Dnes dám další řeckou legendu, tentokrát ne epickou, jako byly osudy Hérakla, ale romantickou a tragickou, i když také notoricky známou:
Orfeus a Eurydiké:
V oblasti Thákir žil pěvec a hudebník jménem Orfeus, údajně syn múzy Kalliopé a samotného Apollóna (případně říčního boha Oigara). Jeho talent byl tak veliký, že když zahrál na lyru a zazpíval, ptáci v okolí utichali, aby s ním nebyli srovnáváni. Jeho zpěv mírnil zvířata a i nejlítější šelmy si krotce lehaly a naslouchaly nádherné hudbě. Lidé poslouchali Orfea v němém úžasu a ke dvoru si jej pozval nejeden král. Dokonce i víly – najády z pramenů a dryády z prastarých hvozdů – přicházely, aby si pěvce poslechly. A právě mezi najádami našel Orfeus svou lásku, krásnou a laskavou Eurydiké. Ta se pro něj vzdala nesmrtelnosti, stala se obyčejnou ženou a vzala si jej.
Jak ovšem téměř každý ví, štěstí Orfea a Eurydiké netrvalo dlouho. Jednoho dne se Eurydiké vypravila navštívit své bývalé sestry. Ve vysoké trávě si nevšimla hada, šlápla na něj, a had ji uštkl. Bezradné najády jí neuměly pomoci a Eurydiké zemřela.
Obrovský byl zármutek Orfeův. Jeho písně již nepřinášely potěšení a radost, ale jen smutek. Orfeus již nedokázal hrát vesele. Jeho hudba a jeho písně truchlily pro ztracenou manželku spolu s ním. Nakonec se zoufalý pěvec odhodlal k neslýchanému činu – rozhodl se vstoupit do Podsvětí a přivést svou ženu zpět. Dlouho putoval sám se svým žalem, než našel vchod do říše mrtvých. Sotva vstoupil, vyřítil se na něj s hromovým štěkotem strašlivý strážce Podsvětí, tříhlavý Kerberus. Tehdy Orfeus sáhl po lyře a tesknou písní obměkčil i obávaného Hádova psa. Nyní mohl jít dál, dokud nenarazil na řeku Styx. Opět se zdálo, že jeho cesta končí, protože převozník Chárón na své loďce vozil jen mrtvé. Podruhé se Orfeus uchýlil k písni, a dokonce i děsivého převozníka jeho hudba přesvědčila, a on Orfea převezl. A Orfeus putoval zemí mrtvých, dokud se nedostal k paláci samotného Háda. Sedm dní a sedm nocí hrál písně svého zármutku vládci Podsvětí Hádovi a jeho královně Persefoně, dokud se nad ním dokonce i oni neslitovali. Hádes přislíbil Orfeovi, že Eurydiké se může vrátit do světa živých s ním, ale jen s jednou podmínkou: Celou cestu se na ni Orfeus nesmí ohlédnout.
Naděje a štěstí naplnily hudebníkovo srdce a on směle vykročil na cestu domů, šťasten, že bude opět se svou láskou. Již se blížil k doupěti Kerbera, když náhle znejistěl, protože za sebou neslyšel kroky Eurydiké. Nejistota a obavy ho sevřely jako ledová pěst, a Orfeus se ze samých obav otočil, aby se přesvědčil, že je Eurydiké stále za ním. A zahlédl ji jako mizející stín, na skráních pocítil lehký dotek vánku jako polibek na rozloučenou, a pak se mu již jeho láska ztratila úplně.
Zlomený Orfeus doklopýtal zpět k převozníkovi, ale tentokrát se již snažil marně. Chárón jeho prosby oslyšel. Nakonec nezbylo Orfeovi než se vrátit zpátky mezi živé.
Orfeův žal byl stále tak obrovský (vždyť milovanou Eurydiké ztratil ne jednou, ale dokonce dvakrát), že jeho lyra nepoznala veselého tónu. Takový smutek nyní čišel z jeho písní, že každý, kdo ji slyšel, trpěl s ním. Až jednoho dne narazil Orfeus na opilé bakchantky, následovnice boha vína a veselí Dionýsa. Ženy byly tak rozdováděné, že je jako jediné Orfeova píseň nedojala k slzám. Chtěli se bavit a chtěli, aby jim pěvec zahrál a zazpíval k tanci. Ale když hrál dál jen písně žalu a utrpení, rozlítili se. První z nich zvedla kámen a ve vzteku jej mrštila po pěvci. A nakonec Orfeus pod deštěm kamenů vydechl naposledy, a vydal se za svou milovanou Eurydiké do Podsvětí, tentokrát ale proto, aby tak s ní setrval navždy. Bakchantky jeho tělo roztrhaly na kusy a hlavu s lyrou hodily do řeky. Její bůh Hebros však nechtěl ostatky utopit, a ty prý dopluly až na ostrov Lesbos. Celá příroda prý nad Orfeem plakala, dokonce prý i skály ronily slzy, a řeky se vylily z břehů.