SYLVAEN: Zůstal-li bych u Řeků, tak plácnu Gaiu, ale nejsem si úplně jist, zda archetyp "pramatky bohyně" není nějak bazálnější a rozšířenější (vedle praotců).

Co takhle pár výletů po stopách starých pověstí? :)

http://www.kudyznudy.cz/Aktuality/Po-stopach-Starych-povesti-ceskych.aspx

Tak, tady jse jeden z příkladů, jak vznikají Jánošíci a podobní. Jek vidno, idealizovat mohou i součastníci, stačí být při ozdbrojených loupežích zdvořilý :)

Attila Ambrus, nejhorší hokejista světa a lupič-gentleman - iDNES.cz
http://xman.idnes.cz/attila-ambrus-nejhorsi-hokejista-sveta-a-lupic-gentleman-pz0-/xman-styl.aspx?c=A120306_180052_xman-styl_fro

FOSSY, FIN: Tak, "poslední večeře" v přeneseném významu znamená něco jako poslední pozitivní věc předtím než se všechno po***. Kalvárie (taktéž Golgota - z aramejštiny, zatímco "Kalvárie" pochází z latiny) v přeneseném významu označuje něco jako "utrpení, strádání, nezaslouženě krutý trest".

Ale máme i mnoho dalších pořekadel a frází s biblickým původem.

Zlomené srdce - Žalmy 34:18
Leopard nemění své skvrny - Jeremiáš 13:23
Znamení časů - Matouš 16:3
Dvousečný meč - Přísloví, 5:4
Vlk v rouše beránčím - Matouš 7:15
Křest ohněm - Matouš 3:11
Bílý jak sníh - Daniel 7:9
Kdo čím zachází, tím také schází - Matouš 26:52
Jako jehně na porážku - Jeremiáš 11:19, Izajáš 53:7
Nejen chlebem živ je člověk - Deuteronom 8:3
Pýcha předchází pád - Přísloví 16:18

a tak dále a tak dále.. :)

Jak vidno, jsme nejspíš mýty a legendami ovlivňováni daleko víc, než by se zdálo, a u spousty lidí si troufám tvrdit, že víc, než si uvědomují. A zjevně křesťanský mýtus zdaleka nejvíc - jasně, je moderní (relativně), a je nejšířeji propagován.

Ovšem i na naše pověsti se občas (naštěstí), i když zřídka, dostanou ke slovu. Tu a tam člověk ještě zaslechne, jak je pořádný chlap chválen, že je silný jak Bivoj, má li někdo předtuchy nebo věštecké sny, bývá někdy (většinou v žertu) označován i ty naše Libuše... Ale je toho pohříchu malinko.

A další kapitolou, nebo spíš subkategorií jsou přirovnání ke zvířatů - která vycházejí také z legend a mýtů. A dokonce asi z těch nejstarších, od primitivních kultur, vyznávajících zvířecí avatary - totemová zvířata. Právě tyhle kultury přisoudily (a přinejmenším z části díky pozorování zvířat v jejich přirozeném prostředí) zvířatům celou řadu lidských vlastností. A celá škála takových "lstivých lišek", "silných býků", "pružných koček" a "lstivých hadů" je v permanenci od nepaměti dodnes, kdy lišku v přirozeném prostředí hned tak někdo neviděl (natožpak "zuřivého tygra").

MLEKAR_STEIN: Mojí ex sem netahej X)

FIN: Jen k té poslední večeři: tuším, že je od ní odvozena i poslední večeře ve smyslu poslední jídlo na smrt odsouzených.

SYLVAEN: Znáš mě a moje názory na křesťany, Bibli a podobně :)

milosrdný Samaritán: http://deti.vira.cz/Bible-pro-deti/Novy-zakon/Milosrdny-Samaritan
pokud jde o to, proč je tato epizoda brána tak významně, tak je to tím, že židé se se samaritány nestýkali, panovaly mezi nimi jisté předsudky a odsudky a celé podobenství o milosrdenství nabývá vyššího rozměru skutečností, že samaritán vlastně pomohl někomu i přes tento antagonismus, tj. milosrdenství převážilo nábožensko-společenskou propast. alespoň tak se to obecně tvrdí.

Jidáš býval Ježíšovým učedníkem, ale zradil jej. proto je slovo Jidáš synonymem pro zrádce, Jidášův polibek pak výrazem pro nedobrý skutek (Jidáš se dohodl s vyslanými pochopy, že Ježíše "označí" a udělal to tím, že šel rovnou k němu a dal mu polibek) a 30 stříbrných pro nedobrou a zrádcovskou úplatu a odměnu, protože Jidáš dostal za svůj akt odměnu ve výši třiceti stříbrných. (tragický příběh končí tím, že Jidáš nakonec šel a oběsil se kvůli tomu, co spáchal - obecný teologický výklad rovněž říká, že zatracen byl a šel do pekla nikoliv proto, že zradil Ježíše (který odpustil i svým nepřátelům), ale proto, že si vzal sám život (což je v teologii těžký hřích, smrtelný) soudě, že "jeho hřích je tak hrozný, že pro něj není až Božího odpuštění", tzn. povýšil se nad soud Boží a eventuálně negoval a odmítl Boží milost.)

s Ježíšovou smrtí nepochybně souvisí i výraz lotr na kříži - jednalo se o skutečnost, že Ježíš byl ukřižován spolu se dvěma skutečnými zločinci. jeden se mu posmíval, ale druhý jej okřikl a naopak Pána žádal, aby se za něj v nebi přimluvil, na což mu Ježíš odvětil "ještě dnes budeš se mnou v ráji".

poslední večeře (páně) je známý případ, kdy Ježíš povečeřel s apoštoly a dal jim jíst chléb a pít víno a řekl jim (+-) "toto je mé tělo a má krev, které se za vás vydávají na odpuštění vašich hříchů". z toho je pak obecně derivována svátost přijímání v průběhu mše ve všech svých později různých podobách.

Kalvárie bylo místo, kde byl Ježíš ukřižován. křížová cesta a nést svůj kříž pak odkazují na to, že Ježíš, krutě zmučen a zbit, musel si odnést na popraviště svůj kříž.

mýt si ruce odkazuje k tomu, co prohlásil Pilát, když nenalezl důvod odsoudit Ježíše, ale "židé" to na něm žádali: prohlásil, že si nad případem "myje ruce", čímž alibisticky - a pro alibismus (mimo jiné) to dodnes výraz taky je - odmítl odpovědnost nad celou kautou.

FJERTIL: OK :) Protřepeme Bibli :) Koneckonců nás asi ovlivnila ze všem mýtů nejvíc :)

Takže, první dvě rčení spolu úzce souvisejí. Sodoma a Gomora jsou dvě biblická města, která byla podle Starého zákona natolik zakžená a hříšná, že je Hospodin nechal anděly srovnat se zemí (ohnivý déšť a podobné lahůdky). města nebyla ušetřena, protože se v nich nenašlo ani 50, ani 10 spravedlivých. A tak se jména těchto měst používají jako výraz pro místa plná hříchu a zkaženosti (nebo jen tváří v tvář něčemu opravdu hříšnému).
Ze Sodomy a Gomory byl útěk pod ochranou andělů dovolen jen Lotovy a jeho rodině - tedy ženě a dvěma dcerám (a žena všude vystupuje jen jako Lotova žena, ne pod jménem). Podmínkou jeho úspěšného úniku bylo, že se neohlédnou, a nespočinou zrakem na zkáze měst (oblíbený motiv mnoha legend). Ale Lotova žena podlehla, otočila se a změnila se v soulný sloup. Stát jako Lotovo žena případně Stát jako solný sloup se proto používá k popisu člověka, který je naprosto neschopen pohybum ztuhlý a/nebo paralyzovaný úžasem, ohromením nebo děsem.
I nevěřící Tomáš je biblický motiv. Po svém zmrtvýchvstání se Ježíš zjevil některým svým učedníkům. A když se zjevil Tomášovi, ten nevěřil, že je to opravdu Ježíš, a že vstal z mrtvých. A uvěřil, až když K vložil jeho ruku na své rány. Takže nevěřící Tomáš je dnes každý, kdo odmítá uvěřit (čemukoliv) bez hmatatelných důkazů.
A když jsme u biblických, vzpomeňme na jméno Herodes, kterým se po slavném králi, který dal vyvraždit betlémská neviňátka, aby zabránil zrození K, označují ti, kdo se chovají krutě k dětěm (někdy v žertu). Obdobně jsou podle Kaina, jemuž Bible přisoudila roli prvního vraha na světě, někdy vrazi označováni jako Kainovo plémě.
Potom tu máme Metuzaléma, jednoho z deseti patriarchů, který nedosáhl ničeho zvláště výjimečného, než že se podle Bible dožil úctyhodných 969 let - stal se vzorem pro označení něčeho opravdu starého, co je potom Staré jak Metuzalém.
Po vzoru biblického souboje Davida a Goliáše, tedy chlapce s obrem, jsou dodnes pojmenovávány všechna podobná nerovná utkání, kdy favorizovaný, větší, silnější, nebo jinak zvýhodněný účastník je Goliášem, a ten druhý Davidem (v reálném životě ovšem není vítězství Davida tak jednoduché a jisté, jako v Bibli).
A posledním biblickým výrazem, který mě teď zrovna napadá, a který se celkem hojně vyskytuje i v běžné mluvě, je Egyptská tma. Devátá z deseti egyptských ran, seslaných Hospodinem na Egypťany, tři dny trvající naprosto neproniknutelná tma, se stala stejně hojně využívaným označením, jako černočerná tma, tma jak v pytli.

Tak, druhá várka rčení převzatých z mýtu a legend bude možná obsahovat méně známé, ale IMO stejně poměrně široce rozšířené výroky.
Pro začátek tu máme Amorův šíp, což je běžné označení pro to, že se někdo náhle a silně zamiluje (tedy ve formě „Zasáhl ho Amorův šíp“). Rčení má původ u řeckého, respektive římského bůžka lásky Érota/Amora, který ne bez škodolibosti zasahoval ze svého zlatého luku muže i ženy do srdce – ovšem jeho šípy nezabíjely, „jen“ probouzely v zasažených lásku. I Amor si jednou naběhl a zamiloval se do Psýché, když se sám o jeden svůj šíp škrábl…
Sedmé nebe je také dostatečně „lidový“ výraz. Běžně se tak mluví o stavu naprostého štěstí (někdo je v sedmém nebi = zažívá největší blaho). A proč zrovna sedmé nebe? Numerologicky je sedmička symbolem dokonalosti a úplnosti. Teologicky je podle středověkých předpokladů pro křesťany, židy, i muslimy sedmé patro/kruh/úroveň nebe tou nejvyšší částí nebe, kde dlí Bůh a ti nejlepší z nejlepších (mučedníci, světci a podobně).
Alea iacta est, jak říkají vzdělanci. Pro nás ostatní budiž dostatečným i obvyklejší Kostky jsou vrženy. Podle legendy se Julius Caesar chtěl stát římským diktátorem, nejmocnějším mužem říše římské. Když dal senát moc Pompeiovi, Julius vytáhl k Římu s vojskem. A podle tehdejšího zákona nesměl římský generál s vojskem překročit řeku Rubikon. Stal by se tak nepřítelem republiky. Julia to však nezastavilo. I se svými legiemi Rubikon překročil (a přitom údajně pronesl tuto slavnou větu, která vystihovala závažnost jeho situace: Kostky jsou vrženy). Julius se zmocnil Říma bez odporu a stal se diktátorem. Jeho výrok (nebo slovní spojení Překročit Rubikon) pak vystihuje situaci, kdy není návratu, není možné couvnout, rozhodnutí bylo učiněno a jediná cesta vede vpřed.
Další dvě rčení máme z Bible (což je svým způsobem také kniha mýtů a legend, ne?). První rčení po vzoru biblického krále, proslulého svou moudrostí a obmyslností, označuje překvapivé, leč moudré rozhodnutí ve složité záležitosti, nebo – hlavně dnes – rozhodnutí, ze kterého ani jedna strana, ani rozhodující, nevyjdou se ztrátou. Samozřejmě se jedná o Šalamounské rozhodnutí, případně Šalamounovo rozhodnutí.
Druhé rčení označuje nepříjemnou, nebo tragickou zprávu, zejména neočekávanou (dnes obecně špatné zprávy). Jedná se Jobovu zvěst, občas hovorově zvanou jen „jobovka“. Podle Starého zákona byl Jób spravedlivý a zbožný muž. Byl bohatý a měl deset dětí. Ďábel přemluvil Boha, aby mu dovolil Jóbovu víru zkoušet protivenstvím, protože, jak tvrdil, být zbožný, když se daří, je jednoduché. A tak se to na Joba začalo všechno sypat jedno za druhým, jak poslové přinášely špatné zprávy. Zloději ukradli stáda, oheň zpustošil majetek, děti zemřeli při zřícení domu… Jób zůstal chudý a sám. Pak mu ďábel nadělil lepru, a lidé usoudili, že nevinného by Bůh takhle nezkoušel. A ani tehdy se Jób nerouhal, přijímal krutý osud pokorně a s pevnou vírou. Ďábel uznal prohru. Jób časem znovu nabyl majetek a pořídil si nové děti, a prý žil ještě 140 let, ale navždy zůstal spojen se špatnými novinami.
A jestli mě napadne ještě nějaké další podobné rčení, stavějící na mýtech, doplním ho později :)

Stará legenda z Papui Nové Guinei vypráví o tom, jak byl celý ostrov málem zatopen vodou z řek a ptoků a moře, když vinou dlouho trvajících dešťů stoupla hladina. Nakonec se na hladinou vody držela již jen vysoká a obrovská hora Tauga, pokrytá věčným sněhem. A tehdy se moře zvedlo a vyslalo gigantické vlny, aby zaplavily i tenhle poslední kousek země. A tehdy, když už už voda zvítězila, vrcholek hory se rozletěl na kusy, a vynořila se diamanty vykládaná hlava Radola, hadího krále. Ohrožená jeho doupěte, kde spal, přirozeně plaza rozlítilo. Vyslal proti valícím se vlnám svůj žhavý dech, a proměnil je v neškodná oblaka páry. Potom se smajestátem a důstojností odpovídajícím své velikosti a postavení, vyplazil z vrcholku hory a ponořil do hlubin moře svůj žhavý, rozeklaný jazyk. Tak dlouho ohříval a odpařoval vodu, až se moře neochotně stáhlo a znovu nechalo ostrov vystoupit nad hladinu. Radolo se spokojeně vrátil do svého doupěte a opět se uložil ke spánku. Dodnes Tauga občas jiskří diamanty, které zdobí Radolovu hlavu.

O hrdau Pernštejnu:

První část pověsti vyprávý o založení šlechtického rodu, který hrad Pernštějn nechal postavit. V hlubokých moravských lesích žil uhlíř, který měl svou chatrč, a v ní celé své jmění - pár ovčích kožešin, sekyru a jídlo. Jednou za čas šel do vesnice a měnil uhlí za zásoby. Uhlíř - Vojtěch se jmenoval - chatrč nezamykal, protože tehdy se ještě nekradlo pořádně ani u nás, a když, tak ne v lese. Ale jednou zjistil, že mu ubývají zásoby jídla, zatímco je v lese. A tak se rozhodl, že si na neznámého strávníka počká. Čekal nedaleko chatrče a z dlouhé chvíle ořezával mladý smrček. A pak přišel zloděj - obrovský zubr, který se do chatrče sotva vešel. Vojtěch na něj chtěl počkat před chatrčí a rubnout mu jednu za uši sekyrou, ale zubr ho ucítil a vyrazil z chatrče - no, jako zubr. Vojtěhovi vyrazil sekyru z ruky. Ale uhlíř se nijak nepolekal. Provlékl houžev ze smrčku nozdramy zubra a zkrotil ho. Pak obrovské zvíře odvedl předvést knížete. Na hradě způsobil pozdvižení skoro jako kdysi před ním Bivoj s kancem. Za odměnu - protože kníže ještě nepotkal muže, který by zkrotil zubra - si přál Vojtěch jenom to, aby mohl dál pálit uhlí. Kníže souhlasil. Jenže potom Vojtěch zubra jedinou ranou svojí sekyry sťal. A kníže, aby uctil Vojtěchovu udatnost a sílu, mu dal svobodu, celý les lénem, a do erbu černou zubří hlavu s houžví v nozdrách ve zlatém poli. A Vojtěch v lese časem postavil dvorec, sehnal čeleď a dal se na včelařství...
Druhá část pověsti vypráví o tom, jak o mnoho pokelení později dřevěný dvorec lehl popelem a pokračovatelké rodu statečného Vojtěcha se na skále rozhodli postavit kamenný hrad. Spousty lidí se tam potili, dřeli a namáhali, kamení do svahu tahali a vůbec s tím měli co dělat. Podle pověstí do toho jednou přišel neznámý poutník, a pravil, že i když cestou z křížové výpravy viděl ledacos, tak nevěří, že by na skále vyrostl hrad. Stavbyvedoucí ho odbyl, že staví z kamení a ne z víry. Tehdy se cizinec rozlítil, zarazil do země svoji poutnickou hlůl, a prorokoval, že až se zazelená, uvěří, že se dílo podaří. A prý jak rostly zdi a věže hradu, rostla nakonec i hůl. vypučela a vyrostl z ní tis, ze kterého kdysi cizinec větev ulomil. A pověst také říká, že když blesk urazil vršek tisu, zřítila se na hradě klenba. A lidé od té doby věřili, že osudy tisu a hradu jsou spojeny, kolem tisu vystavěli ohrádku a pečlivě se o něj staraly. Když se ulomila větev, hrad potřeboval opravy. A hrad prý bude stát, dokud bude tis žít...

Omlouvám se, z nedostatku času si dopřeju jen jeden lehčí příspěvěk na témě "Nečí něco", který souvisí s tím, na co jsem narazil tady: FOSSY:

Jde v podstatě o to, jak některé obraty nebo spojení z mýtů a legend zapustily kořeny do běžného jazyka a jsou dodnes používána jako metafory pro jisté situace.
Asi nejznámější je právě Sysifovská práce a Tantala muka , kdy to první odkazuje na nekončící, často úmornou dřinu bez výsledku, a to druhé na fyzické a/nebo psychické utrpení, intenzívní a dlouhotrvající. Předlohou pro tyhle dvě pořekadla jsou třresty vyměřené dvěma hříšníkům řecké mytologie - viz:FOSSY:
Stejně známý je Damoklův meč, metafora pro hrozbu, o které člověk ví, ale netuší, kdy přesně udeří. Legenda k tomuhle rčení vypráví o tyranovy Dionýsovi ze Syrakůs. Ten se velmi bál povstání lidu. Když se jeden jeho vojevůdce ozval, jak moc mu závidí, a že nikdo se nemá lepe, než Dionýsos, tyran si s vojevůdcem kupodivu ochotně vyměnil místo. Ale nad křeslo, ve kterém si Damoklés užíval bohatství a přepych, nechal na tenkou koňskou žíni pověsit meč. Vojevůdce s mečem nad hlavou rychle přešla chuť na skvělé jídlo i pití, a ještě rád se vrátil na své místo.
Obdobně často se používá spojení Ariadnina nit, které označuje pomoc jakéhokoliv druhu, která člověka vyvede ze svízelné situace (doslova i symbolicky). Původně se jednalo o klubko nití, které dala princezna Ariadna z Kréty princi Théseovi, než se vydal do Labyrintu zabít Mínótaura. Princ za sebou nit rozmotával, a tak byl první a jediný, kdo dokázal najít cestu z bludiště ven.
Další velmi známé rčení je Pyrrhovo vítězství. Pyrrhus, král Epeiru, byl v první řadě válečník a vojevůdce. A nebál se znepřátelit si samotnou Říši římskou. A právě po velké bitvě u Auscula, kde se mu podařilo římany donutit ustoupit s těžkými ztrátami, dal vzniknout tomuhle rčení. Prohlásil prý tehdy něco jako "Ještě jedno takové vítězství, a jsme v ... (no dobře, podle dějepravců řekl, že budou zničeni, ale věřte, jim, byl to koneckonců voják)". A měl pravdu. Jeho vlastní elitní jednotky a důstojnický sbor po birvě prakticky neexistovaly. A na rozdíl od Římanů nemohl svoje jednotky doplnit zdaleka tak rychle, jak by potřeboval. Pyrrhovo vítězství tedy označuje vítězství buď příliš draze zaplacené, než aby se jednalo o skutečné vítězství, nebo vítězství bezcené, kdy se výhra ukáže jako naprosto nedostatečná náhrada nákladů.
K oblíbeným, řeckou a římskou mytologií inspirovaným rčením, patří ještě Ikarův pád, který vyjadřuje ztrátu, pád nebo úpadek (finanční, osobní, nebo i doslovný), zapříčiněný vlastní pýchou a/nebo hloupostí. Přesně stejně, jako kdysi při útěku z Kréty Ikaros neposlechl varování svého otce Daidala, a na křídlech z ptačího peří, poslepovaného voskem, se v mladické pýše a nerozvážnosti snažil doletět ke Slunci (což skončilo rozpuštěním vosku a následným pádem a smrtí Ikara).
Potom tu máme Danajský dar - podrobnosti o Trojské válce jsem psal dříve, nicméně danajský dar (u Tróji právě dřevěný kůň s posádkou elitních vojáků, který způsobil pád nedobytného města) je označení daru, který napáchá více škody, než užitku. Typicky se jedná o dar, který byl dán se zlým úmyslem, ale ne vždy tomu tak je, a někdy se i upřímně myšlený dar obrátí proti obdarovanému.
A Polibek Múzy snad také není potřeba dlouze vysvětlovat. V Řecku/Římě přinášel polibek jedné z devíti patronek umění inspiraci, stejně tak je tomu i u rčení. Náhlá inspirace, kreativní myšlenka nebo nápad je polibkem Múzy.
Podobně notoricky známé je i Jablko sváru, opět odkaz na Trojskou válku, tentokrát přímo na její příčinu. Dodnes jablko sváru označuje příčinu (materiální i abstraktní) hádky, rvačky nebo války. Podrobnosti viz:FOSSY:
A když jsme u Trojské války, vzpomeňme Achilovu patu, která je dodnes označením pro slabinu, lidskou slabost a zranitelné místo.
Gordický uzel se týká pro změnu Alexandra Velikého. Frýgijský král Gordius prý uvázal vůz k Diově oltáři lýčím, uzlem tak tak složitým, že konce lýčí nikdo nemohl najít. Jak šel čas, vzniklo kolem složitého uzlu proroctví, že kdo jej rozváže, stane se vládcem celého světa. Alexandr Veliký, který jednoho dne u uzlu stanu, tomu prý i věřil. Ale nezdržel se dlouho a namísto složitého rozvazování uzel přeťal mečem. Vládcem světa se sice nestal, ale dodnes je s ním spojeno tohle rčení, které vyjadřuje jednoduché řešení na pohled nerozmotatelné situace pomocí jediného, rozhodného a rázného činu.
Pokud na chvilku odbočíme od antiky, máme tu napříkald Kolumbovo vejce. Podobný význam má i rčení "po bitvě je každý generál". Na hostině k oslavě objevení "nové cesty do Indie" si jeden z hostů dovolil Kolumbovu cestu zlehčovat. Kolubus jej vyzval, aby postavil vejce na špičku. To se samozřejmě posměváčkovi ani nikomu jinému nepodařilo. Nakonec Kolumbus sám vzal vejce, jemně jím ťukl o stůl, a hle, vejce najednou stálo na špičce. Rčení vyjadřuje především to, že napoprvé je všechno těžké, ale zopakovat to po někom, když už víme, jak na to, je daleko jednodušší.

Takže tady je první várka rčení a metafor, která legendy a mýti přinesly do běžného, každodenního jazyka a mluvy. Snad potěší :)