• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FOSSYMýty, Legendy a Pověsti
    O legendách, pověstech a mýtech minulosti, ze všech koutů světa. Od Hercula po Sun Wu Kunga. Od Draků po Čachtickou paní.
    Nikoliv UL!

    - Legendy o stvoření světa
    - Mýtičtí tvorové
    - Bájní hrdinové

    Slyšeli jste střípek nějaké legendy, a chcete ji znát celou?
    Znáte nějaký pěkný mýtus, který Vás oslovil, a chcete se o něj podělit?
    Zajímá Vás, kdo byl Belerofontes, Tyr, nebo Hannibal?
    rozbalit záhlaví
    MORKANT
    MORKANT --- ---
    FOSSY: ano, škoda toho hledání...
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    MORKANT: Škoda toho hledání, ale je to tak :)

    Obryně Skadi se šla agardským pomstít za smrt otce v boji bohů s obry. Aby se vyhnuli další válce, slíbili jí bohové ženicha. Ale musela si ho vybrat podle nohou. Samozřejmě pro sebe chtěl krásného Baldra, takže zvolila nejhezčí mohy, které viděla. Ty ovšem patřily starému Njordovi, bohu moří. Oba se od savtby neustále hádají, a protože Skadi preferuje hory, zatímco Njord moře, střídají bydliště vždy po devíti dnech. Jejich hádky se projevují jako bouře podle toho, kde zrovna bydlí.

    Přišlo mi to vtipné a krátké a - alespoň pro mně - ne stokrát omílané a proflíknuté :)
    MORKANT
    MORKANT --- ---
    MORKANT: Skadi a Njord, ale musel jsem ty jména hledat...
    MORKANT
    MORKANT --- ---
    FOSSY: bohové ta jména... vybírala si podle nohou, chtěla nejhezčího, a on halt neměl nejhezčí nohy... ale jméno nevim ani jedno :(
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: Minimálně u Jezebel nemáš tak úplně pravdu.. tam došlo ke sňatku čistě proto že se jí tak trochu Baali.. (muhehe). No, trochu dost. A démonizovaná je díky Bibli proto že poslala netolerantní judaismus do Xynjace (čti: chynžes) a přinutila svého manžle aby toleroval asyrský (či který to byl) panteon.

    Pravda, neodpovídají přesně specifikaci, ale i proto říkám že nevím..
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN: No, ženy jsou to silné a slavné a nějaké to násilí by se kolem nich taky našlo, ale legendu o hledání ženicha, která by odpovídala zadání, si nějak nevybavuju. Jezebel byla promiskuitní mrcha, heretička, a všeobecně dost démonizovaní postava, Dídó podle jediného příběhu spálila na hranicích majetek svého milence Aenea, když se vydal za proroctvím zakládat Řím a opustil ji(a měla u toho snad nějaké vize Hannibala, který ji jednou pomstí), a Mařka Tudorovic si brala španělského Filipa na základě oboustranně výhodného politického sňatku (a aby si udržela trůn pod sedinkou).

    IMHO se snažím dát i u těch nejstručnějších zadání dostatek klíčových okolností, aby nebyl výsledek zaměnitelný se spoustou jiných (i když u mýtů a legend se to asi někdy i stane).
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    Mno, přiznám se že nevím.. Takových archetypů bylo v historii i mytologii dost.. od biblcké Jezebel přes aenejskou Dido, až po Marii I. Anglickou..
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    FOSSY:
    FOSSY: Asi vím, ale ach ta nepaměť na jména...
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FJERTIL: Já to našel u Strakonického hradu - hladomor zůstává, byla to paní radní :)))
    SYLVAEN:
    Hrozila násilím někomu, kdo ji uklidnil nabídkou sňatku/ženicha. Ale výběr ženicha té dámě stížili (ti ohrožení), a tak dostala jiného, než doufala.

    Když bych řekl, komu vyhrožovala a co udělali, nebylo by co hádat :)))
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    PISKVOR: Já se přiznám, že vím jen o té pražské z Černínského paláce.
    A jen bych dodal, že to bylo v době hladomoru.
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: Cože? Komu hrozila, kdo jí co ztížila? Tohle je spíš jazykový rébus než hádanka.. :D
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak uvidíme, jestli následující hádanka bude takový oříše, jak doufám. Jestli ne, budu muset vylovit něco mnohem náročnějšího (Polynésie čeká!) :)

    Jistá dáma hrozila násilím, a byla uklidněna až nabídkou sňatku. Ale volbu ženicha jí maličko stížila, a ona tak dostala jiného, než doufala. Vzali se, ale od té doby žili v "italské domácnosti".

    Jedná se o krátkou a úsměvnou legendu, IMHO relativně neznámou, takže prosím :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FJERTIL: Moc pěkná hádanka i pověst :) Ale v nevědomosti jsem hledal na netu :)))
    PISKVOR
    PISKVOR --- ---
    FJERTIL: Střevíčky z chleba; šlechtična několika různých titulů, nebo jen "pyšná dívka", propadá se s nima pokaždý znova do pekla, asi na dvaceti místech luhů a hájů (a všechna tvrdí, že oni mají to originální strašidlo).
    TYET
    TYET --- ---
    FJERTIL: chleba? víc nevím :))
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    Mohu si dovolit také jednu?

    Jistá výše postavená žena se rozhodla pořídit si na odiv obutí z v té době vzácné látky. Za takové rouhání ji ale stihl trest a dodnes je varováním pro všechny pyšné a v tom obutí musí chodit, ačkoli by jej už asi nikdo nechtěl nosit.

    A já bych se ptal hlavně na materiál těch botek a když tak i co se s nimi pak stalo. Další upřesnění, jako stav té ženy a místo, kde se tak děje, jsou pak drobným bonusem.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    GORGLIN:
    GORGLIN:
    Dobře. A rychle :)
    GORGLIN
    GORGLIN --- ---
    Staveli labyrint pro Minotaura.
    GORGLIN
    GORGLIN --- ---
    Daidalos, Ikaros.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    V pracovním vytížení jedna lehká na procvičení, později zkusím nějaký "oříšek":

    Dva chlapíci, příbuzní, byli v podstatě uvězněni, aby splnili těžký a náročný úkol.
    Když ho dokončili, byli drženi prostě proto, aby to nikde nevykecali.
    Jenže ten starší byl génius (proto ostatně po něm ten úkol chtěli, že?), a vymyslel, jak zdrhnout.
    Jenže ten mladší byl zase trochu blb, a tak při útěku umřel, protože staršího neposlechl.

    A mě by zajímala jména obou borců, i úkol, na kterém pracovali :))
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Dnes dám další řeckou legendu, tentokrát ne epickou, jako byly osudy Hérakla, ale romantickou a tragickou, i když také notoricky známou:

    Orfeus a Eurydiké:

    V oblasti Thákir žil pěvec a hudebník jménem Orfeus, údajně syn múzy Kalliopé a samotného Apollóna (případně říčního boha Oigara). Jeho talent byl tak veliký, že když zahrál na lyru a zazpíval, ptáci v okolí utichali, aby s ním nebyli srovnáváni. Jeho zpěv mírnil zvířata a i nejlítější šelmy si krotce lehaly a naslouchaly nádherné hudbě. Lidé poslouchali Orfea v němém úžasu a ke dvoru si jej pozval nejeden král. Dokonce i víly – najády z pramenů a dryády z prastarých hvozdů – přicházely, aby si pěvce poslechly. A právě mezi najádami našel Orfeus svou lásku, krásnou a laskavou Eurydiké. Ta se pro něj vzdala nesmrtelnosti, stala se obyčejnou ženou a vzala si jej.
    Jak ovšem téměř každý ví, štěstí Orfea a Eurydiké netrvalo dlouho. Jednoho dne se Eurydiké vypravila navštívit své bývalé sestry. Ve vysoké trávě si nevšimla hada, šlápla na něj, a had ji uštkl. Bezradné najády jí neuměly pomoci a Eurydiké zemřela.
    Obrovský byl zármutek Orfeův. Jeho písně již nepřinášely potěšení a radost, ale jen smutek. Orfeus již nedokázal hrát vesele. Jeho hudba a jeho písně truchlily pro ztracenou manželku spolu s ním. Nakonec se zoufalý pěvec odhodlal k neslýchanému činu – rozhodl se vstoupit do Podsvětí a přivést svou ženu zpět. Dlouho putoval sám se svým žalem, než našel vchod do říše mrtvých. Sotva vstoupil, vyřítil se na něj s hromovým štěkotem strašlivý strážce Podsvětí, tříhlavý Kerberus. Tehdy Orfeus sáhl po lyře a tesknou písní obměkčil i obávaného Hádova psa. Nyní mohl jít dál, dokud nenarazil na řeku Styx. Opět se zdálo, že jeho cesta končí, protože převozník Chárón na své loďce vozil jen mrtvé. Podruhé se Orfeus uchýlil k písni, a dokonce i děsivého převozníka jeho hudba přesvědčila, a on Orfea převezl. A Orfeus putoval zemí mrtvých, dokud se nedostal k paláci samotného Háda. Sedm dní a sedm nocí hrál písně svého zármutku vládci Podsvětí Hádovi a jeho královně Persefoně, dokud se nad ním dokonce i oni neslitovali. Hádes přislíbil Orfeovi, že Eurydiké se může vrátit do světa živých s ním, ale jen s jednou podmínkou: Celou cestu se na ni Orfeus nesmí ohlédnout.
    Naděje a štěstí naplnily hudebníkovo srdce a on směle vykročil na cestu domů, šťasten, že bude opět se svou láskou. Již se blížil k doupěti Kerbera, když náhle znejistěl, protože za sebou neslyšel kroky Eurydiké. Nejistota a obavy ho sevřely jako ledová pěst, a Orfeus se ze samých obav otočil, aby se přesvědčil, že je Eurydiké stále za ním. A zahlédl ji jako mizející stín, na skráních pocítil lehký dotek vánku jako polibek na rozloučenou, a pak se mu již jeho láska ztratila úplně.
    Zlomený Orfeus doklopýtal zpět k převozníkovi, ale tentokrát se již snažil marně. Chárón jeho prosby oslyšel. Nakonec nezbylo Orfeovi než se vrátit zpátky mezi živé.
    Orfeův žal byl stále tak obrovský (vždyť milovanou Eurydiké ztratil ne jednou, ale dokonce dvakrát), že jeho lyra nepoznala veselého tónu. Takový smutek nyní čišel z jeho písní, že každý, kdo ji slyšel, trpěl s ním. Až jednoho dne narazil Orfeus na opilé bakchantky, následovnice boha vína a veselí Dionýsa. Ženy byly tak rozdováděné, že je jako jediné Orfeova píseň nedojala k slzám. Chtěli se bavit a chtěli, aby jim pěvec zahrál a zazpíval k tanci. Ale když hrál dál jen písně žalu a utrpení, rozlítili se. První z nich zvedla kámen a ve vzteku jej mrštila po pěvci. A nakonec Orfeus pod deštěm kamenů vydechl naposledy, a vydal se za svou milovanou Eurydiké do Podsvětí, tentokrát ale proto, aby tak s ní setrval navždy. Bakchantky jeho tělo roztrhaly na kusy a hlavu s lyrou hodily do řeky. Její bůh Hebros však nechtěl ostatky utopit, a ty prý dopluly až na ostrov Lesbos. Celá příroda prý nad Orfeem plakala, dokonce prý i skály ronily slzy, a řeky se vylily z břehů.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam