvětšených chamtivýma očima dobyvatele. Přesto však výkupné (snad největší v dějinách lidstva) – plnou místnost zlata a dvě místnosti stříbra (rozměry údajně 5,2 x 6,1 metru, zaplněné do výše 2 metrů) – obdržel. (Po smrti Atahualpy (popraveného roku 1533) končí i mocná incká říše. A tehdy indiáni začínají své poklady ukrývat daleko mimo dosah dobyvatelů a vysmívají se jim, že pro jediné zrnko ztratili celé pole. I tyto tendence podporují pověsti o pokladech nedozírné ceny a skrytých hromadách zlata a jiného bohatství – včetně pověstí o El Doradu.)
    O něco později (1540) se jeho nevlastní mladší bratr Gonzalo Pizarro – toho času guvernér provincie Quito v severním Ekvádoru – nechal zlákat bohatstvím Muisků – bohatstvím zlatého muže. Sebral přes tři sta vojáků a asi čtyři tisíce domorodců a se svým synovcem – Francisco de Orellana – se vydal na dobyvatelskou expedici. Ta nedopadla podle jeho očekávání – prales, nemoci, hlad, a v neposlední řadě nepřátelsky naladění domorodci si vybrali četné oběti a očekávané bohatství nebylo nalezeno. Ale alespoň (s největší pravděpodobností) objevili Amazonku, pojmenovanou (údajně) podle kmene domorodců, za který se do boje vrhaly ženy.
    Někdy kolem roku 1545 se prý Španělé pokoušeli o výlov jezera Guatavity – kde měli probíhat dříve zmíněné korunovační obřady – pomocí sítí. Což nevedlo vůbec k ničemu, krom několika utopených zlatolovců.
    V roce 1580 v rámci posedlosti představou nesmírného pokladu na dně jezera Guatavita spouští bogotský obchodník Antonio de Sepúlveda odvážný projekt. Najímá tisíce domorodých dělníků a pomocí velkoryse navrženého příkopu chce jezero odvodnit. Jeho snaha je korunována částečným úspěchem a hladina klesá o celých 18 metrů. Jsou nalezeny i nějaké ty poklady, ale pak dochází k závalu a smrti mnoha dělníků. Střed jezera zůstává stále nedostupný.
    To jsou příklady některých, kteří podlehli vidině snadno nabytého zisku. Samozřejmě se nejednalo jen o Španěly – v rámci více než pěti století hledání El Dorada se zapojili objevitelé, dobrodruzi, badatelé, zločinci, vojáci, lovci pokladů a jiné rozličné existence snad z celého světa. Vyprávějí se pověsti o neslavném konci mnohých z hledačů: některé pohltila džungle a nekonečné pralesy Jižní Ameriky, jiné mají na svědomí domorodci, někteří (podle legend) dokonce uspěli v hledání zlatého města a získali vytouženou zlatou odměnu (ovšem jen v přeneseném smyslu, protože indiáni, vlastníci zlato, prý ty nejhorší z hledačů trestali zalitím do roztaveného žlutého kovu, aby navždy uhasili jejich touhu po něm). Jestli někdo někdy zbohatl na zlatu El Dorada, nechlubil se tím.
    Paradoxně vedl stále větší počet hledačů k tomu, že legendy o El Doradu se stávaly postupně víc a víc nejasnými. Hledání pokladů se nakonec rozšířilo na téměř celou Jižní Ameriku, nikdo už si není jistý, jestli má hledat jeskyni na nejvyšších vrcholech hor, skryté údolí s nádherným zlatým městem, nebo jedno z nesčetných hlubokých jezer. Hodnota pokladu se pohybuje (u nejstřízlivějších odhadů) někde u miliardy amerických dolarů, ale spíš panuje představa, že by ze svého nálezce učinil jednoho z nejbohatších lidí světa (a výrazně zahýbal cenami zlata a drahých kamenů na světovém trhu). Přesto snad každý o El Doradu slyšel a postupně se stalo určitým synonymem země hojnosti nebo místa, kde se dá snadno zbohatnout.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    REINITA: Ohledně toho sousloví "Amor a Psýché" - hezká vzpomínka, kterak jsem coby šestiletý opravoval průvodkyni na Hluboké, že by na tom obraze měl být Éros a Psýché, protože je to podle řecké legendy a římská verze byla později a pan malíř to určitě popletl... :)
    REINITA: Opravdu nedopatřením XD
    REINITA
    REINITA --- ---
    pro všechny, kteří si to nestihli přečíst: podivovala jsem se nad tím, že vám vypadlo jméno jednoho z dvojice.

    pro mě je to sousloví jako "Orfeus a Euridika" nebo "Kráska a Zvíře" nebo "Zločin a trest" :D
    no a protože - i když dávám přednost řeckým verzím - mám zažité (podstatně zvukomalebnější) Amor a Psýché, tak má prostě Éros smůlu ;)
    REINITA
    REINITA --- ---
    FOSSY: diktátore :o)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Omluva REINITA, nedopatřením jsem smazal její odpověď: Amor a Psýché. Odpověď je správná, i když já osobně dávám přednost původní, řecké terminologii, tedy Éros a Psýché.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    KID_MCHUTT: Hmmm, tak když ani s nápovědou...
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    FOSSY: hele, já si nepamatuju jména ani těch, které potkávám denně ;) ale psst :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    KID_MCHUTT:
    FJERTIL:
    Jak jste mohli zrovna manželku zapomenout? Vždyť byla jeho duší :)))
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    FJERTIL: to jsme dva a oba jsme, předpokládám, líní to hledat :D
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FJERTIL: Pobavilo. Hodně :)
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    FOSSY: Manžela bych věděl, tchýni bych věděl, lokalizaci bych věděl, ale sakra, kdo byla ta ženská...
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    A jelikož už jsme dlouho nehádali, tak tady je něco klasického k zamyšlení:

    Jistá dáma měla velmi nerada konkurenci. A když jí jedna taková vyrostla, celkem pochopitelně ji to rozběsnilo. Nakonec poslal svého syna, aby konkurentce řádně zavařil. Ten se ale místo toho do konkurence zamiloval. Potom si ji vzal. Novomanželka se ale nechala zblbnout vlastní rodinou a manžela podrazila. Ten se vrátil k mamince. Ale manželka chtěla všechno napravit. Od tchýně, která ji pořád nenáviděla naplno, dostala podle očekávání sebevražedný úkol. A až když to s ní bylo nahnuté, tak se manžel, a posléze dokonce i tchýně - ta ovšem jen na přemlouvání a nátlak svých příbuzných - nad ní ustrnuli a nastal happy end.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Citace wiki ohledně heraldiky:
    O zisku figury lva do znaku také vypráví příslušná heraldická legenda o Bruncvíkovi, která navazuje na legendu o Štilfrídovi. Tato legenda se zdá být inspirovaná také na německými bájemi, mimo jiné o Jindřichu Lvovi, odkud je také vyvozován název hlavní postavy, Bruncvíka, vzhledem k tomu, že Jindřich byl z Brušvíku (staroněmecky von Bruneczwig).[3] Dříve se myslelo, že Bruncvík měl představovat českého knížete Vladislava II., ale tento názor se ukazuje jako chybný především vzhledem k Vladislavovým skutkům, podle kterých Bruncvík byl spíše jeho syn Přemysl Otakar I. Tomu by také odpovídalo to, že král Přemysl nejspíš skutečně získal lva od syna Jindřicha, budoucího císaře Oty IV.

    Jinak jsem narazil jen na zmínky, že pověst sepsal A. Jirásek na základě staré mytologie (?), podle rozborů odráží spíš germánskou kulturu a dokonce i Žibřid a jeho získávání orla (orlice) do znaku je prý vykrádačka staršího Siegfrieda (no, určitá podobnost jména by tu byla).

    A ano, od chvíle, kdy získá HLAVY-DOLU-MEČISKO je Bruncvík celkem monotónní nuda...
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    Kdo je vlastně autorem Bruncvíka?
    Trochu v tom cítím Odysseu... (ale takovou oškubanou, českou)
    A jak to tak čtu, tak všemocné artefakty nejsou jen výmysl Arabely, ale mají u nás dlouholetou tradici.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Dnes něco málo z českých luhů a hájů, (i když jen původem) – volně převyprávěno, protože tentokrát ani není moc nejasností a rozporuplných verzí:

    O Českém lvu:

    Mnohá dobrodružství prožil mladý kníže, který se rozhodl svého otce překonat a pro svůj národ, na který byl nemálo hrdý, získat do znaku vznešenější zvíře, než jaké získal právě jeho otec, starý kníže Žibřid. A protože Žibřid vydobyl orla, čekal Bruncvíka nelehký úkol.
    Rozloučil se mladý kníže se svou manželkou a vyměnil si s ní prsteny. Pak k ní tak promluvil, že pokud do sedmi let prsten jeho nespatří, seznat má, že kníže již není mezi živými. A přes veliký žal ženy své, Neoménie, vyrazil v doprovodu výkvětu rytířstva chrabrého, se třiceti nejlepšími, na dalekou cestu.
    Obrněná knížecí družina jela po zemi tak dlouho, dokud se jim do cesty nepostavilo moře. Ani nedozírná vodní plocha nemohla změnit odhodlání mladého knížete, a proto si opatřil koráb a do zemí ještě vzdálenějších pokračoval.
    Na široširém moři koráb přepadla bouře a co dětskou hračku hnala loď i s postrašenými plavci nocí a temnotou do neznáma. A když se z černoty vynořila pronikavou vůní provázená měkká, žlutavá záře, vyděsili se ještě více, protože slyšeli příběhy o děsivé Jantarové hoře, a poznali, že krutá bouře jejich loď zahnala právě na to nehostinné místo. Nebylo na světě síly, která by zabránila větru dovést loď přímo k Jantarové hoře, přímo do záhuby. Bezcitný živel vyvrhl knížete i s jeho družiníky na pustý ostrov, úpatí Jantarové hory, kde nebylo čím se živit. A podle pověsti kdo jednou u Jantarové hory stanul, nikdy nebyl s to ji opustit, jak silou a mocí magickou hora k sobě poutníky přitahovala.
    A hynuli hladem Bruncvíkovi rytíři jeden po druhém, hynuli hladem, žízní a slabostí. I když zabili všechny své koně, i když vypili všechnu svou vodu, zásoby jednoho dne došli. Nedovolali se ani pomoci boží a vlastními silami uniknout nemohli. Až nakonec jen samotný kníže a nejstarší z rytířů jeho, Balád zvaný, zůstali jedinými živými na ostrově. A tehdy Balád knížete přesvědčil k riskantnímu úniku. Věda, že jednou do roka kolem ostrova pták Noh prolétá a kořist sobě hledá, knížete do koňské kůže zašil a netvorovi předhodil. Pták Noh nad ostrovem jednou, dvakrát zakroužil a pak uchvátil to, co považoval za chutné sousto koniny. Starý Balád, jenž pro věk již na sebe nedbal, zůstal na ostrově, a jeho kníže, mladý Bruncvík, se z bezvýchodné situace dostal.
    Pták Noh zanesl v kůži zašitého knížete přímo ke svému hnízdu, kde jeho mladí na krmení čekali. Sotva starý odletěl a mladí se do oklovávání koňské kůže pustili, vyskočil kníže Bruncvík s mečem v ruce a všechny mladé ptačí obludy porubal. Nedbaje strmých ostrých skalisek sešplhal poté dolů a konečně v pouti své pokračoval – leč nevěděl, kde se nachází, a kam má jít. I stoupal a klesal nehostinnými horami, až narazil na hluboké, zalesněné údolí.
    Veden nezvyklým hlukem a lomozem, stanul Bruncvík pojednou na mýtině, kde se v zuřivém zápase na život a na smrt zmítali lev a saň. Chvíli přimrazen sledoval mladý kníže nerozhodně nerovný boj královské šelmy a devítihlavé nestvůry, ale nakonec se rozhodl a statečně se do boje vložil na straně lva, neboť vyrazil na svou cestu, aby právě lva do znaku získal. Pro lva již mnohé zakusil a přetrpěl, proto nyní chrabře stanul proti strašlivé sani a pustil se do ní mečem. Zraněný a bojem vyčerpaný lev vděčně využil přerušení a z boje se stáhl.
    Jako pravý rytíř rubal a sekal Bruncvík lítou saň, ale i jemu počaly časem síly docházet a nakonec se již vítězství saně nachýlilo. Tehdy odpočatý lev s mocným řevem do útoku opět vyrazil a drtivou ranou posekanou nestvůru zabil. A namísto, aby se lev nyní proti člověku obrátil, ulehl mírně knížeti k nohám. I přes Bruncvíkovu snahu šelmy se zbavit následoval lev věrně knížete a nehnul se od něj. Když pak dokonce pro hladového knížete skolil srnu, uznal Bruncvík, že šelmě křivdil a že jeho strach byl lichý. Po tři další léta pustinami bloudili spolu, nerozluční a věrní přátelé jeden druhému.
    Po té dlouhé době, kdy osamoceni divočinou putovali, spatřil konečně Bruncvík z vrcholku hory moře a neznámý hrad. Nakonec Bruncvík i na samotný hrad dorazil, a tehdy se nemálo podivil, protože tuze podivné bylo místní dvořanstvo – nezvyklými, nesprávnými počty oudů, uší i očí vládly, někteří dvouhlaví, jíní s hlavou psí, rohatí a šupinatí, chlupatí, barevní, obrovští i zakrslí. A jejich král, Olibrius, Bruncvíka zadržel, když kníže, znepokojen vzhledem dvořanstva jeho, hrad chtěl zase urychleně opustit. A nedal král jinak, než že Bruncvíka pustí jen pod tou podmínkou, že dceru jeho osvobodí z držení draka Baziliška.
    Nemaje příliš na vybranou, neb na hradě plném oblud roztodivných ostávat nechtěl déle, než nezbytně nutné bylo, vydal se Bruncvík pro princeznu. Bez potíží doplul na půjčeném člunu k ostrovu draka Baziliška a hladce se dostal i k jeho hradu. Avšak hrad ten trojí bránou vybaven byl, a každá brána střeženě byla obludami tím strašnějšími, čím dále do hradu se poutník dostal. A tak se Bruncvík, bok po boku s věrným lvem, opět pustil do krvavého boje. A nakonec probili se do nádherného sálu, kde princeznu skutečně nalezli.
    Ačkoliv prince Bruncvíka před pánem hradu Baziliškem varovala, kníže se nezalekl, a když se hrozný drak se svou svitou oblud nepředstavitelných v jednom klubku do sálu nahrnul, stejně jako dříve jim český velmož hrdinně čelil. Posilněn prstenem, který mu princezna darovala, a který sílu dvaceti mužů do jeho paží vkládal, a podporován věrnýma udatným lvem, brzy družinu Baziliškovu porubal a rozsekal. Pak nastala zkouška nejtěžší, kdy samotnému draku s osmnácti ocasy postavit se musel. Do včera potýkali se spolu, pak ještě celou noc a teprve nazítří k poledni drak konečně zdechl pod deštěm ran.
    Ač vítězný, i Bruncvík se tehdy svalil k zemi jako bez ducha, jsa k smrti vyčerpán dlouhým bojem i četnými zraněními. Devět dní se o něho starala princezna, než se znovu na nohy postavil a domů ji doprovodil. A tehdy byl Bruncvík zrazen. Ačkoliv za záchranu dcery Afriky mu král slíbil veškerou pomoc při návratu do vlasti, nyní mu řekl, že dcera jeho si svého osvoboditele oblíbila, a že se s ní Bruncvík musí oženit.
    Ačkoliv plál hněvem a zároveň tonul ve stesku po domově, nemohl se Bruncvík celému dvoru na odpor stavět. Proti své vůli byl oženěn, avšak každého dne na břehu moře vyhlížel nějakou loď, která by mu k cestě ke svobodě a domů pomohla, i když věděl, že pouze železnými vraty, která hrad střežil, mohl by se dostat domů. Jednoho dne pak při svých toulkách po hradě našel Bruncvík v nejhlubším sklepení starý, přesto stále ostrý meč. Tak moc se mu zalíbil, že jej bez váhání vyměnil za svůj vlastní.
    Zamlčev, že čepele zaměnil, vyptával se Bruncvík Afriky na meč ve sklepení. Jeho manželku ta otázka znepokojila, zamluvila ji a sklepená šla ihned zamknout. Opatrným naléháním však nakonec z ní kníže pravdu vymámil – meč prastarý že má neobvyklou a strašlivou moc, jíž není rovno. A dozvěděl se, že na povel stará zbraň seká hlavy jako blesk.
    I když o slovech své ženy pochyboval, přeci jen Bruncvík nakonec meč z pochvy vytrhl a rozkaz jemu dal, aby všem obludným dvořanům, králi samému a dokonce i jeho dceři nevděčné hlavy dolů srazil. A meč hbitě jako blesk příkaz vykonal a všem obludným dvořanům, i králi Olibriovi, i jeho dceři Africe hlavy z ramen srazil. A Bruncvík si otevřel železná vrata a vyrazil i se lvem k domovu, kam jej srdce táhlo.
    A přišel Bruncvík na své cestě na ostrov obývaný ďábly Azmodei, kteří jej k věčnému tanci nutit chtěli, ale přikázal meči, aby jim hlavy sťal, a potom v cestě svoboden pokračoval. A přišel Bruncvík na ostrov, kde našel město veliké, kde král Astriolus se ho pokusil zajmout a výhružkami donutit, aby tam zůlstal, ale kníže meč z pochvy vytrhl, a tak dlouho kázal jemu hlavy stínat, dokud král jeho odchodu nesvolil a doprovod mu nepřislíbil.
    Bez vážnějších příhod dostal se tak Bruncvík konečně po letech opět do rodného kraje. Než do Prahy se vydal, ukryl se v poustevnický šat a jako chudý poutník vyrazil se lvem na hrad. Tou dobou tam panovalo veselí, protože když Noeménie prsten jeho neviděla, dala na radu svého otce, a cizímu knížeti ruku svou přislíbila. Bruncvík se nad tou novinou zarmoutil, ale neprozradil se. Prsten neviděn upustil do kněžniny číše, na hradní bránu napsal vzkaz „Ten, který před sedmi lety vyšel, je tu.“ a odešel.
    Bruncvíkovi činy způsobily na hradě nemalé pozdvižení, a protože kněžna neutajila, k čemu došlo, ženich se s družinou vydal stíhat nečekaného soka. A tu, když Bruncvíka dohnali a jali, použil Bruncvík zase jednou svůj meč, a ženicha i s družinou o hlavy připravil. Potom svolal sněm svých pánů na jeden ze svých hradů, kteří jej s velkým pohnutím uvítali zpět, a s nimi teprve jel jako jejich kníže a pán zpět do Prahy. Neoménie zaplakala radostí z jeho návratu, po všech městech se všichni radovali a česká korouhev dostala bílého lva v rudém poli.
    Ještě dlouho panoval a s manželkou spokojeně žil kníže Bruncvík, odvážný a spravedlivý. Když v požehnaném věku zemřel, brzy jej následoval i věrný lev, který se od hrobu svého pána nehnul a žalem chřadl.
    Hluboko v pilíři Karlova mostu, u nohou sochy hrdinného velmože, je zazděn meč, který nepřátelům sám hlavy sekal. Podle pověsti, až bude zemi české nejhůře, vyjedou z Blaníka svatováclavští rytíři. A povede je sám kníže Václav. A při přejíždění mostu jeho bělouš kopytem vyhrábne Bruncvíkův meč a Václav se mocné zbraně chopí, zavelí „Všem nepřátelům země české hlavy dolů!“ a my budeme mít svatý klid.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak, na co bychom se podívali dneska? Co si dát pro změnu někoho, kdo byl (když už ne jednoznačně, tak přinejmenším z pohledu většiny) záporák? (Opět všeobecně, protože úplně všechno zmínit nestihnu a nevešel bych se).

    Morgana la Fay:

    Je těžké dobrat se nějakých výsledků u postavy z Artušovské legendy. Nejspíš existuje téměř tolik různých Morgan (Morgana, Morgain, Morgaine, Morigain,…), kolik existuje legend o Artušovi, o Merlinovi, o Excalibru, nebo o kouzlech v Británii.
    Takže od toho nejvšeobecnějšího: Mirgana jako silná a mocná ženská figura v Artušovském mýtu reprezentuje magii a kouzelnictví (jako protipól čaroděje Merlina), manipulativní a kontrolující přístup, a intriky. Vystupuje v mnoha různých rolích – léčitelka, čarodějnice, svůdkyně, intrikánka, královna, sestra, matka, víla… Ve většině příběhů dokáže například měnit podobu, vyzná se v léčení, je bystrá a pohotová, chladnokrevná a lstivá. A tam, kde je Morgana zápornou postavou, je navíc zlá, chamtivá, lačná moci, a využívá vlastní sexualitu ke svým cílům.
    V raných dílech o Artušovi vystupuje Morgana – pokud vůbec – jako nadpřirozená bytost (víla – la fay = z elfího, vílího lidu). Někdy je považována za Modron, velšskou bohyni a dceru velšského boha Avallacha (zjevná podobnost s Avalonem). Od dob francouzských rytířských romancí se objevuje jako skutečná žena, a to buď jako Artušova poloviční sestra (mají společnou matku), jako Merlinova žákyně (případně životní partnerka a žákyně), jako kněžka a léčitelka na ostrově Avalonu, jako kombinace dříve uvedeného, nebo jako něco úplně jiného.
    Asi nejčastěji je Morgana zobrazována jako záporná postava, Artušovi nepřátelská síla. Obvyklé, přinejmenším nejčastější, pojetí Morgany ji opravdu vnímá jako starší sestru Artuše. Je dcerou krále (případně vévody) Gorloise Cornwallského a jeho ženy Igraine. Po smrti Gorloise (která obvykle velmi úzce souvisí se zájmem Uthera Pendragona o její matku) se Igraine znovu provdala. A s Utherem Pendragonem si pořídila Artuše.
    Verze se liší co do příčiny Morganiny averze k Artušovi. Mohlo jít o fakt, že kvůli Utherovi zemřel její otec a nenávist k němu si čarodějka přenesla po Utherově smrti na jeho syna. Mohlo jít o to, že po smrti krále Gorloise nikdo nestál o jeho vznešené děti a Morgana byla poslána do kláštera. Nebo se mohlo jednat jen a pouze o touhu po moci. Morgana byla podle některých romancí provdána proti své vůli za krále Uriena a nespokojenost v manželství si vybíjela pomocí zástupu milenců – za to ji nechal Guinever, manželka Artuše, vykázat od dvora.
    Pokud se jednalo o smrtelnou ženu, shodují se příběhy na tom, že Morgana byla výjimečně inteligentní, a nad jiné vzdělaná žena (ať jako kněžka, nebo jako Merlinova studentka). V době, kdy čtení a psaní ovládali jen kněží a mudrci, a ani pro šlechtu nebylo běžné (Artuš sám prý číst neuměl, Lancelot dokázal stěží slabikovat jména), ovládala astronomii, filozofii, diplomacii, byla plně gramotná, znala latinu i francouzštinu a – samozřejmě – umění magie a kouzel.
    A nyní k problémům, které Artušovi tato síla zla, zosobněná do křehké ženy, způsobila:
    - Některé legendy říkají, že Morgana byla matkou Mordreda, který zradil a zabil krále Artuše. Podle některých dokonce pomocí kouzel svedla Artuše (nevlastního bratra) a Mordred byl i jeho syn. Většinou je jako matka Mordreda ovšem uváděna mladší Morganina sestra, Morgawse.
    - Morgana podle většiny legend má na svědomí odhalení vztahu mezi Guinever a Lancelotem. To způsobilo ztrátu manželky a prvního rytíře, nejlepšího přítele, naráz. Výsledkem mělo být výrazné oslabení Artušovi moci (lid o svém králi nutně pochyboval, pokud mu jeho vlastní žena byla nevěrná, navíc ji místo popravy poslal do kláštera, a Lancelota místo popravy vyhnal), a vlastně i dopad na samotného krále (podlomené zdraví, fyzické i duševní). Těžko říct, jestli to opravdu byl její plán, pokud ale ano, tak Morganě dokonale vyšel.
    - Díky kouzlům, radám, a armádě, kterou Morgana pomáhala sestavit, Mordred dokázal vystoupit v rovném boji proti Artušovi a krále zabít (zabili se navzájem, podle většiny legend).
    - Morgana zradila a o magickou moc připravila Merlina, Artušova rádce, který tak nemohl svému pánu stát po boku a zachránit jej před pádem.
    - Ve shodě s některými mýty Marogana navedla svého milence, aby ukradl Excalibur a pak s ním Artuše v boji muže proti muži zabil. Tento pokus selhal.
    - Morgana měla také Artušovi ukrást a do jezera hodit kouzelnou pochvu, patřící k Excaliburu – díky ní nemohl být král smrtelně raněn.
    (Možná to není úplně vše, ale to nejdůležitější ano.)
    Ale podle celé řady verzí byla Morgana charakterem kladným. Ať již jako léčitelka – kněžka na ostrově Avalonu, kde léčila raněného Artuše, nebo jako pomocnice samotného Merlina, nebo matka hrdinného rytíře Ywaina. Podle některých verzí legendy byla jednou ze čtyř královen (obrazně), které odnesly Artušovo tělo po jeho smrti na Avalon (Morgan, Královna Northgalesu, Královna Wastelandu a Nimue). I když i tam byla někdy příčinou odhalení románku mezi Guinever a Lancelotem, ačkoliv ze zcela jiných příčin.
    Nemluvě o tom, že podle některých byla Morgan bohyní (podle bretonských legend mořskou bohyní, nebo irská Morrigan).
    Buď jak buď, Morgana la Fay je nerozlučně spojena s Artušovskou legendou jako velmi mocná ženská figura. A to v období, které ženským postavám právě nepřálo (přálo, ale většinou v roli objektů zamilovanosti, nebo zachraňovaných krásek v nesnázích). Její boj proti Artušovi je někdy vnímám jako symbol boje keltského pohanství, stavějícího se na odpor nastupujícímu křesťanství. Hlavně modernější (=známější) zpracování ji stavějí do role jednoznačně zlé a záporné (dokonce si ji půjčily jako padoucha i komixy). Otázkou je, jestli opravdu byla záporák…
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FOSSY: Ještě něco malinko faktů:
    - báseň o Beowulfovi má přes 3 tisíce veršů
    - báseň o Beowulfovi tvoří 10% zachovaných písemností ve staroangličtině
    - pravděpodobně se jedná o křesťanským zpracováním ovlivněný (hlavně v otázkách morálky) severský příběh
    - Béowulf je kenning pro "Včelí vlk", tedy Medvěd (kenning je spojení dvou podstatných jmen v jedno, metaforicky vyjadřující význam)
    - Béowulf je hrdina gaétský (což není jednoznačně určující, může se jednat o Góty, Juty nebo Gauty
    - děj básně se odehrává v Dánsku (možná Švédsku)
    - a odkazem báseň samotná :) http://www8.georgetown.edu/departments/medieval/labyrinth/library/oe/texts/a4.1.html
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam